Štítek: náboženství

Cherchez la fanatique


Arabista Miloš Mendel v zajímavém rozhovoru pro Aktuálně.cz:

Otázka: Vidíte základní chybu v tom, že Spojené státy v roce 2003 napadly Irák a svrhly Saddáma Husajna?

Odpověď:Ano, byla to obrovská strategická chyba, vycházející z ideových základů křesťanského fundamentalismu v onom biblickém pásu (biblical belt) na americkém Jihu a Středozápadě, jímž se zhruba od roku 1997 inspirovalo konzervativní křídlo Republikánské strany. Se svými americkými i dalšími kolegy jsme si na jaře roku 2003 stále mysleli, že ten radikálně náboženský diskurs kolem příprav útoku na Irák je jen jakési ideologické mlžení, že jde ve skutečnosti o promyšlený geopolitický záměr ovládnout území ve strategicky důležité oblasti světa. Ale šlo především o mesianistickou snahu rozvrátit staré uspořádání a na stříbrném podnosu přinést Iráčanům svobodu a demokracii.

Pozn. 1: Jaký je rozdíl mezi fanatikem islámským a křesťanským? Proč jednoho tolerujeme, ne-li přímo oslavujeme, a druhého zatracujeme?

Pozn. 2: Pamatuji si jakýsi dokument o 1. válce v Iráku (též 1. válce v Zálivu), ve kterém tehdejší velitel vojsk americké koalice vyprávěl, jak přesvědčoval – a nakonec úspěšně přesvědčil – amerického prezidenta G. Bushe staršího, aby netáhl dál na Bagdád a nesvrhával Saddáma. Argumentoval tím, že vojensky by to sice bylo snadné, protože irácká armáda je zlomená, ale znamenalo by to, že dalších dvacet třicet let, ne-li déle, budou USA muset Irák okupovat a provozovat irácký stát, nechtějí-li v oblasti opravdu velké problémy.

Lapeni v překladu


Pro překladatele z mrtvých jazyků buddhismu, pocházejícího navíc z křesťanské tradice, představuje převod podobného textu výzvu na samých hranicích možností. Tak lze pochopit, proč na překlad dvacetistránkového textu je potřeba dvacetiletého studia. Jakkoli je totiž duše současného Západu spíše „ateizovaná“ a materialisticky nastavená, neplatí to tak docela o našem jazyku – v jednotlivých pojmech i ve skladbě řeči je křesťanstvím prosycen.

(T. Vystrčil v recenzi na knihu J. Holby Diamantová sútra)

Opium lidstva


Cituji Zdeňka Zacpala citujícího Nigela Barbera v textu Ateismus vítězí nad náboženstvím:

Barber chápe náboženství jako mechanismus k vypořádání se s nepříjemnými emocemi coby psychologickou záštitu poskytovanou bezmocným lidem. Je nejmocnější tehdy, když je život nejnesnesitelnější, tedy v nefunkčních společnostech trpících sociální nerovností, bídou, hladem, nemocemi, násilím a nekonečnými válkami. Lákavý příslib příštího života má ty nepříjemnosti vykompenzovat.

Nejmenší roli hraje náboženstvím naopak v zemích, jejichž občané se těší dostatku jídla, slušné životní úrovni, sociálnímu zajištění, nestrannému soudnímu systému (…) jsou vzdělaní, zdraví (…) zkrátka tam, kde lidé mají nejméně nejistot a starostí o budoucnost.

Náhražkami náboženství se silným emocionálním nábojem do budoucna mají být a budou zábava a hry, sportovní fandovství i některé chemické substance.

Je nabíledni, proč je náboženství, zejména katolické, našimi elitami tak protežováno: čím silnější role náboženství ve společnosti, tím více chudoby, ponižování a vykořisťování společnost snese.

 

Neúprosná logika náboženství


Díval jsem se nedávno na nějaký dokument o Bibli v televizi a tam říkali, že jistí magoři – myslím, že to byli evangelikálové, ale ono na tom v zásadě nesejde – věřili, že se Kristu vrátí, až Židé opět ovládnou Jeruzalém. Když k tomu v roce 1967 došlo a Ježíš se neukázal, vymysleli, že že Ježíš se vrátí až poté, co Antikrist znesvětí Chrám. Jenže ten zbořili již v roce 70 Římané a Antikrist tudíž nemá co znesvětit. Proto je potřeba Chrám znovu postavit, aby jej Antikrist mohl znesvětit a Kristus se vrátil. Že v místech, kde dříve stával Chrám, stojí dnes Skalní dóm, jedna z nejvýznamnějších mešit islámu, je jen drobná komplikace, protože mešitu lze přece zbourat, aby mohl být Chrám znovu vystavěn, aby jej Antikrist mohl znesvětit, aby se mohl Kristus vrátit… Jak by to asi dopadlo, kdyby dobří křesťané získali dostatečnou moc, je nabíledni. Také je zde dobře vidět, že nemůže nastat situace, která by byla v rozporu s vírou a nešlo ji interpretovat tak, aby se do souladu s vírou dostala. Cokoliv lze označit za projev boží vůle a tudíž důkaz správnosti víry.