V kapitalismu platforem

Na DR se objevil zcela zásadní text Mzda a sociální zajištění v kapitalismu platforem, který nepochopitelně zapadl; asi předběhl dobu.

Kapitalismus platforem znovu zpochybňuje vybojované pracovní standardy. Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. Samo pracovní právo musí prodělat zásadní změny.

(…)

Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

(…)

Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

(…)

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali.

(…)

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky.

(…)

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.

Co se práce týče…

K mému včerejšímu textu Svátek práce beze práce přičinil Morybundus vynikající komentář, který jsem s jeho svolením vytáhl do samostatného postu, natolik mi přijde zásadní; jako obvykle, když se jedná o cizí text, tak bez komentářů:

Pokračovat ve čtení „Co se práce týče…“ →

Svátek práce beze práce

Včera byl 1. máj, podle některých „den, kdy lidé dávají najevo své politické přesvědčení“ (ve světě i velmi důrazně a s jasným sdělením, co chtějí, u nás nemastně, neslaně, spíš z povinnosti a se zmateným sdělením, co nechtějí), jinak též lásky čas, ale též poněkud pozapomenutý Svátek práce. Pozapomenutý a vytěsněný, jako kdybychom se za práci styděli, jako kdyby poctivá práce byla stigmatem minulého režimu. A tak nikoho nenapadne vyjít do ulic a volat, že nejlepší sociální program je práce (i když tuto tezi nerazil Marx, ale Reagan), nikdo netrvá na tom, že kdo pracuje, musí být schopen zajistit důstojné životní podmínky sobě i své rodině, i když právě to by byla důstojnější oslava Svátku práce, než hádání se o EU a uprchlíky. Jenže pracující chudoba a prekarizace jsou pro průměrného Čecha, uštvaného strachem z uprchlíků a běháním mezi druhým a třetím zaměstnáním ve snaze ještě alespoň o měsíc oddálit příchod exekutora, příliš složité a vzdálené pojmy, přestože jimi dnes a denně doslova žije. Práce přestala být symbolem úspěchu, ale naopak selhání, přesně v duchu hesla vy pracujete, my vyděláváme. Letos už je pozdě, ale příští rok bude Svátek práce zase a bude to příležitost říct jasně hlasitě, že kdo pracuje, ten musí vydělávat.

Pro sušenku

Až se v práci příště napijete z kohoutku, koukejte se před odchodem domů ještě vyčůrat, abyste si nějakou tu vodu neodnesli domů. A už vůbec nezkoušejte nabít si v práci telefon, protože jinak poletíte na hodinu jako kuchařka, která si vzala trochu jídla určeného k vyhození. I když to po technické stránce krádež je, způsobená škoda je veškerá žádná a společenská nebezpečnost zanedbatelná. Přesto byla žena propuštěna bez výstrahy na hodinu a Nejvyšší soud to posvětil. Jakkoliv se tak stalo po právu, je to aplikace práva poněkud drakonická a ve srovnání s tím, jak složitě se domáhají soudní ochrany zaměstnanci, které zaměstnavatel šikanuje, nevyplácí jim mzdu, neodvádí za ně pojištění, brání jim se odborově organizovat nebo jim nevydá zápočtový list, až nemravná. Takhle nějak vypadá ta disciplinace práce, o níž hovoří Keller.

Cena za levnost

Při požáru textilní továrny v Bangladéši zahynulo 120 lidí. Zpráva, která se do našich médií dostala jenom proto, že jich bylo 120 najednou. Kdyby jich bylo dva tři, nikoho by to nezajímalo, i kdyby to bylo pět set krát, stejně jako nikoho nezajímá v jakých podmínkách ti lidé pracují, proč je produkce bangladéšských textilek pro nejprestižnější světové značky tak levná a proč mívají nehody v tamních textilkách tak fatální následky. Proč? Protože neoliberální bukolická idyla, protože žádné odbory, žádné pracovní právo, žádná regulace, žádné povinnosti, jen čistý trh, protože nicotná vyjednávací pozice snadno nahraditelných zaměstnanců, protože mizivá cena práce, zkrátka a dobře jedním, sice zprofanovaným, ale pořád navýsost přesným a výstižným slovem – vykořisťování.