Za dinosaury ve Vysočanech


Jestli máte děti, tak máte buď fanoušky dinosaurů, nebo štěstí. Já mám fanoušky. I rozhodl jsem se jako správný demaskulizovaný otec, že je vezmu na show Putování s dinosaury do sportovní haly v pražských Vysočanech (oficiální název si dohledejte, mě je eklhaft ho psát). No co vám budu, pohyblivé realistické modely dinosaurů v životní velikosti jsou impozantní, i když se hýbou asi o něco pomaleji, než skuteční dinosauři, ale to se dá snad i pochopit, všude kolem je plno diváků a kdyby se taková obluda rozvášnila, následky by nemusely být dobrá reklama. A dobrou reklamu show neudělám ani já, protože toho nepovedeného bylo víc, než povedeného.

Například potenciál pro osvětu zůstal téměř nevyužit, ale to bych ještě skousl. Co už jsem ale opravdu nedával bylo libreto. Lajdácký a těžkopádný překlad z angličtiny, který místy ani nedával smysl – takový „reprodukční vzhled“ mě bude strašit ještě dlouho – a k tomu neuvěřitelné afektovaný moderátor, který byl sice Čech, ale nějak mu neřekli, že hraje v Čechách pro Čechy, takže se choval, jako kdyby hrál na americkém zapadákově pro vidláky co nikdy nebyly dál, než na benzínce ve vedlejší vesnici (možná ze mě mluví předsudky, ale nenapadá mne žádná jiná cílová skupina, jíž by mohl být takový projev určen).

A to jsem ještě nemluvil o ponižující a přitom zcela neúčinné osobní kontrole u vstupu (hlava na hlavě a fronta jak na banány) a naprosto nepochopitelné až arogantní neochotě či neschopnosti otevřít víc než jeden z několika desítek východů při odchodu, takže další hlava na hlavě a fronta jak na banány. Za ty peníze bych tedy čekal trochu slušnější zacházení. Když ono o ty peníze šlo asi až v první řadě, lidi tam byli jen pro to, aby je přinesli.

Ale děti si nestěžovaly. A to je nakonec to hlavní.

Queen


Včerejší show hudební skupiny Queen (již myslím není třena představovat) byla první svého druhu, kterou jsem viděl, tak nemohu srovnávat, jen hodnotit. Předně – v tomto případě nelze hovořit o koncertu, ale je třeba hovořit právě o show, protože hudba tvoří maximálně tak 60% diváckého (sic!) zážitku, zbytek připadá na světelné efekty, projekce, dramaturgii, ale i atmosféru v hale. A show to byla náramná, i díky kvalitní osvětlovací a projekční technice s dostatečně dimenzovaným výkonem. Pro mě, zvyklého zatím jen na zapadákové koncerty punkových „garážových“ partiček, byla zážitkem i dramaturgie koncertu, to jak umělci pracovali a komunikovali s publikem, jak na sebe skladby navazovaly, odkazovaly a prolínaly se. Hudební stránku věci bohužel neposoudím jinak, než na binární škále líbilo-nelíbilo, kde bez váhání volím líbilo. Přeci jenom, nejsem zase takový fanoušek Queenů, abych měl naposloucháno a poznal každou nuanci a jinak zahranou notu, přesto bych ale řekl, že co se týče aranžmá a zvuku, kapela nestojí na místě, ale některé věci hraje jinak, třeba i se zvukem, který zní velmi elektronicky. Co mne trochu zaskočilo bylo obsazení, sestávající vlastně jen ze dvou muzikantů Maye a Taylora a zpěváka Lamberta, budeme-li počítat tuto náhradu za dávno mrtvého Mercuryho (který byl ovšem celou dobu v odkazech přítomen), zbytek produkce zastali upozadění námezdní muzikanti. Měl jsem proto chvíli nepříjemný pocit, že jsem vlastně nebyl na představení skupiny Queen, ale značky Queen. Možná to tak ale mají i jiné kapely. To plánuji zjistit, neb pod vlivem tohoto veskrze pozitivního zážitku jsem se rozhodl, že ještě někdy na jinou podobou show půjdu.