Léta ďáblů

Zelenkův film Rok ďábla jsem poprvé viděl krátce po premiéře v kině. Pamatuji si nejen to, že nás v sále tehdy bylo asi pět, ale i ten silný dojem, který jsem si z filmu odnesl – nadšení a úžas a dětinský pocit spiklenectví že vím, že to není dokument. Teď v sobotu ho v souvislosti s  výročím Jarka Nohavici dávali v televizi a já ho prostě musel vidět znova – a byl jsem zklamaný. Sountrack je stále perfektní, ten si občas pouštím pro radost jen tak, ale film samotný mi po těch letech přišel nemastný, neslaný a lehce o ničem. Ale proč? Film se změní jen stěží, jak ho tehdy natočili, takový zůstává dodnes. Změnil jsem se tedy já, jsem jiný jako divák? Nepochybně ano, ale že by až tak moc? A pak jsem na to myslím přišel – prostě podobně jako nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, neuvidíš dvakrát stejný film (a nepřečteš dvakrát stejnou knihu). Některé zážitky jsou neopakovatelné. To, co je na poprvé nové, na podruhé už nové prostě být nemůže. Na filmy, které nic nového nenabízejí, se dá dívat stále dokola, protože nemají, co ztratit. Proto je-li člověk při opakovaném shlédnutí filmu zklamaný, může to snímku i sloužit ke cti – znamená to totiž, že napoprvé byl v něčem nový, jiný, výjimečný.

Reklamy

22 comments

  1. Troi

    Malá úvaha na stejné téma: Tenhle efekt může být způsobený taky třeba tím, že se mění podnebí ve společnosti. Co je jednou porušením tabu a pohyb na hranicích slušnosti a představitelnosti může být jednoduše za deset let daleko v hloubce běžného života a tím už to nemůže vyvolat odpovídající emocionální napětí.
    Příkladem jsou třeba Akta X, která ve své době byla napínavá, ale dnes se jeví jako politicky naivní umění. Stejně spousta distopických filmů a knih přestává být zajímavá, protože realita je dohnala a několika oblastech předehnala.
    A nemusí jít jen o policko-společenskou rovinu – stačí když člověk prožije zásadnější životní zvraty na vlastní kůži a polovina filmů se instatně stane nezajímavá, protože je příliš povrchní oproti osobní zkušenosti.

  2. XY

    No, nejspíš není ten Zelenkův opus takový kumšt, jakým se jevil…
    Dílo, hodné atributu umění, neztratí schopnost oslovit vnímatele v průběhu jednoho desetiletí… Kde je dobový kontext Formanovy české tvorby – a přesto ty filmy „žijí“ dodnes, ať už jde třeba o Lásky jedné plavovlásky nebo o Hoří, má panenko. Nikdy mne nebude otravovat monumentální Vláčilova Markéta Lazarová nebo Menzelovo Rozmarné léto ( o Ostře sledovaných vlacích nemluvě); pro Romanci pro křídlovku jsem Vávrovi ochoten odpustit kdejakou srágoru, kadáro-klosovský Obchod na korze mne nikdy neomrzí, ani Panelstory či zejména Faunovo pozdní odpoledne V. Chytilové – o předcházejících Sedmikráskách či Ovoci rajských stromů rovněž nemluvě. A mohl bych pokračovat Zemanovým Vynálezem zkázy, čerpajícím dokonale z poetiky naivního objevitelství a vynálezectví konce 19. století i oživlých „vernovských“ ilustrací…
    Tam, kde se podobně jako v Roku ďábla přihodí, že obrazové efekty jsou jen přidanou podívanou k Nohavicovým písním (a s chabou fabulí), nelze čekat trvalý život díla.

    • Anonymní

      No, XY, to jste nastolil zavaznou postmoderni otazku.
      Chytilova me nebrala nikdy, Fauna jsem dokoukal uz jen z ciste solidarity, byt sam, odejdu :o)
      Je Chytilova umeni anebo ne, kdyz se mi nelibi?
      Muze umeni platit pro vas a pro me uz ne, resp. muze byt nejake dilo umenim jen po urcitou dobu a pak z tehle kategorie vystoupit?

      Podle meho zde narazime na obecne zavazny vyklad, kanon, ve kterem se realizuje mocensky diskurz („oni“ nam rikaji co je dobre a co spatne, co je umeni a co uz ne). Dnes nejsou zadni „oni“= nelze zavazne rici, co je umelecke dilo a co ne, resp. muzete to rici kdekoliv a kdykoliv :o)

      • XY

        IMHO, anonymní saxi, umění se nemusí líbit, ale nemělo by nechávat lhostejným (Hrabal snil o čtenáři, který se uprostřed noci dostaví k autorovi, aby mu naplácal držku…. ;-)), co se toho Fauna týče, doufejme, že ten doprovod, s nímž jste se solidarizoval, to aspoň následně ocenil…
        Vy jste tu kdysi s GeOnem provozovali základy fenomenologie – tak tedy něco z Heidelbergu: „Čím úplněji se dílo samo vzdaluje v otevřenost jsoucna, kterou samo rozevřelo, tím lehčeji nás v tuto otevřenost vsouvá a vytrhuje nás tak zároveň z všednosti.“
        Postmoderna – brána kýče dokořán rozvalená, dí skeptik ve mně.
        Přesto nepochybuji, že i z těch postmoderních uměleckých výrobků čas vyselektuje několik, které si uchovají nadčasovou schopnost neustále se aktualizovat. Zcela konzervativně míním, že znaky takových děl objektivně existují a jsou rozeznatelné, bez ohledu na okamžitý mocenský či ultrademokratický diskurs. Akorát se pořád nelze domluvit, jak je vlastně pojmenovat.
        Pěkný večer, už dnes mizím.

        • sax

          Neslo mi ani tak o hodnoceni umeni, jako o ztratu kanonu. Stale se tocim okolo otazky, proc tolik lidi paradoxne a kontraproduktivne (vudci sve spolecenske pozici) obhajuje neo/liberalismus. Ale asi to zase tak paradoxni a kontraproduktivni nebude, kdyz to delaji (pocitam, ze lide alepson trochu vedi, co delaji).

          Zisk jako takovy (neco produktivniho) vetsina priznivcu neo/liberalismu z nej sameho nema zadny (vetsinou nejsou bohati a musi se v praci tocit), takze jsem z toho usoudil, ze prinosem zde bude ztrata neceho obtezujiciho, „ztratova nabidka“ se kterou neo/liberalismus prichazi
          S postmodernou a i liberalismem (reknemez ze postmoderna je svoboda kulturniho projevu a i jeho hodnoceni) prave prichazi tento ztratovy zisk v podobe ztraty kanonu- „uz si muzu myslet co chci a nemusim poslouchat ty otravne kritiky, televizni hlasatele, chvilky poezie, kukturni pracovniky, redaktory novinove prilohy a vubec vsechny bardy kulturniho zivota, kteri mi rikaji, co by se mi melo libit a co po nich musim opakovat, aby me lide nemeli za pitomce“.

          Zkratka pada jedna docela velka a dulezita oblast kulturni tyranie, od 45 roku prezentovana obvykle jen pitomy a uz od pohledu mocichtivci. Komunisti v tom udelali pro „vec neoliberalismu“ velky kus prace :o) cely proces urychlili tim, ze nebyli (nemohli byt) rafinovani a do cela resortu a na jeho vudci pozice dali naprosto neskutecne typy, ktere se staly primo symboly „kulturniho utlaku“.
          Soudruh Oldrich Svestka, soudruh Miroslav Müller, soudruh Josef Havlin…ja si soudruhy pamatuji i s prijmenim… :o)

          • jonáš

            „Svými buržoazními výrobními a směnnými vztahy, buržoazními vlastnickými vztahy vykouzlila moderní buržoazní společnost tak mohutné výrobní a směnné prostředky, že se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život.“ Skoro stosedmdesát let tamú nazád .. a pomalu se to naplňuje.

          • XY

            Nojo, ale oni ti jmenovaní soudruzi (+ třeba ten špatně oholený Korčák, nemá škole, ale dělá politiku, říkáváala prý paní Korčáková) neměli přece naprosto žádný normotvorný význam. Ne, že by se nesnažili, ale každý věděl, že nár. umělec Josef Rybák sice taky plodí básničky, ale skutečná hodnota byli třeba ten Holan, Siefert, Skácel, Mikulášek, atd.
            Starej Hájek (ten, co zplodil toho Klausova) se sice se svými satrapy snažil, co to dalo, ale nakonec i on bezpečně věděl, jak to doopravdy je. Každý věděl, že Kozák s Pludkem a spol jsou druhá až bůhvíkolikátá liga vedle Šotoly či Hrabala i toho zlomeného Párala, nemluvě o těch, co byli venku, že.
            Samozřejmě, že si můžeme myslet a říkat o kumštu, co se nám zlíbí – ale v okamžiku, kdbychom se vydali zpětně do historie – až třeba do antiky – a začali zkoumat díla doposud živá, našli bychom v nich řadu společných znaků, které je vydělují z běžné spotřební produkce – Homérem počínaje, přes kdejakého Ovidia, Vergilia, Horatia, nedej bože Petronia, k renesanci a Cervantesovi či Shakespearovi – až do přítomnosti.
            Proto zdánlivě nesmyslně tvrdím, že umění objektivně existuje (závislé pochopitelně na člověku), protože jinak by nás nemohla oslovovat díla z dávných hlubin věků a časů.
            To, že prudili nějací ždanovové, štollové a výše vámi jmenovaní soudruzi, je nesporně pravda, že ten bezbřehý liberalismus tahle zkušenost pomohla rozvinout, je také pravda – ale osobně se domnívám, že je to pohodlná cesta, jak prodat jakýkoli šunt jako něco výjimečného.
            Dnes skutečně nepanuje žádná „normotvorná“ shoda, ale ty skutečné hodnoty, vznikají-li, se nakonec z té hromady srágořin vždy vyhrabou a prosadí. Autorům to už většinou bývá na nic, jak všichni víme.
            Dobrou noc!

            • che

              Jakoby ta normotvornost dneska nebyla :) – jenom používá jiných prostředků – ne tak okatých, ale zato účinějších.

            • Anonymní

              „Proto zdánlivě nesmyslně tvrdím, že umění objektivně existuje“

              Samozrejme vam rozumim, XY…jsou velci autori, kterym se podarilo zachytit nalady (metody) „proudu vecneho ziti“. Ale nejen chlebem ziv je clovek a nejen vecnymi koryty se ubira nase ziti. Obcas prichazi i „aktuality zivota“, ktere prinasi nove zkusenosti. Ty jsou efemerni, prijdou a odejdou a navic jsou individualni, vznikly „problem“ chapete a zpracovavate jinak a jindy, nezli druhy.

              A tak se muze stat, ze vam z duse zahovori okrajovy autor, pro jine nezajimavy a pusobici na vas jen po urcite obdobi a jen jednim svym dilem.

              Vemme za priklad Tribunova Zelenku:
              Ten dokazal pred 10 lety rozechvet a uchopit pana Tribuna (a predstavme si pro jednoduchost, ze uz nikoho dalsiho).
              Capek dokazal podobne zapusobit na, reknemez, 100 milionu lidi.
              Je Capek vetsi umelec proto, ze konto jeho ctenarskeho uspechu je stomilionkrat vetsi nezli u Zelenky?
              Je Zelenka maly umelec, protoze dokazal oslovit pouze Tribuna a pouze v roce 2002?

              To je podle meho dost legitimni otazka, nebot nikde neni receno, kolika lidem se musi nejaky autor libit, aby byl povazovan za umelce.

              Vzato do dusledku (berte to jako pratelsky stouch), vy zde praktikujete burzoasni metodu kvantifikace kvality, ve ktere je kvalita umeleckeho dila posuzovana poctem prodanych listku/ koupenych vytisku/ poctem okouzlenych ctenaru. :o)

              Ale o umeni jako takovem tu nechci mluvit, spise se jen ptam, zda- li neni postmoderna (jak o ni mluvim vyse) levicova metoda, jak odstranit z hodnoceni umeleckeho dila prave onu kvantifikaci kvality.

              V tom pripade by slo o levicove- burzoasni symbiozu, ve ktere levicova postmoderna dava moznost prijemcum umeni nevazat se na burzoasni kanon a…zaroven…burzoasni kultura ma pri sve nizke kvalite moznost se uplatnit mezi sirsi obci prijemcu kultury.

              Jinak receno: kapitalisticky system produkuje kulturni sragory a nema na to z nich vytvorit nejaky kanon.
              V tom ho zachranuje levicova postmoderna, ktera rika, ze dobre je to, co se vam libi a tedy ze i v ramci kapitalisticke kultury lze narazit na perlicky na dne (cimz legitimizuje metodu burzoasni kultury).

              Obracene postmoderna zabranuje svoji relativizaci vytvoreni nejake narodni pravicove kulturni fronty, protoze kazdy jeji ideologicky pocin dokaze delegitimizovat tim, ze poukaze na jeho mizivou univerzalnost (ano, Hajek ml. dokaze oslovit ctenare, ale pouze urcity okruh).

              Ja si tim tedy vysvetluji moderni obojetnost kulturnich idei a ideologii:
              Je moderna (ta ze zacatku minuleho stoleti) pravicova anebo levicova? Prokazatelne vznikla na popud pravice a byla ji i financovana a vyuzivana, ovsem casem se stala levicovym nastrojem.
              Kam patri multikulti, kdyz slouzi jak zamestmavatelum (konkurencni trh prace), tak i levicovym politikum (nivelizace spolecnosti a zabraneni rasovym excesum)?
              Kam patri idea evrospkeho statu, kdyz vlada v Bruselu slouzi velkym bankam, ale zaroven cestou dotaci podporuje chude regiony? Atd., atd…

              Z toho soudim (abych se vratil k tomu, co pisi vyse), ze lid (obecne) prijima liberalni diskurz proto, ze mu a) umoznuje zbavit se jha uceni se „kulturnim znalostem“ a
              b) ze liberalni diskurz je natlik slaby, ze musi byt vyfutrovan- vytunelovan levicovou metodou relativizace (postmodernou) a tedy jako za normalizace rikaji lide „ano, strana vlada to delaji dobre“, ale zaroven mohou cist protistranicke a protivladni kulturni tiskoviny :o)

              Je samozrejme otazka, jak tohle muze dlouho vydrzet a kdy dojde ke kolizi, protoze pritakani vladnimu diskurzu vede k plizivemu ekonomicko- socialnimu kolapsu, stejne jako za normalizace.

              No…odpoved samozrejme nevyzaduji :o), spis si tu jen tak povidam sam se sebou…

              • XY

                Uvažujete hezky a bystře, saxi, ale zrovna mám fofr. Jen mikropostřeh – rozpad měřítek kumštu (komplikuje pochopitelně konzumentům zatraceně oreintaci) je možná způsoben rozpadem (vyčerpáním) požadavku originality; není už třeba vytvářet nic nového, buduje se z použitého materiálu – aluze, citace, parafráze, donekonečna aktualizované mýty a hra; řada literárních děl připomíná kvíz: bav se, čtenáři, tím, že hádáš či vzpomínáš, odkud pochází tahle scéna a onen motiv, co nám jejich znovuvyužitím pan autor naznačuje ve vztahu k příběhu, jejž vypráví? Je s tím spojena také rezignace na poznávací složku umění – v literatuře jde prostě o spisbu od zeleného stolu, zcela nezávislou na okolní realitě, jejíž proměnlivost a dynamika jsou tak vysoké, že se okamžitě stávají nejednoznačnou vzpomínkou. Jedna z odpovědí na okolnost, že přítomnost, jediná existující realita, neustále odplývá je rezignace na romatické bloudění postavy ve světě, v němž se nevyzná, neboť se v něm nevyzná ani autor, ani sama moudrost (autorova) románu jako žánru.
                Je to ajvazovsky pohodlný život v příbězích, které nepotřebují nic než sebe samé – ale kdo má, sakra, pořád číst tyhle egomanické exhibice autorských ego? :-))

                • XY

                  Ad Zelenka – jen na okraj, také XY byl zasažen v premiéře onoho opusu – to už jsou dva. Možná je to proto, že oba byli oslněni fantaskními nápady, jenže ty se při druhé konzumaci mohou projevit jako vypočítavé klišé… Ale možná, že se XY mýlí a forma mu zastřela jakési naléhavé poselství dílka, jež ho proto minulo. To se pak po letech může znovuobjevit jako geniální a stále živé – při vzpomínce na Máj, jenž byl dobovým kritikům tím, co nic se nazývá… :-)
                  To je to peklo soudu nenáviděného řemesla – odvaha se mýlit a stát se následujícím generacím příkladným blbcem…

                • sax

                  „v literatuře jde prostě o spisbu od zeleného stolu, zcela nezávislou na okolní realitě, jejíž proměnlivost a dynamika jsou tak vysoké, že se okamžitě stávají nejednoznačnou “

                  Presne tak…podle meho tenhle trend pretrvava proto, ze postmoderna je zatim brana jako subverzivni metoda. Popsal jste urcitou (ctenarovu) kolizi a je velmi pravdepodobne, ze jeji dynamika bude narustat, protoze tenhle stav bez jasneho smerovani je dlouhodobe neudrzitelny, nelze cele generace prijimat „nic“.
                  A ono „nic“ je doted prijimano uz jen jako signum odporu, nejde o obsah, nejde o formu, jde jen o obranu. Nezli to, co nam nabizi, tak to radsi nic :o)
                  (Ted mne napadlo, jestli absurdni divadlo v podani Becketta ci Ionesca nahodou take nebylo onim „nic“, ktere ale bojovalo proti burzoasne- kolektivistickemu hnuti behem obnovy povalecne Evropy).

                  Z toho bych odvodil, ze nas ceka casovy zlom ve kterem se bude hrat o to, zda- li je posmoderna opravdu subverzi, anebo zda- li uz jde o kolaboraci.
                  Doted byla nekonstruktivni subverzivni (a opravnene, nebot protivnik je prilis silny, nelze se mu postavit celem, lze jen „skodit“).

                  Pak bude na umelcich, jak tohle zvladnou: bud se utopi v tom, co pisete vyse, anebo odhodi relativismus a ukazi prstem na to, co je „dobre“ a zacnou tvorit produktivne „s ohledem na realitu“.
                  Dnes si to podle meho jeste troufnout nemohou, protoze by jim na celo nalepili rudou hvezdu a zaslapali by je..

                  Tak muzeme rici, ze stavajici politicky antikomunismus je posledni obrannou hrazi proti koncicimu postmodernismu- resp antikomunismus ma uz jen jediny ucel: zabranit nastupu „svet popisujicim“ autorum.

                • XY

                  No, když se kdysi ukázalo, že budovatelský román není s to naplnit své funkce, vrátila se česká próza načas k žurnalistice, Bublíkova Páteř, Mňačkovy Oneskorené reportáže, posléze literárnějíci – z Rušného domu je k Vaculíkově Sekyře malý, ale velepodstatný kousek, přesně takový, jako je od „konstruktivní kritiky“ k neskrývané subverzi, atd., aby obnovila čtenářskou důvěru v sebe sama. Ostatně byl to celý „květňácký“ program: Náš všední den je pevnina. No, uvidíme…

          • Tribun

            Takže anarchie? Ale klasická anarchie nepopírala společnost, na čemž naopak (neo)liberalismus stojí. Čili že by postmoderna (liberalismus v kultuře) byla něco jako solipcistní anarchie?

      • Gora

        …nebojte léčí se to exorcistní dvouměsíční skupinovou terapií ve španělském kibucu Marinelada, po práci se zaříkává marxovým Komunistickým manifestem a práce ve fabrice, kde nad branou se skví nápis „Prácí ke svobodě“ a večer se budou hrát hry, zvlášť oblíbená je hra „jak se umím dělit“, kdy dostanete skývu chleba a vyhrává ten, kdo svůj celý díl odevzdá svým (sou)druhům a sám sobě odepře byť jen drobek…

        Věřte, že po této intenzivní therapii ani nezatoužíte po institutu volného trhu, pohled na obchod s oblečením, které by prodávalo jiné zboží než pracovní stejnokroje, kulturní stánek, kde budou dávat hry jiných než budovatelských autorů nebo autorů opájející se dekadencí svobody, konzumu, individulismu tvorby, objektivizací lidské směny, přirozenosti lidské touhy vyniknout nad ostatními nebo snad touhy po osobním štěstí – tak toto vše vám najednou bude z duše odporné, a už nikdy nezatoužíte po ničem jiném než po kolektivním chroupání datlí za zpěvu písně „Pusť fsjegdá bůůůdět sóolnce.“

        Za přátelského držení se za ramena v kolečku, kde nikdo sám o sobě není nic, vás definivně přesvědčí, že neviditelná ruka trhu je zlo, proti kterému se budeme bránit, centrálním plánem – „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“…

        O možnostech každého jednoho z vás a jeho, ehm, potřebách – bude rozhodovat Tribun. Viditelný, jasně viditelný, jehož vlídná otcovská tvář zračící se v jasném světle, vypadající jako Finist, jasný sokol, vám vlídně kyne, jako váš milovaný vůdce……ne trh s jeho nějakou nevidtelnou rukou, ale osvícený názor vůdce…co je dobré a co ne….je pro vás to, co máte přijmout jako blaho Nejvyššího…

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s