To, co se tady snažím roky klopotně formulovat já sám, zformuloval již před deseti lety pregnantně a nadsázkou Alex Königsmark ve své Pohádce o prdeli:
Zatvářil se, jako kdyby ho otázka zabolela. Takto se už ptát nesmím, řekl. Vysvětlil mi, že prdel, do které se vsouvá, je jiná a lepší, než ostatní, je čistší, než byly ty, kterým jsme se předtím vyhýbali, je velká a bílá a on si také může mezi mnoha takovými demokraticky vybrat, čili má v tom značnou svobodu, nikdo ho už nenutí, jako kdysi — a potom, leze tam dobrovolně, s chutí a takřka z lásky, neboť tuto prdel on upřímně obdivuje a dovnitř se těší. Uvnitř už je mnoho, mnoho lidí, kterých se naučil si vážit a je rád, že smí být s nimi. Chce někam patřit. Je těžké a obtížné nebýt součástí žádné party.
Tribun 