V roce 1996 vědci zpozorovali mládě s těžce poraněnou páteří a hřbetní ploutví, patrně po střetu s nějakou lodí. Není jako ostatní kosatky, nemůže lovit a všichni se o něj starají. Nežije s jedním stádem, ale střídavě plave nejméně s pěti různými skupinami, které mu obstarávají potravu. Ostatní kosatky vědí, že potřebuje pomoct, a pomáhají mu.
(in NG 6/2015)
Tribun 
Ach, ta romantická příroda kde se zvířátka milují a nezjištně si pomáhají :-D
http://www.osel.cz/7781-impanzi-jsou-takovi-normalni-zabijaci.html
Nepochybuji, že vám ta šimpanzí strategie připadá vyspělejší.
To je opravdová příroda, Tribune. To je holá, syrová realita, ne vaše vybájené pohádky, malé střípky které jste si z celé přírody vytrhl aby vám zapadaly do světonázoru. To jsou evoluční procesy, to je vývojově náš nejbližší příbuzný, šimpanz. To jsou vědecké studie a ne vaše zprávy o zvířátkách á la TV Nova které mají dojmout diváky. Tam nic o rodičích požírajících svá mláďata jistě neuvidíte.
Ale můžete zvířátka po vašem zavřít do ZOO a převychovat, to by mohlo fungovat. Poručíme větru, dešti, nedokonalé a hloupé přírodě.
Slyšeli jste slovo boží. Amen.
Tedy až na to, že ty kosatky (což jsou delfínovití savci, tedy velmi vysoký stupeň vývoje srovnatelný s primáty, možná dokonce pokročilejší) jsou také holá a syrová realita.
že se s ním bavíte. Ten ubožák se Vám bude pošklebovat i kdybyste napsal, že jste byl na pěkném výletě nebo četl pěknou knížku
On sám je nesnášenlivý frustrát a snaží se otravovat okolí. Dokonce hostitele na jeho vlastním blogu
Nakonec do historky o kosatkách násilně vmontuje ideologii žvaníce o poroučení větru, dešti. A jistě je na sebe pyšný, jak Vám to zase natřel.
Inu blbeček
Někteří jedinci jsou učebnicovou ilustrací toho, proč můj otec používal označení „demokrat“ jako nadávku.
Mezi chovateli potkanů je oblíbený příběh, ve kterém dva potkani běželi přes dvůr a místní hlídač jednoho z nich zastřelil vzduchovkou. Druhý potkan zůstal bez hnutí sedět. Zjistilo se, že je slepý. Vedle mrtvého potkana bylo nalezeno stéblo slámy, pomocí něhož vedl svého slepého druha přes dvůr.
Nedávno jsem sledoval video, natočené jedním potápěčem, jak několik vorvaních samic asistovalo jedné při porodu. Vorvani jsou savci a tak je potřeba čerstvě narozené mládě co nejrychleji dostat na hladinu aby se nadechlo. Samici asi porod hodně vysílil, tak to „asistentky“ udělaly za ni, zatímco ona odpočívala. Prý je taková výpomoc u kosatek, vorvaňů atd. celkem běžná praxe.
Četl jsem vyprávění jednoho lovce Karibů, ve kterém se samec nechal provrtat několika kulkami a po celou tu dobu kryl samici tělem, než se jí podařilo ukrýt v lese. Říkal že když ho pak s kolegou porcovali a viděli kde v něm kulky uvízly, tak se shodli na tom že ho musela držet na nohou neskutečná vůle.
To jsou, pravda sporadické, postřehy o vztazích mezi zvířaty. Ale neméně zajimavé jsou i poznatky o jejich kombinačních schopnostech, získané dlouhodobým pozorování a ověřené pokusy. Třeba o inteligenci vran (a krkavcovitých ptáků vůbec) už toho bylo napsáno plno. Například novokaledonská vrána dokáže vyrábět i primitivní nástroje jako např. háček. Některé si své vyrobené nástroje nosí sebou v honbě za potravou. Navíc dokážou své akce a použití nástrojů plánovat na několik kroků dopředu, a to rovnou, bez použití metody pokusu a omylu.
Pokus-omyl je dobrá metoda, ale vzhledem k rozmanitosti bylin se mi jeví jako hodně zdlouhavá třeba u léčitelské dovednosti vlaštovek:
Ve starých herbářích, (Mathioli, Tabernaemont…) najdeme poznámku, že k vlaštovičníku přilétají vlaštovky, odnášejí si kousky listů a svým mláďatům jimi potírají slepé oči. Četl jsem o pozorování, během kterého bylo zjištěno že takto dokázaly vyléčit mláděti i oko propíchnuté trnem. Vlaštovičník funguje i u lidí a proto je také jedním z jeho lidových názvů „Oční koření“. Ale fakt si neumím představit vlaštovku, která zkouší přikládat mláďatům na oči všechno co roste okolo, tak dlouho až se nakonec propracuje k Vlaštovičníku. Pokud by neměla mimořádné štěstí, nejspíš by jí to mládě dřív chcíplo. Ostatně, záhada je už v tom, jak to vůbec ty vlaštovky poprvé napadlo.
Takže já si myslím že zvířata, ve své lidské pýše, stále ještě hodně podceňujeme. Kdo ví co se v těch jejich hlavách honí, když si s nimi o tom neumíme pokecat.
Teď mě ale napadá, že o nějakém mimořádném projevu inteligence u tygrů jsem ještě nic nečetl. :-)
Kamile, zvieratá medzi sebou komunikujú spôsobom, ktorému nerozumieme a preto o ňom nevieme vôbec nič. Zažil som niekoľko príhod, ktoré sa nedajú vysvetliť inak než komunikáciou pomerne zložitých a štruktúrovaných informácií.
Čo sa týka zvieracieho altruizmu. Rozprával mi kamarát kamiónista, že raz nadránom stretol na ceste veľkého jeleňa. Stál bez pohybu na ceste, bez ohľadu na blikanie a trúbenie, kým kamarát kúsok od neho nezastal. Potom z blízkeho lesa vyšla laň s mladými a prešli cez cestu. Za nimi sa potom pokojne pobral aj veľký jeleň.
Tygr, viete dať zo surovej prírody príklad škodoradosti a výsmechu? Alebo tohoto pocitu, že „ja som pupok sveta a všetci ostatní sú blbci“?
no právě že jsou šimpanzi naši nejbližší příbuzní – to také přece něco vypovídá o lidech ne ? :/ (a o tygrech zvláště).
Pekný príbeh. Mám tiež niekoľko vlastných pozorovaní a skúseností, takže už som presvedčený, že prirodzenosť sebectva v prírode je len jalový školometský mýtus. Obvykle ho najpevnejšie zastávajú tí, čo 90 % života strávia medzi štyrmi stenami a zvyšok v aute.
Az hloupe kosatky dosahnou vyvojoveho stupne lidstva, tak 25% bude predstirat zlomenou pater, 25% bude lovit ryby a 50% bude vymahat ryby od lovicich kosatek a rozdelovat je mezi sebe a potrebne kosatky. :-)
On ten příběh ještě pokračuje: vědci zjistili, že na lovišti jsou spolu s kosatkami i keporkakové a další kytovci. Nejprve si mysleli, že s kosatkami spolupracují, ale pak se ukázalo, že je prostě (sprostě) okrádají. A víte co kosatky? Kosatky nic, protože měli dostatek. Jestli kosatky něco ohrožuje, tak to není dělení se o kořist, ale člověk se svým průmyslovým rybolovem.
To už je jen volná senilní vzpomínka kohosi, kdo vyrůstal na socialistickém Brehmovi – mnohadílném Světu zvířat. U kosatek tam byl citován zážitek nějakých polárníků, kteří sledovali, kterak kosatky (asi tři kusy) lámaly kry, aby se dostaly k tuleňům, kteří kry používali jako ochrany právě před kosatkami. Pozorovatelé žasli nad inteligencí, s jakou koordinovaly své útoky tak dlouho, dokud nezjistili, že se právě oni stali předmětem kosatčího zájmu. Vždy se z moře podívaly, kde milí pozorovatelé jsou, a ten úsek ledu koordinovaně odlamovaly (nalehnutím na led) tak, aby kořist izolovaly na malé kře, kde by se už na ni dostaly. Milí polárníci měli veliký fofr, aby se z ošemetné situace dostali na spásnou loď. Jsou to doslova vražedně inteligentní tvorové… :-)
Tak nevím, jsou zde přítomny šelmy kočkovité, odvolávající se na své „vývojově nejbližší příbuzné, šimpanze“. Patrně jde tedy o člověka, jinak by se odkazoval třeba ke kočce domácí. Případně o Tygra ze slavné Milnovy knihy Medvídek Pú. Ale hledat v té šimpanzí etologii návody pro člověka je docela komické, ledaže by hlasatel podobných názorů projevoval prazvláštní genetické zatížení, táhnoucí se z dob, kdy se cromagnonec zkřížil s neandrtálcem…
Ve skutečnosti jsou druhové strategie přežití tak rozmanité, že v nich najdeme, cokoli si přejeme; řev, který bez rozdílu druhů spustí drobné zpěvné ptactvo, zmerčí-li ve své blízkosti svrchuzmíněnou kočku, je docela imponující. Zástupy tučňáků císařských, přežívajících v Antarktidě jen díky dokonale vypracovaným kolektivistickým strategiím, odsuzují takové pokusy vést paralely mezi zvířecím a lidským jednání vždy k žertovným koncům.
Pan NavajaMM to vystihl docela přesně. :-)
Většina lidí nejsou jen a pouze sobci anebo jen a pouze altruisti. Jsme namíchaní. Dokonce i v jednotlivých činnostech jednotlivých lidí při bližším pohledu najdeme jak snahu pomáhat, tak i myšlenku na vlastní prospěch.
Navíc u lidí může hrát roli i jakýsi druh odbojnosti vůči všemu vynucenému. Do hlav delfínů nevidíme, takže těžko můžeme odhadovat, jestli se něco takového u nich objeví, až po zániku lidské civilizace opanují svět a vydají si vlastní zákoníky a daňové předpisy.
100 % súhlas, paní tresen. U zvierat je to to isté, my sa zas až tak nelíšime ako si zvykneme namýšľať.
„Vlastní daňové předpisy“! No tedy vy ale musíte mít hrozné sny. To bych delfínům fakt nepřál. Jsou to totiž celkem sympatičtí tvorové.
:-)
to samozřejmě nastane, ale až poté, co se delfínům přemění ploutve na nohy a budou jezdit v autech a myslet si, že jsou pány tvorstva
Slovo „člověk“ se v mnoha jazycích přírodních národů kryje s pojmem „našinec“, neboli příslušníkem kmene, rodu, tlupy. Tyto skupiny jsou přirozeně organizovány tak, aby zajistily přežití jednotlivců i celku, a v jejich rámci tudíž platí zákaz zabít a příkaz postarat se.
Mimo kmen ovšem platí něco úplně jiného.
Civilizace přecházela postupně na universální pojetí lidství a během několika posledních tisíciletí převrátila zažité vzorce naruby.
Nutnost myslet na bližní jsme nakonec delegovali na vrcholný vynález naší civilizace, sociální stát.
Dnes, dojati vlastní šlechetností, posíláme peníze na školní vzdělání dětí v afrických vesnicích a koukáme jinam, když míjíme sousedku, belhající se těžce k domovním dveřím. Máme přece stát, ať jí s nákupem pomůže on.
převrátila zažité vzorce ? a co memplexy ?
Ony by si to i kosatky rozmyslely, pokud by se za každou skupinou lovících kosatek táhlo hejno vypasených tvorů, předstírajících statut mláděte i nefunkčnost ploutve.
A kdyby ne, tak už by jim někdo domluvil, protože jsou věci, které si nelze nerozmyslet, nemá-li se zhroutit svět.
Pokud jsou i kosatky schopny se postarat o potřebné bez státu, pak je otázkou, k čemu ten stát potřebujeme my, lidé.
V zásadě k ničemu. Stát není cíl sám o sobě, stát je jen prostředek. Kdybychom žili ve stádech o pár (desítkách) jedinců, také bychom stát nepotřebovali, my ovšem žijeme ve „stádech“ o (sta)milionech jedinců, takže jsme si vynalezli stát, abychom to nějak organizačně zvládali.