Text arabisty Zdeňka Müllera Geneze francouzského džihádu není ani krátký, ani snadný, a špatně se z něj vybírá tak, aby nebylo vytrženo z kontextu, ale zkusit se to musí:
Abú Mússab as-Súrí, jak ostatně dává najevo jeho přízvisko, je původem Syřan, který se europeizoval. Vyrůstal ve Francii a za manželku pojal jednu Španělku. Co ho přivedlo k záměru vytvořit celosvětovou síť džihádismu a s její pomocí rozvrátit západní společnosti Evropy, není příliš jasné. Jisté je jen to, co ve svém rozsáhlém opusu píše. Chce v Evropě rozpoutat občanskou válku, zahnat Evropany do vzájemně nesmiřitelných enkláv a komunit a do války všech proti všem. K tomu má sloužit verbování mladých lidí pocházejících z řad muslimských přistěhovalců v Evropě nebo evropských konvertitů k islámu a jejich směrování k útokům na „měkké“ cíle jako jsou „odpadlíci“ mezi muslimy čili „špatní muslimové“, dále islamofobní intelektuálové a Židé. Rekruty je podle as-Súrího třeba poslat na výcvik na muslimská území, odkud se budou vracet na Západ zoceleni a s jasným vědomím bojového poslání.
Řada muslimů se pouští do soukromého podnikání v rámci komunity a stávají se něčím, co lze nazvat „haláloví podnikatelé“. Muslimská populace se osamostatňuje a hlásí se naplno o práva plného francouzského občanství. Vše se přitom odehrává v době, kdy na Francii dopadá ekonomická a sociální krize a kdy školní vzdělání přestává být zárukou úspěšného zařazení na pracovním trhu. Škola tím pozbývá důvěryhodnosti a slábne úcta k hodnotám, které škola nese a šíří jako jsou svoboda a laickost.
Zápas s islamismem má však i stránku sociální a kulturní. Terorismus není neporazitelný, ale k jeho porážce je třeba pochopit a poznat, s jakou politickou ekonomií pracuje a likvidovat podmínky, v nichž vegetuje. Touto živnou [půdou] radikality je skutečnost, že jistá část mladých Francouzů nenachází nebo ztrácí pouto ke společnosti země, kde se narodila, chodila do školy, v níž se učila o hodnotových pilířích republiky a dnes spatřuje svou budoucnost jinde a jinak.
Jedná se o hodnotovou roztržku, kterou nevysvětlí a neospravedlní jen nějaké sociální důvody. Roli hrají i faktory psychické nebo psychiatrické. Je smutné a bolestné poslouchat o radikalizaci mladých v rodinách, kde chybí otec a kde jeho roli nahrazují kmotři a přátelé z Facebooku.
Na vině je francouzský systém, který udržuje a recykluje staré postupy a přístupy k práci, vzdělávání a k životu. Nebere ohled na měnící se reality a proto nedokáže včas rozeznávat klíčící společenská nebezpečí a předcházet jim.
Navíc elity, které řídí, usměrňují a kontrolují chod veřejných záležitostí, se drží rentiérských představ o ekonomii a práci, což samozřejmě nemůže být životní vzorec pro většinu. Společnost následkem toho ztrácí soudržnost a rozpadá se v řadu uzavřených vrstev a výlučných komunit.
Za esenciální považuji tu podtrženou část, protože to je riziko, které není podmíněno místními podmínkami a historickým vývojem, ale hrozí vždy a všude, protože se jedná o riziko konzervatismu, a to včetně konzervatismu liberálního. Je bláhové myslet si, že naše lpění na kapitalismu, jak se vyvinul během 20. století, nebo dokonce jeho očištění od nánosů po porážce Východního bloku již nepotřebného sociálního státu a návrat ke kapitalismu stol. 19., by mohlo naše problémy vyřešit – naopak je ještě zhorší, stejně jako setrvačnost a neschopnost adaptace na změněné podmínky fatálně komplikuje situaci ve Francii.
A ještě něco z Müllerova, resp. Kepelova textu plyne: faktory podporující islamistickou radikalizaci nejsou nějak dominantně vnější, spíše právě naopak, tudíž izolace před vnějším (muslimským) světem nic neřeší; zabouchnout dveře uprchlíkům a vybudovat „pevnost Evropu“ na vnitřní Řecké hranici (tedy jeho obětování) nic neřešení.
Tribun 
Inu, ano, Tribune, vskutku „izolace před vnějším (muslimským) světem nic neřeší“, máte-li z velice specifických historických příčin (francouzský kolonialismus) milionovou obec muslimů v domácí zahrádce. Popis francouzského džihádu to docela výstižně popisuje. Český džihád je v současné době komická představa; opravdu nevím, je-li rozumné o něj za každou cenu usilovat… :-)
Když on ten džihád nemusí být jen muslimský, ta radikalizace může přijít odjinud a izolace bude s největší pravděpodobností fungovat jako zesilovač.
O to vám přeci jde.
O radikalizaci a následně válku.
Vy si od toho slibujete světovou revoluci a svržení kapitalismu, protože máte dojem, že vyhrajete.
Ti napravo si od toho zase slibují zničení i náznaků levice, domnívajíc se, že vyhrají.
Je to tak snadné pochopit.
Chcete válku všichni, a kdo jí nechce, je u vás extremista!
Mě? Jsem to snad já, kdo pořád chce třídit lidi na naše a ne-naše, stavět hradby, ty pak bránit, a vůbec hledat, co nás rozděluje a za co a proti komu bychom mohli bojovat?
Aktuální i po 60 letech:
http://www.blisty.cz/art/80797.html
K problému se v podobném duchu vyjadřuje také redakční komentář britského Guardianu zde:
http://www.theguardian.com/commentisfree/2016/jan/22/the-guardian-view-on-the-refugee-crisis-dial-down-the-rhetoric-and-have-the-difficult-debate ;
v tomto nechutně levicově-liberálním plátku – jak jinak – odporně multikulti-sluníčkářsky zaměřený. Pro některé selsky geniální vševědy se nabízí jako servis i výcuc článku v jediném jazyce, který jim stačí k pochopení světa, snad se jim neobrátí žaludek z toho, že jim ho pořídil zrádce národa Jan Čulík:
http://www.blisty.cz/art/80808.html .
Ale dost ironie. Mou dědkovskou ješitnost těší, že nejsem sám, kdo příčiny problému vidí jako převážně sociální, stejně jako kořeny cikánské otázky a jiných společenských průserů, směrem ke kterým se prádelny mozků snaží kanalizovat vztek plebsu a odvrátit tak jeho poznání skutečných příčin jejich posraných životů. (Koneckonců kdo aspoň občas vnímá, co píšu, tak si snad všiml, že to tady melduju pořád dokolečka.) Teď už zbývá „jenom“ protlačit toto poznání do politických agend a tlačit na politiky, aby ho využívali ke hledání řešení.
Čím dál víc platí to klasické: Všechny dobré zásady už byly napsány, teď už je zbývá jenom uskutečnit.