Vítejte v postfaktickém světě

Tohle slovo postfaktický je letos v módě, ale nikoliv proto, že umožňuje elitám ventilovat frustraci ze ztráty (dez)informačního monopolu, ale naopak proto, že jim umožňuje ji zakrývat a předstírat, že dříve byly obsahy (sic!) objektivní a lidé se rozhodovali racionálně na základě faktů, zatímco dnes převládají emoce. K tomu napsal moc pěkný text s názvem Vstupujeme do věku lhářů? Tomáš Urban, který do něj sice musel vložit povinný protiruský osten, když je z toho Člověka v tísni, ale moudře ho dal až nakonec, takže nezkazil zbytek, který stojí za to přečíst.

Fakta a čísla jsou totiž nadána mocí zdánlivě neutrálního popisu skutečnosti jako takové a v souvislosti souvislosti s rozvojem věd se staly sofistikovaným nástrojem politiků maskujících jejich zájmy zdáním objektivity.

Klesající důvěra v tradiční autority vede k vyhraněné formě individualismu, který je paradoxně náchylnější k větší stádnosti.

Sociální sítě umožňují rychlejší a prostorově neomezené sdružování sobě podobných jedinců. Online prostředí zároveň zesiluje tendenci ke konformitě, posunu k většímu extrému i k vyhraňování se vůči opozitním skupinám.

Nová generace však nepřináší změnu, ale snaží se spíš udržet status quo. Roli revolucionářů tak paradoxní přebírají lidé, kteří se chtějí vrátit do minulosti.

Snahu o objektivitu, vyváženost a nahlížení různých perspektiv považuje (…) za mýtus a další velkou propagandu.

Věk víry v poznatelnost světa zřejmě končí a jako civilizace stojíme před úkolem přiznat si, že žádné autonomní svobodné vědomí, které by mohlo poznávat svět v jeho úplnosti, neexistuje a každé vědomí poznává jen více či méně manipulovaný subset reality. To samozřejmě není nic nového, jen se nám dlouho s pomocí autorit dařilo předstírat, že tomu tak není. Postfaktický svět není svět, ve kterém fakta přestala být důležitá, je to svět, ve které autority ztratily monopol na jejich výběr a výklad. Takový vývoj samozřejmě není bez rizika a může vést až naprostému rozpadu sociality a totální atomizaci společnosti, stejně tak ale může vést k větší míře sociální inrerakce a komunikace, každopádně ale nemá nic společného s pravdou nebo lží. A také se zřejmě budeme muset připravit na to, že „národy“ v postfaktickém světě nebudou určovány územím, jazykem a genetickou příbuzností, ale mnohem spíše zájmy, názory a blízkostí mentality a temperamentu.

Reklamy

14 comments

  1. hank

    Tribun napsal: „Klesající důvěra v tradiční autority vede k vyhraněné formě individualismu, který je paradoxně náchylnější k větší státnosti.“
    V původním textu je „stádnosti“.

    Jenom nechápu, proč autorovu zmínku o ruské propagandě považujete za „protiruský osten“. Jeho hodnocení Sputniku není moc daleko od pravdy, což se dá doložit. Vytýkáte autorovi, že „nevyvažuje“ zmínkou o propagandě opačné strany? Ale vždyť tam je taky, i když možná všelijak zaobalená. Nebo snad chcete říct, že když se západní liberální mainstream v „našich“ hlavách svou propagandou po zásluze zdiskreditoval, tak je to „nafurt“, Rusům máme ze stejného důvodu věřit vždycky všechno na věky věkův, amen, a ten, kdo poukáže na jejich propagandu a dezinformace, není „náš“ a má smůlu?

    Mně na původním textu víc vadí, že dává do protikladu konzervativce a levičáky. To je samozřejmě hovadina. Zrovna třeba to Rusko je plné konzervativních levičáků v čele se Zjuganovem a jeho rádoby komunistickou stranou. (A u nás bychom takové typy našli taky, viz soudruh Skála nebo soudružka Semelová.) Odpovídající dvojice protikladných pojmů jsou konzervativec a liberál, v jiném kontextu konzervativec a progresivista, nebo levičák a pravičák.

    Nicméně díky za ten odkaz. I když někdo kope v triku něčeho tak profláklého jako je ČvT, ještě to neznamená, že nemůže mít aspoň občas pravdu.

    • Tribun

      Vytýkám autorovy, že si ten výpad proti Rusku, které jediné jmenoval, neodpustil, protože byl vzhledem ke zbytku textu zbytečný a neorganický. Udělal tedy v zásadě tutéž chybu, co pak já a teď vy, akorát že on, na rozdíl od nás, píše do novin, takže by to měl zvládat přeci jenom o něco lépe. Jinak ale nejsme ve sporu.

  2. tresen

    Dobré.
    Jen poznámka: ve druhém citovaném odstavci nemá být „státnosti“, ale „stádnosti“. Jedině tak to dává smysl a taky to tak autor skutečně napsal.

  3. XY

    No, Tribune, dříve, než se vrhneme po hlavě do bažin agnosticismu (a z něho plynoucí iracionality), stálo by za to upozornit, že třeba takoví přírodovědci by vznesli docela hlasité námitky vůči stanovisku, že „Věk víry v poznatelnost světa zřejmě končí a jako civilizace stojíme před úkolem přiznat si, že žádné autonomní svobodné vědomí, které by mohlo poznávat svět v jeho úplnosti, neexistuje a každé vědomí poznává jen více či méně manipulovaný subset reality.“ Je-li ostatně citované tvrzení výsledkem nějakého poznání, pak se takové tvrzení ocitá poněkud v rozporu samo se sebou. To především. ve skutečnosti je poznání nekonečný proces, probíhající v čase – a výšeuvedený výron skepse je spíše výrazem pokroku poznání – skutečnost okolo nás není čím dál složitější, ale naše poznání ji zpřesnilo natolik, že ji individuálně nelze zvládnout jaksi v její totalitě.
    Připadá mi, že celý ideový modul tzv. postfaktického světa je spíše výrazem aktuálního společenského vývoje, případně společenského vědomí, (má-li tenhle archaický pojem v post-světě ještě nějakou platnost), poznamenaného v našem západním vnímání liberálním individualismem natolik, že se skutečně ztrácíme v kakofonii nejrůznějších hlasů. Ne že by mne to překvapovalo, ale nepleťme si stav, jenž jsme si sami přivodili nedostatkem sjednocujích vizí či idejí (má-li kdo vizi, ať s tím jde k lékaři) s nepoznatelností světa.
    Jinak pěkný víkend všem!

    • Hudec

      Postfaktický/postpravdivý svět……
      To je nesmysl. To jen dosavadní elity přišly o monopol fakta třídit a vybírat a především skládat a vykládat. Nesou to nelibě a brání se, čemuž se nelze divit.
      Problémem je především ztráta důvěryhodnosti jejich informačních kanálů směrem k masám. Já ale myslím, že právě zmatením pojmů, využitím nové terminologie a silným tlakem to zvládnou. Musí předložit nějaké nové pravdy, které ale musí být jednoduché. Masy začínají být složitostí současného světa unavené. Kdo jim dá pokračující konzum a jednoduchá hesla, zvítězí.

      • XY

        Jistěže je nesmysl ztotožňovat chaos, jenž zachvátil „elity“ a jejich sdělovadla se všemi důsledky, s nepoznatelností světa. Na druhé straně vyvrátit tvrzení, že „žádné autonomní svobodné vědomí, které by mohlo poznávat svět v jeho úplnosti, neexistuje“, je poněkud komplikované. Prohlásí-li to kdo o sobě, připadá v úvahu jediný komentář: Aha!
        Idea pokračujícího konzumu a jednoduchých pravd masám může zajisté slavit úspěch, ale nemá nic společného s poznáním. Je to jen paraván zastírající masám (a nejen jim) realitu, skutečnost, jež se odehrává ZA takovým paravánem.
        Řečeno metaforicky s klasikovým Kostkou ze Žertu: „Ozvi se, Bože, ozvi se hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi tou změtí nejasných hlasů!“

        • Hudec

          Vaše věta :
          „žádné autonomní svobodné vědomí, které by mohlo poznávat svět v jeho úplnosti, neexistuje“, mi nápadně připomíná jednu pasáž filmu Světáci :-) .

    • Anonymní

      A dál tu bude ticho po pěšině :) ostatně gnoseologie coby filosofická disciplina…. materialisté mají jiný starosti a idealisté zase mají blízko k té neuznatelnosti — podstaty boha.

    • Anonymní

      XY, Mě ten termín „postfaktický“ už jenom kvůli té příponě „post“ připadá příliš módní (v tomhle souhlas s Tribunem), než abych mu dokázal přiznat nějakou obecnější platnost. I v minulosti se přece střídala období racionality a iracionality, takže pokud se dneska lidé uchylují k různým podivným teoriím a vysvětlením, tak nejde o historicky nic nového. Klasikové by v tomhle ohledu určitě poukázali na fakt, že společenské vědomí je pouhým odrazem společenského bytí, z čehož vůbec nevyplývá, že by obě roviny musely v nějakém vzájemném souladu a dokonce odpovídat i tomu, co se obvykle označuje za společenský nebo civilzační pokrok. Příkladů existuje přehršel, takže snad stačí poukázat na to, že už ta prapůvodní. moderna, která věřila v technický pokrok, nakonec skončila hodně barbarskou 1. světovou válkou.
      I ti přírodovědci se svými neustálými objevy se do toho společenského vědomí vejdou, pokud mu přiznáme nějakou strukturu, která se dokáže vnitřně křížit a vést tak nakonec třeba k naprosto zrůdným výsledkům. Vedle vědy a kultury, které se obvykle vnímají jako jednoznačně pozitivní prvky, patří do společenského vědomí také ideologie, propaganda a veřejné mínění, no a potom i základní pohled člověka na život kolem sebe, kterému se dřív obecně říkalo „základní světový názor“. Takže se musím ptát: Které vrstvy společenského vědomí se vlastně týká onen termín „postfaktický svět“?
      Co jsem si stačil všimnout, tak tento slovní obrat vznikl jako reflexe toho, že tzv. tradiční média rychle ztrácejí schopnost určovat celospolečenský diskurs. No a protože média hlavního proudu jsou už ze své podstaty především liberální, vnímám tuto situaci hlavně jako střet liberálních a konzervativních elit o konkrétní podobu kapitalismu (když už se tady mám přidržet to pojmu „elity“, o kterých konzervativci mluví obvykle jenom obecně, protože to tak nějak patří k tomu dnešnímu světonázorovému boji o hegemonii).
      Jinak autor má samozřejmě pravdu, když píše, že „fakta a čísla“ sloužila mainstreamu hlavně jenom jako jakási náhražka objektivity, ať už z pohodlnosti, anebo proto, že podobná jednoduchá tvrzení jaksi odpovídají černobílému vidění, které k novinářům a politickým komentátorům už tak nějak patří. Slaboduchost téhle rutiny spočívá v tom, že ve skutečnosti nejde jenom o nějaká elemantární fakta a numera třeba ze statistických šetření, ale především o jejich interpretaci. Liberálové zkrátka prodávali představu světa, který je sám o sobě úžasný. Jenže, jak se kdekdo může přesvědčit na vlastní oči, tak tomu vůbec není. No a když tomu tak není ve sféře, o které se lidé mohou přesvědčit na vlastní oči, tak pak se tenhle poznatek snadno přenáší i na jejich zahraniční politiku, propagandu a ideologii.
      Historicky zase nejde o nic neznámého (pravicoví konzervativci a „ultras“ to přece taky umí), jenom se halt jaksi vytrácí poznatek, že když v třídním systému začínají haprovat základní ekonomické vztahy, tak každý nový režim může být jenom horší. No a systémově ideálním voličem je přece ten, kdo nejdřív volil Bushe, potom Obamu, no a když mu to nevyšlo ani s ním, tak to teď háže pro změnu Trumpovi. V případě USA se to dá sice ještě pochopit (politika se v dnešním světě konzumuje prakticky stejně jako hamburgery), ale ten masivní český prožitek z amerických voleb mi docela silně připomíná situaci, když v roce 1982 zemřel Brežněv, a pár let po něm Andropov: Tehdejší čs. liberální a konzervativní elity tím zkrátka žily, protože sázka na proměny v „mateřských metropolích“ asi už tak halt nějak patří k provinciálnímu myšlení. V bývalé NDR k tomu tehdy měli i jedno hodně výstižné přirovnání: „V Moskvě začalo pršet, a Honecker hned otevírá deštník!“ Zdejší konzervativní elity jsou zkrátka dneska na koni, a ve jménu té správné „euroantlatické vazby“ vymítají veteš všeho, co snese odsudek liberálního, resp. „neomarxistického“ myšlení. Je třeba se zkrátka vrátit ke „kořenům“, před všechny ty různé „pomatence“, z nichž zrovna ten Marx se v běžném středostavovském diskursu asi netěší žádným velkým sympatiím, což celkem jasně definuje názorovou pozici „postfaktických“ rozdavačů téhle nálepky. Na to univerzální „my“sice nijak zvlášť nesázím, ale tím spíš, když si čtu v tuzemských médiích ódy na souzčasné americké prezidentství, tak se mi rázem vybaví i jeden český literární klasik: https://www.youtube.com/watch?v=1w4T0_RlBiY

      • XY

        Milý anonymní embé, já s vámi přece (a s Tribunem v ostatním) naprosto souhlasím. Dokonce, aniž jsem nahlédl do vašeho odkazu, mimoděk jsem vytáhl a snad i aktualizoval pro pana Hudce stejné dílo téhož autora. Zdá se, že se po čase začínáme ocitat zase ve známém světě (ve skutečnosti jsme ho nikdy neopustili), což svědčí o genialitě tvůrce, který ten mechanismus demaskoval a učinil masově sdělným – a mimochodem, protáhl ho až do své Nevědomosti a vlastně až do Slavnosti bezvýznamnosti. Ale to už jsou úplně jiné kapitoly.

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s