Jak rozumět násilí na demonstracích

Res politica, Studovna

Demonstrace v Hamburku proti papalášskému sjezdu G20 opět strhli pozornost k tématu nepokojných až násilných demonstrací (a odvedli ji od problematičnosti kapitalismu a globalizace, ale to je zase jiný příběh). Napsáno toho bylo na to konto aktuálně celkem dost, zde je malý výběr.

Asi nejzásadnější je rozhovor se sociologem Arnoštem Novákem, který jde k jádru věci a neomezuje se popisem ad hoc situace v Hamburku:

V případě Black bloku (skupiny protestujících zahalených do černé, pozn. red.) je to demonstrace odhodlanosti k určitému jednání, které je riskantní. Argumentace se odehrává před nebo po demonstracích. (…) Jednání ze strany radikálů není svévolné, neznamená to, že hoří celý Hamburk. Míří cíleně na výlohy korporací, bank a luxusní vozy. Jsou to symbolické cíle.

Je tedy omyl – pokud ovšem nejde o taktiku – považovat násilnosti za formu argumentace a na základě toho potom opozici diskreditovat. I při demonstraci platí, že násilí není argument, mnohem spíše se dá říct, že je to svého druhu oběť. způsob, jak jít v demokracii s kůží na trh, protože demokratická diskuse a argumentace je ze své podstaty zcela bezpečná (nebo by alespoň měla být) a jedině přijetím rizika spojeného s pouličními nepokoji může opozice demonstrovat, že u řečí její nesouhlas nekončí.

Problém samozřejmě nastane, pokud se stejně jako v Hamburku situace vymkne kontrole a útoky se zaměří i na jiné než symbolické cíle, což značně usnadní diskreditaci demonstrantů a jejich cílů, ale i to je to riziko, o kterém byla řeč.

Je třeba si uvědomit i to, že vzhledem k fundamentální provázanosti mezi kapitalismem a vlastnictvím není dost dobře možné útočit na kapitalismus bez útoků na majetek. Pokojná demonstrace proti kapitalismu je nonsens, je to příslovečný mírný pokrok v mezí zákona.

Q: Nicméně tyto protesty porušují demokratická pravidla, která si lidé společně stanovili…
A: To je právě otázka, jestli jsme si ta pravidla stanovili společně. Čím dál víc lidí ve společnosti, nejen v Hamburku, má pocit, že oni se na pravidlech, která jsou na nich vymáhaná, nepodílejí, ani z nich nemají prospěch. Práva jsou nastavená ve prospěch menšiny společnosti, která na tom vydělává, a většina společnosti na nich tratí. Jedni to projevují tak, že volí Trumpa, brexit anebo populistické vůdce, jiní to projevují na demonstracích v Hamburku.

* * *

Na problém nepokojů se lze dívat i z druhé strany pohledem nenásilí, které rovněž může nabývat patologických a situačně neadekvátních forem:

„Čím je násilí na ulicích ve srovnání s násilím představitelů G20?“ A upozorňuje na strukturální násilí, které se projevuje v obchodních dohodách mezi Trumpem a Saúdy a následném bombardováním Jemenu.

Levicová sociální hnutí se od jistých dob často demonstrativně hlásí k nenásilí. Je to logická reakce na spojení moci a násilí, ke kterému ve dvacátém století s katastrofálními následky docházelo. Je to také často strategicky úspěšný postup, který protestujícím dodává morální legitimitu a lépe získává podporu veřejnosti. Někdy se ale také zdá, že je to jistý únik před otázkou moci jako takovou doprovázený s fetišizací nenásilí. V mnoha diskusích kolem strategie protestů se pak ukazuje, že ve skutečnosti ani tak nejde o to nikoho nezranit, ale neopustit pasivní roli předem vymezenou policií a zákony, aby se tak nemohla zavdat žádná příčina k pohoršení.

Fanon, který zkoumá násilí v kontextu dekolonizačních bojů upozorňuje na jeho terapeutický aspekt. Násilí je čin, který člověka vysvobozuje z podřízené povahy vlastní osobnosti a přetváří pasivní oběť na aktivní subjekt svého života.

(Otázky skryté za hamburským dýmem)

Nelze akceptovat monopol vládnoucí třídy na násilí, násilí může a musí být přijatelným nástrojem pro všechny, jen musí mít každý pořád na zřeteli, že násilí není právo silnějšího, že násilí není legitimní a přípustné vždy, ale záleží to na kontextu a ten, kdo se ho rozhodne použít, vždy riskuje. Musí platit, že aby bylo použití násilí morálně ospravedlnitelné, je vždy spojeno s rizikem pro toho, kdo jej použije.

* * *

Postřeh k taktice a k tomu, proč je nutná taková forma demonstrace, která nutně vede ke konfliktům a zvyšuje riziko eskalace:

Obsadit parlament může být vzhledem ke kontextu zajisté úctyhodný počin – moc kapitálu však již dnes není ztělesněna těmi, kdo v těchto prostorech žijí či pracují; roztekla se do prostředí, stala se samotnou materiální organizací věcí. Proč mohly uspět protesty na náměstích jako Taksim či Tahrír? Také proto, že jsou to klíčové dopravní uzly, a uspořádat tam demonstraci znamená vždy zároveň zorganizovat blokádu, jež má potenciál paralyzovat běžný život ve městě.

(Hamburk: Bojovat a hrát si)

* * *

Víceméně situační zpráva z Hamburku:

Ostatní lidé se ale nebáli – po ulicích se tou dobou ještě procházeli turisté, účastníci demonstrací i obyvatelé čtvrti. Místní se dostali do ohrožení, až když přijela policie, která přenesla boj z ulic do bytů. (…) Policie před zásahem ohlásila, že mají odejít žurnalisté a nezúčastnění kolemjdoucí. Jediným zdrojem nebezpečí pro novináře přitom byla v tu chvíli samotná policie. (…) Jiní novináři zase uvedli, že jim policie řekla, že „končí svoboda tisku“.

Za rozšířením této zavádějící zprávy stojí německé bulvární noviny Bild, které zveřejnily sérii obrázků z protestů a vyzývaly čtenáře, aby hledali lidi na fotkách. (…) Objevily se názory, že by měla policie demonstranty „konečně zastřelit“ nebo že je potřeba znovu otevřít koncentrační tábory. Země by podle některých měla být znovu „očištěná od lidského odpadu“, který představují všichni odpůrci summitu.

Kladou si otázky, proč se mluví o terorismu a válce, když hoří auta v ulicích, ale to, že uprchlíci umírají ve Středozemním moři, se označuje za bezpečnostní opatření.

(Má black block ještě smysl?)

Tato zpráva ovšem upozorňuje na jeden vytěsňovaný aspekt: násilnické sklony odpůrců násilí z řad. tzv. slušných občanů. Některé složky společnosti na tak vyhrocenou situaci, jaká nastala v Hamburku, nereagují snahou o uklidnění, ale naopak se ji snaží využít k další eskalaci vnitrospolečenského konfliktu a hledání vnitřního nepřítele. což jsou tendence mnohem nebezpečnější, než pár rozbitých výloh a zapálených aut, protože ty výlohy a auto jsou vidět a nedají se schovat, zatímco ostrakizace systémové opozice a individuální šikana mohou i v masovém měřítku probíhat zcela mimo pozornost médií.

* * *

Podtrženo sečteno, pokud při demonstracích dojde k násilnostem, znamená to, že má daná společnost sakra velký problém, ale ten problém není nejsou demonstrace a násilí, ty jsou jen jeho projevem, ten problém je mnohem hlubší a nebezpečnější: uchýlení se – či nutnost sáhnout k – použití násilí totiž signalizuje rozpad sociální soudružnosti a rostoucí frustraci částí populace. Odsuzovat násilí nestačí, je nutné udělat něco proto, aby násilí nedávalo smysl.

Publikováno

33 komentářů: „Jak rozumět násilí na demonstracích“

  1. Aniž bych zatím chtěl s Vámi příliš polemizovat (koneckonců, s většinou uvedených argumentů se dá souhlasit), doporučím Vám ještě podívat se na stránky anarchistů
    https://www.afed.cz
    na jejich postoje k významu přímých akcí.

  2. No tak argumentovat nějakým „terapeutickým aspektem“ při dekolonizačních bojích je hodně silný nonsens. Spíš by stálo za to si uvědomit, že „establishment“ byl antiglobalizačními protesty zaskočen už na konci 90. let (typicky Seattle 1999 nebo u nás zasedání MMF v r. 2000), takže samozřejmě dal dohromady i novou strategii, která primárně cílí na tzv. spořádané příslušníky střední třídy. Problém nenásilí, příp. nevyprovokovaného násilí, proto nenastolil až letošní Hamburk, ale samozřejmě už Occupy Wall Street, Podemos, protesty na aténské Syntagmě, demonstrace proti francouzskému zákoníku práce atd. Česko má oproti Francii, Řecku nebo Německu nastavenou „protestní kulturu“ někde úplně jinde, takže nějaké podobné teoretické debaty tu nedávají moc velký smysl. Stačí si připomenout, jak uvědomělý příslušník pracující střední třídy sveřepě šlapal do práce na kole, když v Praze stávkovali dopraváci, s jakým nenávistným strachem se kometovaly projevy I. Švihlíkové na velkých odborářských demonstracích, no jak se málem demokratickým mučedníkem stal Kalousek, který vyšel v dobrém rozmaru zpovídat demonstraty, kteří pochodovali Letenskou ulicí kolem „jeho“ ministerstva financí.
    „Odsuzovat násilí nestačí“, ale tím spíš je záhodno sledovat směr české debaty. Běžný příslušník české střední třídy nechápe, proč německá policie nepoužila gumové projektily, resp. proč ze střech nezačali rovnou pálit policejní ostřelovači (http://www.armyweb.cz/clanek/valka-v-nemecku-summit-g20-aneb-hamburk-opet-v-plamenech). No a Zahradilové nebo Kroupové psali něco v tom duchu, že nikoli parlamentně vymírající KSČM, ale naopak rozčarovaná středostavská mládež je dneska tím skutečným levicovým nebezpečím. U KSČM je však nutno podotkout, že její čelné figury se tentokrát prakticky svorně (Skála i Konečná) postavili – na rozdíl od mlčící ČSSD – za ty protestující. Jestli to udělali hlavně kvůli tzv. antiglobalizačnímu zápalu, anebo proto, že Hamburk současně vnímají jako klasický sociální protest, jest samozřejmě otázkou. Nicméně i tak (nebo tím spíš) schytali hodně stereoptiních nadávek od českých středostavovských pravičáků, kteří jsou schopni tvrdit třebo i to, že dělení na pravici a levici už dávno ztratilo smysl, jenom halt u toho prozření nesmí docházet k nějakým pouličním virválům.

  3. Pod tímto článkem k tématu
    http://denikreferendum.cz/clanek/25643-bezmocne-nasili-k-lepsimu-svetu-nepriblizi
    je následující diskusní příspěvek, vlastně citát ze sci-fi detektivky Richarda K. Morgana Půjčovna masa:

    „Osobní, jak kdekdo tak zasraně rád říká, je politické. Proto když nějaký pitomý politik, nějaký silný hráč, zkouší prosadit politiku, která škodí tobě nebo těm, na kterých ti záleží, BER TO OSOBNĚ. Naštvi se. Soudní mašinerie ti v tom nepomůže — je pomalá a studená, a patří jim, hardwarem i softwarem. Jen malí lidé trpí v rukou Spravedlnosti; silní jí s úsměvem vyklouznou lusknutím prstů. Jestli chceš spravedlnost, budeš jim ji muset vyrvat. Udělej to OSOBNÍM. Nadělej tolik škody, kolik dokážeš. DEJ ZPRÁVU. Tak máš daleko lepší šanci, že příště tě budou brát vážně. Že tě budou pokládat za nebezpečného. A neměj o tom žádné iluze: být brán vážně, být pokládán za nebezpečného, v tom je ten rozdíl, ten JEDINÝ rozdíl v jejich očích, mezi hráči a malými lidmi. S hráči budou jednat. Malé lidi likvidují. A zas a znovu nasazují korunu tvé likvidaci, tvé deportaci, tvému mučení a brutální popravě tou nejhorší urážkou, že je to jen obchod, jen politika, prostě řád světa, že život je krutý a NENÍ V TOM NIC OSOBNÍHO. Fajn, nasrat. Udělej to osobním.“

    1. Tento postoj ovšem ve svém důsledku vede k fragmentaci až atomizaci společnosti, přesně v intencích individualistického mýtu. Osamělý hrdina proti všem. Jak americké.

      1. Třeba takový Stéphane Hessel a jeho manifest Indignez-vous! (což leckdo překládá jako „Naserte se!“) říká kultivovaným jazykem v podstatě totéž, jen to modifikuje pro klasické sociální hnutí. (BTW, sociální hnutí jako formu společenských procesů se už různí všeználci a demagogové taky pokusili odepsat, podobně jako třídní boj nebo politickou ekonomii.) Toho distinguovaného spisovatele a diplomata, hrdinu hnutí odporu a přeživšího vězně koncentračního tábora, spoluautora Všeobecné deklarace lidských práv a rytíře Čestné legie jistě nelze pokládat za apoštola atomizace společnosti.

        Samozřejmě: To nasrání se nemůže být samoúčel, musí to být jen začátek, bez toho, co musí nutně následovat, by nemělo smysl. Ale jako prostředek probuzení z apatie a iluzí nebo nástroj k překonání iracionálního strachu je zřejmě nenahraditelné.

  4. „Odsuzovat násilí nestačí, je nutné udělat něco proto, aby násilí nedávalo smysl.“
    Kdo by to měl udělat a jak? Sociální smír má udržet soutěž politických ideí. Kdo však věří, že to funguje, ať zvedne ruku. Kouzelné je, že politici se už ani necítí být nějakými volebními sliby vázáni. Navíc je zde silná mezinárodní sféra vlivu. Vývoj západní společnosti má směr k vyostření sociálního smíru, vedle toho je (hloupě) vyostřována bezpečnostní situace. Média svoji funkci neplní, myslím ta mainstreamová. Na čem tedy založit nějaký optimismus?

    1. Podle mě je třeba začít s překonáním konceptu soutěže. Nepotřebujeme soutěžit, potřebujeme spolupracovat.

      1. Zde byla na mysli soutěž politických stran (u nás čl. 5 Ústavy). Nevím teď jistě, zda jste to postřehl či jak si náhradu politické soutěže za politickou spolupráci představujete, ale tento problém už byl řešen v minulosti náhradou politických stran za politické korporace nebo monostranickým systémem. To jste ale asi na mysli neměl. Jak mám rozumět té spolupráci?

        1. Teď jste mě dostal. Netušil jsem, že na slově „spolupráce“ je něco nepochopitelného, nevím, jak takový axiomatický pojem vysvětlit.

          1. Děláte si ze mě legraci? Jak si představujete spolupráci politických stran v politickém systému?

          2. Ono už ale opravdu hoří, takže nastává čas předat velení krizovým manažerům… Problém je v tom, že většina tu krizi nevnímá nebo za její projevy (a tedy i příčinu) považuje něco jiného, než čím se skutečně projevuje a v čem spočívá. Takže politický systém by měl okamžitě tu krizi identifikovat, stanovit způsob jejího řešení a pak předat velení a dočasně se stáhnout.To v případě, že ze systému chceme zachránit, co se dá, a omezit „kolaterální škody“.

            Někdy je sice při požáru lepší nechat objekt shořet, jenže když nemá nikdo představu, co potom, a když nemá síly na zamezení těch vedlejších škod, tak to asi za daných okolností nepřichází v úvahu.

          3. Šmankote, jenom ne krizové manažery, kteří jsou schopni přirovnávat buď státní finance k rodinnému rozpočtu jako Kalousek, anebo rovnou tvrdit, že řízení státu je to samé, jako spravování nějaké firmy. A už vůbec by se bál vyčůraných právníků, kteří se na oko tváří tak, že nechápou, co je to republika a občanský princip. Moderní evropský stát stojí pořád na třech základních slovech: Rovnost, volnost, bratrství. Vznikl tak primárně středostavovský stát, takže je opět dneska hlavně na střednítřídě, jak s ním naloží. Může ho samozřejmě necvhat padnout a dobrovolně ho odevzdat do rukou těch nejbohatších. Anebo se ho naopak snažit bránit, ale to předpokládá, že místo bežných volebních politických stran se tu objeví skutečné zájmové subjekty, které budou mít svůj skutečný směr a politický cíl. Nic není třeba nechat shořet, pokud si P.T. občanstvo uvědomí, že ona tzv. volba menšího zla je jenom odbočkou na cestě do propasti. Ani tzv. menší zlo by se z principu nemělo volit, ale to je bohužel něco, co vystrašené středostavovské společnosti nejde asi vysvětlit.

          4. Změna klimatu, nedostatek pitné i závlahové vody, vyčerpání a eroze orné půdy, odlesnění. To jsou všechno krize, které ve zdejším regionu dopadnou na naše děti a vnoučata s plnou silou v horizontu řádu desítek let. Na to vše je nutno připravit se už teď – proto píšu, že hoří – a řešení nenabízí ani neviditelná ruka trhu ani volná soutěž politických stran.

          5. Nejen nutno, zatím dokonce i možno. Jenže to předpokládá plánovat, regulovat a jednat kolektivně. Takže to vidím tak, že tady uvědoměle libertariánsky pochcípáme.

          6. Devastace přírodních zdrojů přitom představuje pouzem menší část rizik, ve kterých v dnešní době žijeme. Na druhou stanu je to názorný příklad toho, jak politika funguje. Viz třeba Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky v ČR, který je fakticky koncipován jako velký tunel do peněženek spotřebitele. Přesto díky mediální masáži za pomoci různých expertů nadpoloviční většina obyvatel zvyšování podílu jádra v energetickém mixu až na polovinu podporuje. Takže dokonce i Piráti ve svém programu hlásají, že se chtějí zaměřit na inovace v jaderné energetice. Proti jsou v tomhle případě pouze Zelení, ale protože ekologie si vysloužila od stavebníků nálepku extrémismu, tak jejich požadavek na veřejné finanční podpory pro stavbu nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně, samozřejmě nezabere.

      2. vcelku zasadni probnlem spociva v tom, ze s nekterymi lidmi se me a rade dalsich lidi jakakoliv forma spoluprace proste a jednoduse nevyplati. tito lide nenabizi a ani nemaji nic, co by pro me z hlediska spoluprace bylo jakkoliv zajimave, tedy vcelku logicky s takovymi lidmi spolupracovat nebudu. nemam nic proti spolupraci se sikovnym zednikem, ktery me opravi strechu na baraku, schopnym reznikem, od ktereho si koupim klobasky, dvouatestovanym chirurgem, ktery me odoperuje slepak, nebo s protrelym pravnikem, ktery u soudu vymete s protistranou soudni sin i s prislusentvim,a donuti ty hajzliky zaplatit, co moje jest … ale nemam sebemensi duvod spolupracovat s kdejakym neziskovym vometlem, ktere akorat natahuje nemyte pracky a jeci, ze mu mam na jeho zivobyti prispivat jeste vic, nez dosud.

        spolupraci tech, kteri spolupracovat chteji, resi vcelku efektivne hetnyn onen trh … a ke spolupraci tech, kteri spolupracovat nechteji, nevidim sebemensi duvod.

  7. Jak to vidí na „levicovém“ webu Outsidermedia:

    „demonštranti“ v Hamburgu až príliš pripomínali práve „hnedokošeláčov“ SA-manov z doby, keď sa k moci dral Hitler…
    proč proti vandalismu a zakuklenectví, které jsou zákonem postižitelné, nezakročila tvrdě a v rámci zákona policie? Kdo poskytl vandalům ochranu shůry?

    1. Názory většiny diskutujících na OM nemají posledních několik let se skutečnou levicí vůbec nic společného. (Otázka je, jestli vůbec kdy měly. Ale na archivní zkoumání teď nemám čas.)

      A co se taky dá čekat, když formou převládající v diskursu anonymních internetových diskusí, nezávisle na tom, jaké názory tam zaznívají, je hledání a vzájemné potvrzování souhlasu. Lidi se zavírají do bublin a mezi bublinami různých názorových zabarvení zní akorát nenávistné poštěkávání a snaha zadupat „ty druhé“ do země. Použití hesla „rozděl a panuj“ tady vidíme v praxi v přímém přenosu.

      Na OM (podobně jako i leckde jinde v prostředí, které se bůhvíproč považuje a vydává za levicové) jsou navíc převážně slyšet lidi ve věku 50+, takže jejich postoje jsou podepřeny steskem po ztraceném mládí, kdy všechno bylo lepší. A taky strachem ze ztráty toho mála, co jim ještě zbývá, ať už jsou to úspory a skromné majetky (už Marx věděl, že čím míň kdo má, tím víc se o to bojí a tím spíš se nechá postojově „odlovit“ někým, kdo působí proti jeho skutečným zájmům), navyklý životní styl nebo vůbec krátící se čas života. Málokdo dokáže přijímat nevyhnutelné se stoickým (nebo taoistickým, chcete-li) klidem. A strach je dějinami osvědčený nástroj ovládání plebsu, nemluvě o lukrativní mediální výnosnosti práce se strachem.

    2. S těmi „hnědokošiláči“ je to dobrý, protože onen Slovák, co to psal, má jinak hodně obdivu pro Kotlebu. Normálka na webech, které nejsou ani pravicové, ani levicové, ale chtějí obecně burcovat proti tzv. systému.
      Pokud jde o samotný popis událostí v Hamburku, tak za přečtení stojí i reportáž Májíčkovců, která zaznemnává i to, co nebylo v Alarmu: http://solidarita.socsol.cz/2017/akce/vyprava-socsol-podporila-protesty-proti-summitu-g20-v-hamburku
      Oficiální postoj KSČM jsem už zmiňoval. Strana Zelených k tomu tématu myslím úplně mlčí (byť jejich německého protějšku se to asi hodně týká), no a vedení ČSSD by asi taky nejraději mlčelo, ale vyvažuje to Deník referendum. V rámci parlamentní pravice nic zajímavého snad ani nezaznělo, protože demonstrace v Hamburku se obecně vnímají jako příležitost, jak „zatopit“ českým levicovým stranám. Nejlepší byl Marek Benda, který v ČT s vážnou tváří pronesl, že vůbec neví, proč ti lidé vůbec protestovali: Jestli proti liberálnímu kapitalismu, anebo kvůli „neomarxismu“, který je zaváděn do kapitalistického řádu. Tak tohle jasnozřivé prohlášení mě fakt dostalo, protože Benda neopomněl hned zmínit třeba sňatky homosexuálů.

  8. Násilí na demonstracích není třeba chápat, ale je třeba jej pojmenovat, identifikovat násilníky a ty potrestat. Pokud se dav výše uvedenému brání silou, je třeba konflikt eskalovat a nedovolit skrytí v anonymitě.
    A je úplně jedno, jestli dav mává hákovým křížem, rudou hvězdou, vlajkou USA nebo vlajkou ancapu.

    1. Stát je organizovaná forma násilí vládnoucí třídy nad ovládanou. Násilí na demonstracích je jediný fungující prostředek, jak upozornit na jiné násilí, kterého se systém svými mocenskými prostředky dopouští na demonstrujících. Je to jediná viditelná zbraň proti násilí hrubé moci kapitálu a jeho nástrojů – peněz, třídní justice a silových struktur, médií a dalších prostředků indoktrinace.

      1. Tohle je od tebe velice nefér. Pokud tvrdíš, že „bohatí“ (rozuměj plátci celého toho cirkusu) nemají právo na svou občanskou neposlušnost, kterou jsou daňové úniky, pak ani chudí nemají právo na občanskou neposlušnost ve formě násilí.
        Obojí boří společnost a obojí je tolerovatelné stejně. Tedy vůbec.

        1. Není to nefér. Bohatí už dávno dosáhli stavu, kdy pro tvorbu „bohatství“ nepotřebují reálnou ekonomiku a z peněz vytvářejí rovnou další peníze. Ty pak „investují“ kamkoli jinam, jen ne do reálné ekonomiky, která už dávno tak nenese – což koneckonců předpověděl už Marx. Ani vytloukání renty není užitečné nikomu – z delší perspektivy vposledku dokonce ani jim samotným. A ten „cirkus“ už dávno financuje z největší části tenčící se střední třída, jejíž příjmy už 40 let stagnují, zatímco nejbohatšímu 1% za stejnou dobu vzrostly o několik řádů. Jestliže má top manažer 500násobek příjmu zaměstnance, znamená to, že jeho osobní produktivita práce je taky 500násobná? Tohle už dnes na západě veřejně netvrdí ani ti nejextrémnější neoliberální a neokonzervativní ultras, na rozdíl od Čechistánu, kde tomu snad dokonce i sami věří…

          1. A ještě jsem zapomněl: To by každý takový miláček musel platit taky 500násobek daní, což zjevně nehrozí…

    1. Kapitola alternativní historie s názvem „Co by bylo, kdyby dav tenkrát na Bastilu nešel“ by byla určitě zajímavá.
      Zvítězila by ve Francii idea rovnosti i bez akcí rozlíceného davu?
      Padlo by při alternativním konci moci feudálů tolik hlav, včetně těch revolucionářských?
      Jisté je jen jedno: Národní oslavy, na které by Macron mohl pozvat Trumpa, by se konaly v jiném termínu.

      1. Jestli má dějinný vývoj aspoň některé z těch zákonitostí, o nichž psali a mluvili marxisté, tak by se ty zákonitosti zcela jistě prosadily nějak jinak.

        A mimochodem, popisy alternativních průběhů dějin ve formě „co by-kdyby“ jsou v poslední době dosti oblíbeným žánrem sci-fi (která je někdy na pomezí esejistiky). Viz třeba Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli. Co by se bylo stalo, kdyby při morových ranách ve 14. století bylo vymřelo veškeré křesťanské obyvatelstvo Evropy? Autorova vize, kde se střetávají etika a organizace společnosti podle islámu, buddhismu, čínské směsky konfucianismu a taoismu a samosprávně demokratických zásad severoamerických indiánů ovlivněných japonskou kulturou, je nejen docela sympatická, ale vposledku dochází k závěru, že většina dějů (včetně nějaké formy průmyslové a vědeckotechnické revoluce nebo např. světových válek 20. století) by se v jiných formách odehrála tak jako tak.

Komentáře nejsou povoleny.