Komorní drama čtyř mužů a severní stěny alpského vrcholu Eiger, to je Nordwand (2008, ČSFD), film natočený podle skutečných událostí, který nemohu než vřele doporučit. A natočený je velice přesvědčivě, takže i když to není ani dokument, ani dokumentární rekonstrukce, je snadné uvěřit, že přesně tak to bylo, i když určitá míra autorské licence nepochybně přítomna je. Kromě zobrazení epické snahy o zdolání zmíněné severní stěny Eigeru snímek zachycuje i dobový (30. léta 20. století) kontext a snahu nacistického režimu marketingově se na výkonech německých horolezců přiživit (z horolezců usilujících o vrchol jsou dva Němci a dva Rakušané); kdo ale četl například Pád nebes od R. Messnera (ani nevíte, že vám dlužím recenzi, že?), tak ví, že dobývání – takhle vojenská terminologie je pro horolezectví bohužel typická – alpských vrcholů bylo odjakživa nejenom velice riskantní, ale zároveň velice prestižní záležitostí nejenom v Německu, ale i v Itálii či Británii (sic!).
Těžiště Nordwandu je ovšem v zachycení cesty na vrchol – cesty, která nedojde k cíli a z níž se ani jeden z těch, kteří se na ni vydali, nevrátí, přičemž ten poslední zemře tak spektakulárním způsobem, že by to spisovali či scénáristovi nikdo nechtěl věřit, přesto je historická skutečnost: vyčerpáním, visíc na konci lana pár metrů od svých zachránců. Zkáza ambiciózní výpravy je zachycena velmi realisticky až naturalisticky – obličeje a ruce horolezců, kteří víceméně nedobrovolně stráví na stěně několik dní, jsou postupně devastovány větrem a mrazem, muži přicházejí o hlas, o elán, o rozum a nakonec i o život. Žádné barvotiskové hrdinství se nekoná, jen pud zebezáchovy.
Je fascinující. s jakým vybavením, zejména ve srovnání s dneškem, se tehdy horolezci na alpské vrcholy pouštěli: žádné funkční oblečení, žádný gore-tex, žádná dynamická lana, žádný titan, žádná jumary – všechno vlna, ocel, konopí, všechno nasákavé a těžké. A i s takovým vybavením dokázali lézt, i s tím dokázali bivakovat na skalní římse zajištěni jen pár skobami. A hlavně nikde žádná fixní lana, žádná cesta zajištěná odspoda až k místu, kde se aktuálně nachází, ale jen na dvě lana a pár skob, vždy za sebou rozebrat a postavit další kus. Proto také alpinismus, alespoň ve svých počátcích, nebyl a nemohl být individuální záležitostí, ale byl týmovým podnikem. Ne ve smyslu bílý gentleman a armáda domorodců, která ho vynese na vrchol, ale dva muži, kteří se jistí navzájem a na vrchol dojdou buď spolu, nebo vůbec, izolovaní a odkázaní sami na sebe.
Nebo, jako v tomto případě, čtyři muži, protože dvě výpravy – německá a rakouská – se dohnali s spojili. Štěstí jim to ale nepřineslo, protože jeden z nich se zraní a nedokáže dojít na vrchol, takže se ostatní rozhodnou, že se s ním vrátí. Problém je ovšem v tom, že s cestou zpět se nepočítalo, měli vylézt na vrchol a vrátit se druhou stranou, a proto, stejně jako kvůli omezenému množství lan, která byli schopni nést, za sebou rozebrali klíčový traverz, což se ukáže jako osudové rozhodnutí, protože se přes kritické místo nedokáží vrátit. Jak to dopadne, už víte.
Já mám pro hory slabost, ale pevně věřím, že Nordwand se bude líbit i lidem, kterým hory zase až tak moc neříkají, jen se při jeho sledování musejí vyhnout otázce: Proč tak nesmyslně riskují? Riskují podobně, jako třeba Kolumbovi mořeplavci. A pokud riskují jen svůj život, budiž jim to přáno. Ať je o čem vyprávět.
Tribun 
Vidím, Tribune, že jste milovníkem vizuálně zprostředkovaných vyprávění, aspoň se tak dozvídám, co se děje na stříbrných plátnech, či spíše na obrazovkách. Budiž vám za to vzdán dík. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.
Patos úspěšných i neúspěšných pokusů překonat hranice sebe sama, případně pokořit či objevit dosud nepokořené a nepoznané, nás provází od počátků – zatím až na ten Měsíc. Shlédnuv na toto téma něco opusů a zdolav jich také něco v knižních podobách, začínám být vůči takovým tématům poněkud chladnější. Ono to bude nejspíše věkem. Přeji vám, aby vás příběhy s touhle tématikou bavily co nejdéle; asi jsou příznakem vitální životnosti. :-)
Potěš vás pánbu, až se téhle recenze chopí někteří stoupenci vyhroceného individualismu… :-)
V případě Nordwandu se, chvála bohu, o patosu hovořit nedá.
Film patetický být nemusí, patetické je samo téma. Už samotný název Nordwand přece implikuje onu výzvu prvovýstupu a sebepřekonání. Tak mi napadá, že ten alpinismus měli náckové docela v krvi – i mladičký gymnazista Hermann Goering strávil nejeden krásný víkend na alpských štítech. Ony to byly sporty (spolu s lyžováním) propagandisticky krásně využitelné; prču si z toho dělal už jistý K. Čapek ve Válce s mloky: Solche Erfogle erreichen nur deutsche Molche… Nakonec taky pro to měli vhodné geografické zázemí v Bavořích a posléze v Ostmarce. A co si budeme povídat – Alpy jsou krásné a šikovně natočené obzvlášť. Luis Trenker s L. Riefenstahlovou to dokázali mnohokrát. Ale to je odbočka k tomu politickému pozadí Nodrwandu, o němž se zmiňujete. Tam to má, jak jsem pochopil, baladickou formu.
Ale moc na mě nedejte. Hory mám rád jako vy. A ke všemu jsem (byl) ještě lyžař…
Nordwand patří k těm lepsim filmům s horskou tématikou. Nicméně byl natočen i akce i thriller s Clintem Eastwoodem. „Vražda na Eigeru“. Rekl bych že napětí a horska scéna při výstupu je zde lepší než u Nordwand. Ovšem paralela s klasickým zlým agentem CIA ( to by se Pepa Nos divil jak „zlej“ dokáže být, doslova bezkrevny albín co nutí vysokoškolské milovníky klasických malířských mistrů vraždit za zájmy USA, to by ani TASS, který je zplnomocněn…..nevymyslel:-) je dosti chudá nejen scenaristicky, ale i dramaturgicky. Clint Eastwood hraje průměrne a napětí je dáno spíše díky dramatickemu náboji boje o preziti na jednom z nejtěžších vysokohorskych výstupu světa – severní stěny Eigeru než extra zápletkou. Ta zubačka co vede uvnitř hory z Kleine Scheidegg na Jungfraujoch je pak prototypem toho, jak soukroma železnicni společnost dokáže dobre fungovat. Už od roku 1912.
Nordwand, jestli se dobře pamatuju, je pak i obrazem doby nacistického Německa a je zde prezentován především fanatismus a snaha nacku dokázat, že oni jsou rasově předznamenáni, že dokáží nemožné…
Severní stěně se říká spíš Mordwand. Lezlo tam hodně Čechů. Kromě čs. provovýstupu dvojice Kuchař-Zibrín klasickou cestou v šedesátých letech
http://www.horydoly.cz/horolezci/zdeno-zibrin-zemrel.html
byl na Eigeru, několikrát Jirka PECHOUŠ, jeden z nejlepších lezců své generace. Snaha o postavení direttissimy ho v dubnu 1978 stála život
http://www.lezec.cz/clanek.php?key=1147&nazev=nostalgie_5
Mordwand je přezdívka, kterou Nordwand dostal v reakci na to, kolik horolezců na něm (na ní?) zahynulo.
Jasně, že přezdívka
Ja uz mam pred ocima zase tridni mlhu…film jsem nevidel, ale jeden z rozhodujicich vystupu s sebou prinesl tragedii i „dole“: Jeden z pruvodcu byl anglickym vedenim vypravy obvinen, ze prerizl lano, na kterem visel jeden z Anglicanu a i kdyz se prislo na to, ze lano se predrelo o skalu, byl pruvodce tak ostrakizovan, ze si nakonec sam vzal zivot. Anglicka vyprava byla slozena z blazeovanych gentlemanu, nedbajicich na varovani mistnich a vydavsich se lehkomyslnenae dalsi, predem vyhranou dobyvacnou vypravu. Nakonec tam pulka pomrela, ale vinu hodili na domordce.
To je takovy obvykly scenar: sebevedomi imperialiste se vydavaji se zpevem na galantni vojenske dobrodruzstvi a kdyz dostanou prez hubu, muze za to mistni nevzdelany lump, hrajici s nimi necestnou hru.
Tohle se ovšem stalo právě na tom Matterhornu. Ale jinak máte pravdu, to třídní hledisko, včetně toho, že výstupy místních se nepočítaly, braly se pouze výstupy gentlemanů, tam bylo hodně silné.
A byly vůbec nějaké výstupy nebo dokonce prvovýstupy místních? Těmi místními myslím lidi z alpských vesnic. Nedívali se na samoúčelné zdolávání vrcholů jako na nesmyslný hazard? Opovážlivé spoléhání na milost boží je hřích, jak mě poučil Péťa Bajza. To zbožní domorodci určitě uznávali a touha lézt na nějakou horu jen proto, že existuje, jim podle mne nic moc neříkala.
Já při těchhle filmech říkám zledovatělým hrdinům: Vidíš, blbče? Máš to zapotřebí?
Až na vrchol místní nelezli, ale dostávali se docela vysoko a techniku lezení zvládali přinejmenším stejně dobře, jako panstvo. Jistě, že to konzervativní společnost neviděla ráda, ale i mezi bohabojnými se občas našly bílé vrány.
Ten co zavinil pad byl „mlady muz s nejlepsimi doporucenimi“ a jeho jedinou zkusenosti byly skotske hory (nejakych 1300 metru). Takze ten mel techniku jen spolecenskou a zadnou jinou.
Serpa Tenzing? Ona se lisi metoda mistnich a horolezcu- dobrodruhu (ne kazdeho). Zatimco dobrodruh ma pred sebou cil- vrchol a diva se jen na nej a pada pritom do puklin, tak mistni jde krok za krokem a neustale zvazuje riziko. Samozrejme pro cloveka neodchovaneho zapadni civilizaci nejaka nesmyslna challenge jako vysplhani na spicku hory neprichazi v uvahu, k tomu musite verit v nejakou idologii. Zde samozrejme v kapitalismus a jeho etos, ve kterem s jen nejvetsi namahou dojdete cile a kdyz nevydate vsechno, budete neuspesny…coz je pro clena normalni spolecnosti nesmysl, tam se dobrovolne vystavovat zcela zbytecnemu riziku je dokonce trestano. V kapiku ma lidsky zivot cenu, jen pokud dotycny neco dokazal z kanonu bytostne nesmyslnych cinnosti, jakmile nema zadny zarez na sve idove pazbe a je treba duchodce, pak jako by nebyl. Tohle je hrozne perverzni system a nejlepsi je delat, jako by nebyl.
No, jistý B. Markalous co J. John v dětské knížce Rajský ostrov líčí trochu jinou zkušenost. Vypravěčův tatínek začíná někdy v první polovině 19. stol. svou inženýrskou kariéru v kterési rakouské kosárně v nevímužjakém Alpentalu. Jsa českým cizincem mezi domorodci, poněkud se o nedělích nudí. Jednu z nich tedy věnuje výstupu na místní horský hřeben, oděn ve sváteční oděv a lakovaná perka. V pozdním odpoledni konečně sedí na vrcholu hřebene – jednu nohu směrem k droboučkému vysokému komínu mateřského závodu, druhou do dalšího údolí, kam mu vítr odnáší nedělní klobouk… Cesta zpátky je více než krušná – tma, zima, skály, atd. Sváteční oděv je rozedrán a tatínek se po půlnoci přikrádá ke svému kvartýru bos… Pointa: Ale provedl svou! Čech provede vždycky svou! (Vyšlo za okupace) .
Je to furt to samé. Místní Tenzigové se poveselili v hospodě s pivem, ländlery a kuželkami a sladce spali. Lästiger Ausländer blbnul ve skalách s výsledkem, jímž se opravdu nemohl pochlubit… :-)
Nu ano, XY, v 19. stoleti byl kapital doslova zavisly na narodnim statu, kteryzo mu zajistoval ochranu pred konkurenci…radsi ani nebudu domyslet, jak to vlastne bylo s nasim narodnim obrozenim :o)
Ale samozrejme diky za milou vlasteneckou prihodu :o)
Rádo se stalo. Jen mi tak napadá – není ta zdejší diskuse trochu podobná soudu Fillových kolegů ze Svazu výtvarných umělců ned jeho cyklem z lidových písní, jímž se tenhle kosmopolitní formalista pokorně snažil vrátit do zdravého lůna sorely? Tuším Karel Svolinský se nechal tehdy slyšet např.: Z uměleckého hlediska, soudruhu Filo, proč má ten šuhaj krátkou ruku?
Jestli by nebylo jednodušší zhodnotit Nordwand třeba z hlediska feminismu – zdá se mi, že úplně přehlíží úlohu žen v tom výletě. Ale třeba dole plakaly nad smrtí svých milovaných. Nezačínáme už poněkud blbnout?
Svolinsky byl brilantni kreslir, zvladajici mistrovsky perspektivu pohybu a mel pifku na abstrahujici malire, kterym chybely remeslne zaklady, takze tady bych mistra tak prikre nesoudil (i prez uctu k Fillovi). Jeho zaci na Umprum byla elita, ktera umela „vsechno“.
Nordwand z hlediska feminismu samozrejme zhodnotit muzeme, ale to bychom asi museli na jiny blog :o)
Ale proč? Není snad feministické hledisko stejně zábavné jako třídní?
Anebo jako olomoucký orloj, abychom pokračovali v té uměleckohistorické lince?
Byly. Na Mont Blanc poprvé vystoupili 8. srpna 1786 (uvedené datum je považováno za den zrodu moderního alpinismu) dva rodáci ze Chamonix, lékař Michel G. Paccard a „horal“ (ať už to znamená cokoli – někde se uvádí jako jeho povolání „horský vůdce“) Jean-Jacques Balmat. Motivací byla jistě i vysoká odměna vypsaná ženevským přírodovědcem profesorem Horácem Benediktem de Saussure (který mimochodem zkonstruoval první solární tavicí pec).
Ještě jsem zapomněl napsat, že oba pánové vylezli nahoru bez lan a cepínů, zato řádně obtěžkáni měřicími přístroji, protože pan profesor jim dal za úkol změřit na vrcholu tlak vzduchu a jiné fyzikální veličiny. Měli štěstí na počasí a k sestupu už za tmy jim svítil měsíc…
A ještě: Zhruba rok potom vystoupil J.-J. Balmat na Mont Blanc znovu, tentokrát už i s panem profesorem Saussurem (později poctěným titulem „otec alpinismu“) osobně a se skupinu dalších 17 lidí. (Na památku jim v Chamonix postavili společný pomník.) O svém výstupu Balmat později napsal knihu, ale jak píše Eric Shipton, šéf několika expedic na Mount Everest ve 30. a 50. letech, ve své knize Mountain Conquest (vyšlo to vůbec česky?), šlo spíš o fikci než popis skutečného výstupu, a podotýká, že Balmat byl „ješitný, chlubivý a zlý“ a že mu „sláva stoupla do hlavy“.
Teda hanku, smekám. To si všechno pamatujete?
Něco si pamatuju, něco jsem si musel oživit, něco jsem si našel teď…
Náš dědek odebíral v letech 1946 – 49 Zeměpisný magazín, ve kterém jsem si listoval už začátkem 60. let, sotva jsem se naučil číst. O těch třech jménech dobyvatelů Mont Blancu jsem se poprvé dočetl v něm (byla tam btw i fotka té zmíněné sochy, kterou jsem si včera se slzou v oku našel na internetu) a když jsem teď sám dědkem, obsah toho článku mi nedělá potíž vybavit si – na rozdíl od jmen lidí, které jsem poznal před pár lety nebo týdny…
Že byl Eric Shipton vůdčí duší britského dobývání Mount Everestu, to je snad aspoň naší generaci všeobecně známo. Sám se sice žádné úspěšné expedice nezúčastnil, ale jako hledač cest, lovec duší (pro himalájské horolezectví objevil mj. Šerpu Tenzinga Norkey) i propagátor alpinismu se osvědčil.