Jak jsem se mýlil v geopolitice

Noticky

Nač chodit kolem horké kaše. Když jsem tu psal, proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu, tak jsem se mýlil. Hodně a ošklivě mýlil. Asi to Rusové nečetli, nebo co, ale zaútočili. Přitom ty důvody, které jsem uváděl, jsou podle mě stále platné. Takže se Rusové chovají buď zcela iracionálně, nebo je za tím nějaká racionalita, kterou nedokážu pochopit. A snad ani nechci. Co může být racionálního na tom poštvat proti sobě celý svět? Co může být racionálního na tom udělat ze sebe před celým světem lháře? Jediné, čeho dosáhnou je, že naženou Američanům do náruče i ty, kteří do ní zatím nechtěli. Jenže teď už je to jedno. Pokud má být Rusko stejný šmejd, jako USA, to už si radši vyberu USA, tam mají alespoň Hollywood. Z mé strany už to není zklamání, ale vyložené nasrání. Nasrání, že zase budou trpět obyčejní lidé, zatímco panstvo si bude mastit kapsy. Nasrání a strach, protože tohle absurdní svinstvo může dopadnou hůř, než špatně, zejména pokud se do něj zapojí stejně agresivní pitomci z naší strany. A že už se ozývají a že je teď bude ještě těžší držet na uzdě. Možná, říkám možná, že kdyby USA tak snadno neprošla invaze do Iráku a do Afghánistánu, tak by teď Rusové třeba nebyli tak drzí, jenže pozdě bycha honit. Děje se, co se děje, dobrého v tom není nic a nezbývá, než doufat, že to skončí stejně rychle, jako to začalo, že se to nerozšíří, že Rusové dostanou rozum, že se zastaví, že se stáhnou… klidně i proto, že to ruské vedení neustojí doma. Tak nějak začínám být stále více přesvědčený o tom, že by Rusku opravdu prospěla změna režimu, protože všechno je lepší, než válka. Válka je vůl. Vždycky byla a vždycky bude.

Publikováno

3 142 komentářů: „Jak jsem se mýlil v geopolitice“

  3. Tak tady Twitter účet jednoho českého VLASTENCE, který se tak označuje plným právem a dělá své vlasti opravdu čest.
    Doporučuji projít jednotlivé příspěvky a vlákna pro představu, co všechno jsou někteří z nás ochotni i ve válečné zóně nezištně podstoupit pro pomoc lidem v nouzi.
    https://mobile.twitter.com/ZalozkazMoravy

  4. „Nevíte někdo něco o tom, že by kromě plynu začal docházet i černý čaj? Není*) v Lidlu, není v Albertu, není v Penny… *) není ekonomické balení, které jsem roky kupoval, značkový za trojnásobek zatím je, ten ale nemůžu kupovat, aby se mi nesmáli, že jsem finančně negramotný.“

    !!!!

    Tribun, stal se z nich fake alarmistický fašoun, jako má Trump své negramoty „rudé krky/ bílé negry“ z Jihu? To jako fakt chcete ukázat nejméně 30ks toho, co podle vás není a za co je nejspíš důkazem krize nebo spiknutí Ž(ž)idů,NWO, Iluminátů a globálního prediktora?

    To jsou fakt už jako ty dezoláti z Václaváku? Lidská chátra, co jen čeká na svého bijce který si najde nějakého gaye jako ten bratislavský dezolát vod fotra harabínovského fašouna, co se chtěl pomstít společnosti za to, že nezachází s menšinami jako v Rusku nebo Číně, tedy že nevyznává mentalitu těchto rudých fašounů, jakou představuje tento mečiarovský (Ficův) Urválek? Chcete být fakt „u toho“?!

    Hnědí proletáři dneška se formují pod PODOBNÝMI HESLY na Václaváku, severočeští vittové a další duté holé lebky s vydutými temeny? (Zastavme nařeďování národa!! Jsou si jisti jaké rasy a původu jsou jejich rodiče? Jsou to Češi jak línej Honza nebo Švanda dudák v chodském kroji? Nebo snad že by…..??? Ne, nebojte neprásknu vás etologické komisi „Česko na 1.místě“….)

    https://www.amazon.de/s?k=tee+black&rh=n%3A64837031%2Cn%3A406531031&dc&language=cs&ds=v1%3AwkhVD7k61jYv66TIfGoRncNTocjlTCRFu%2B5vSVpG4ME&qid=1666083560&rnid=1703609031&ref=sr_nr_n_4

    Jestli je to málo nechám vám přivést pár pytlů rovnou Darjeelingu (na produkci sice malá, ale nejkvalitnější oblast) ….Nebudete za blba, nebojte. Jen když se k blbům dáte…..

  5. Paul Krugman dnes probírá hrozbu, kterou představuje pravděpodobný úspěch Republikánů v midtermových volbách 8. listopadu (Bílá hora?).

    Pokusí se prezidenta vydírat tím, že nezvýší strop na zadluženi. Jako obvykle tím míří na sociální programy, Medicare atd. Standardní kecy us pravice o „socialistickém“ státu.
    Ale taky to postihne americkou pomoc Ukrajině (Ukrajinci se proto hodně snaží PŘED volbami).

    Krugman proto navrhuje radikální krok: aby současný Kongres strop zvýčil dostatečně ještě před nástupem nového Kongresu

    Co by se tedy mělo udělat pro odvrácení této hrozby? Pokud republikáni v listopadu získají kontrolu nad jednou nebo oběma sněmovnami, měli by demokraté využít lame-duck období k uzákonění velmi výrazného nárůstu dluhového limitu, který by celou záležitost odložil na léta k ledu. Republikáni a „pundité“, kteří nechápou rizika, by na tento krok zuřivě zaútočili, ale bylo by to mnohem lepší než umožnit vydírání – a do voleb v roce 2024 by na to pravděpodobně zapomněli.

    Slyšel jsem právě rozumovat B. Tachecí na americké téma s nějakou rozhlasovou dámou v USA. Zjevně nechápe souvislosti a vyžívá se v pravicové kritice Bidena. Ač je zároveň až hystericky protiruská… Co už ale chtít od aktivistické pravicové novinářky, že?

    Naproti tomu mě pobavila anglická zpravodajka NYT Goldová. Přirovnala Trussovou k nášlapné mině, kterou zanechal za ebou Boris J. Prý proto, aby si po jejím předvídatelně brzkém pádu usnadnil návrat. 😊

    1. „…aby si po jejím předvídatelně brzkém pádu usnadnil návrat.“

      Takhle blbej je možná Boris, že tomu věří. Zatím to ale vypadá, že u toryů přibývá lidí, kteří mu na totéž podruhé už neskočí. (O voličských náladách si to ale vyslovit netroufám. Pořád existuje možnost, že přiletí nějaké další černé labutě.)

    1. BLISTY

      Vůdce republikánů ve Sněmovně reprezentantů prohlásil, že Kongres „nevypíše Ukrajině bianko šek“, pokud jeho strana příští měsíc vyhraje volby v polovině volebního období, což v Kyjevě podnítilo obavy, že by mohl být přerušen přísun vojenského materiálu z USA

      Jiný vysoce postavený republikán však uvedl, že podle jeho názoru by Ukrajinci měli „dostat, co potřebují“, včetně raket delšího doletu,jaké nebyla Bidenova administrativa dosud připravena dodat. Podle analytiků tato rozporná sdělení odrážejí vnitřní debatu mezi tradičními konzervativci v oblasti národní bezpečnosti a trumpovským křídlem strany, kde jsou proruské nálady mnohem silnější.

  8. No a Paul ovšem u honu na poslední thatcheristku nemůže chybět

    Zajímá ho ale proč některé tyhle věci procházejí v USA

  10. A V DELIKÁTNÍ OTÁZCE CO PROTI TOMU DĚLAT AUTOR ZJEVNĚ SCHVÁLUJE ONY NÁZNAKY, KTERÍ PRONESL PETRAEUS

    https://slate.com/news-and-politics/2022/10/nato-response-russia-ukraine-putin-tactical-nuclear-weapon.html

    As a Russian-speaking CIA operations officer who spent much of my career pursuing and countering Russian intelligence officers of Putin’s era, and those who would follow, I don’t expect his next steps will be guided by Clausewitz’s strategic military teachings, Sun Tzu’s enlightened pragmatism, or Machiavelli’s guidance for princes. Putin will pay little heed to the limited, practical, battlefield utility of nuclear or chemical weapons, or overly concern himself that prevailing winds might bring the fallout’s enduring harm to his own people. Putin’s logic is simple: It’s all about him, his court’s blind, obsequious obedience, and reasserting control. There are no rules, only consequences, that shape his calculus. In Putin’s mind, the rules of the post-World War II order were designed by an elitist West to restrain and humiliate his country (never mind that his country helped shape and long participated in that order and those rules), negating any obligation he has to respect them, or the words and treaties of his predecessors.

    Putin will not look to his own military for counsel. There is no love lost between the Russian leader and his armed forces. A Cold War-era KGB officer, he was indoctrinated with profound mistrust in them. His micromanagement of Russia’s military campaign, disinterest in its catastrophic losses, and reliance instead on the Federal Security Service, or FSB, for his war in Chechnya and initial strategy in Ukraine, reflect this attitude.

  11. Takto nějak možná před 80. lety proklínaly německé matky Rusko.

  13. Podle očekávatelného syrského scénáře se teď jede už i na Ukrajině:
    https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/rusko-valka-na-ukrajine-vpad-na-ukrajinu-invaze-online-nalety_2210201256_ban

    Jestli Ukrajina přežije tohle, přežije cokoli.

    (A radši nepřemýšlím, co by se dělo tady, kdyby bylo zlikvidováno 40% kapacit na výrobu elektřiny. Ono by úplně stačilo v síti ČEPSu koordinovaně rozflákat dvě nebo tři klíčové rozvodny VVN, což by způsobilo velké potíže i v Německu.)

    1. „Jestli Ukrajina přežije tohle, přežije cokoli.“
      Tohle, myslím, přežije.
      Smrtelně nebezpečný by pro ni mohl být vpád běloruské armády do týla.
      A bohužel to k tomu zřejmě směřuje.
      Otázka je, kolik vojáků, techniky…je k tomu Lukašenko ochoten poskytnout.
      A otázka je i to, jestli jde ještě o ochotu, nebo už tvrdý rusácký nátlak.
      Ale i Ukrajinci ještě jistě mají nějaká esa v rukávu.
      Třeba tu Kachlovku, která zásobuje pitnou vodou celý Krym.
      A vzhledem k tomu, jak si poradili s Kerčským mostem, mají zřejmě ještě spoustu možností, jak terorusku pořádně zatopit i u něj doma.
      Zatím zatápí u Chersonu, kde budou hádám už brzy zase viset ukrajinské vlajky a z těch ruských hadrů si tam udělají rohožky.
      To už mají ukrajinští vojáci z posledních měsíců docela dobře nacvičené :-)

      1. Tak Bělorusko je zase v tomto ohledu zranitelnější než Rusko. Na způsobení velkých potíží na jeho území by Ukrajina nespotřebovala zas tak moc prostředků.

        Ale nechme to na profících. Oni mají informace i prostředky a znají osvědčené postupy. Souhlasím s tím, že Ukrajina ještě zdaleka není na dně. Jestli uplatní zásadu „oko za oko, zub za zub“ nebo jestli zvolí nějaké asymetrické odpovědi, to se zřejmě brzy uvidí.

        1. A navíc, jak jsem slyšel, není běloruské obyvatelstvo tak informačně izolované jako ruské. Prý se se tam lidé hodně dívají na polskou televizi.

          Baťko podle všeho sedí na hodně horké židli.

          Na téhle ruské taktice devastace infrastruktury je kromě jiného taky nepříjemné, že bude vzbuzovat otázku „proč jim to neoplatit?“. Nevím, jak se s tím spojenci Ukrajiny vyrovnají…

          1. „…proč jim to neoplatit?“

            Ano, ale účinnější než „oko za oko, zub za zub“ jistě budou překvapivé asymetrické odpovědi. Nepochybuji o tom, že společný rozum Ukrajiny a těch západních struktur, které jí pomáhají, dokáže vypustit ne jednu, ale celé hejno černých labutí.

            A pokud jde o riziko použití jaderných zbraní Ruskem, viz tuto zprávu:
            https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/474163-vzpoura-proti-putinovi-jeho-jaderne-plany-mu-v-kremlu-sabotuji
            Zpráva není původní a cituje britské tabloidy Mirror a Sun (odkazy na originály viz v jejím textu), což vzbuzuje jisté pochybnosti stran její důvěryhodnosti, ale zkušenosti z kritických okamžiků studené války 60. a 80. let i dosavadní způsob, jakým se ruská armáda předvádí, ukazují na to, že by na ní aspoň značný kus pravdy mohl být.

          2. Černé labuti? Ano, jsem zvědav a bude fajn, pokud se novou ruskou taktiku podaří zastavit, ALE..

            Válka trvá dlouho, inflace se nechce zastavit a blíží se zima; nálada obyvatelstva není I.a, jak psával strážmist Flanderka v Putimi.
            Británie, která byla jedním ze tří hlavních podporovatelů Ukrajiny se dostala do politické krize; Itálie s novou s. Melounovou je hodně nejistá; v USA poločasové volby nevypadají nadějně (benzin je drahý) a nový Kongres může prezidenta blokovat přes výdajový strop i ve vojenských výdajích. Na Macrona se Scholzem se nedá moc spoléhat, hádám že budou Kyjev tlačit k vyjednávání.. Zkrátka nastává další kritická křižovatka války na Ukrajině.

            Zároveň to vypadá, že se Rusko chystá vyklidit Cherson, což může být to „nesnadné řešení“, o kterém mluvil generál Surovec Suvorov. To by byl další flek na pověsti ruské armády, ale taky důvod k přechodu na bombardovací kampaň

          3. Slim: No, přinejmenším Němci se (zatím?) chovají jako typičtí kunktátoři.

            I když to teď kecám, skutečný Cunctator (=Váhavec) čili Quintus Fabius Maximus se ve funkci diktátora (což nebyl žádný zloduch v dnešním smyslu toho slova, ale zákonně zvolený konzul římského státu pro jeho řízení ve válečné situaci) během obrany Říma ve II. punské válce proslavil vyhýbáním přímým bojovým střetům s Hannibalem a taktikou spálené země, což mu sice přineslo hanlivou přezdívku, ale také získalo čas pro zformování dalších legií a posloužilo jako mustr pro další římskou taktiku, bohužel jeho nástupci zavrženou, což vedlo k porážce v bitvě u Kann (za kterou Cunctator nenesl odpovědnost, protože do funkce diktátorů byli konzulové voleni jenom na půl roku a tu bitvu jeho nástupci Paullus a Varro prosrali, když už ve funkci nebyl). Dnes bychom řekli, že Quintus Fabius Maximus zvolil v opotřebovací obranné válce taktiku spálené (vlastní!) země, jakkoli nám – aplikovaná na vlastní území bráněného státu – může připadat v 21. století nepřijatelná. (A když už jsem to nakousl: Už jako stařec byl Cunctator zvolen za konzula ještě několikrát, dožil se i triumfálního pochodu v Římě, ale vítězného konce války zařízeného Publiem Corneliem Scipionem v r. 202 př. n. l. v bitvě u Zamy na kartaginské půdě už nikoliv, protože zemřel těsně před ní v r. 203. A nutno dodat, že ohledně taktiky, která Scipionovi st. přinesla úspěch, s ním byl ve sporu.)

            Co – nebo zda vůbec něco – je z předmětu tohoto malého historického exkursu použitelné pro bránící se stranu v ukrajinské válce, to bych raději ponechal vojenským stratégům. II. punská válka trvala 17 let… A to útočící armádu vedl Hannibal, jehož některé mistrovské kousky jsou dodnes uváděny v učebnicích vojenské taktiky. (Taktiku spálené vlastní země použili úspěšně nejméně jednou v historii i Rusové, a to v r. 1812, když při ústupu před Napoleonem vyklidili a zapálili Moskvu. Následovala plichta u Borodina, kterou Napoleon mylně považoval za své vítězství, a nakonec jeho potupný úprk z Ruska, kde zůstala skoro celá jeho půlmiliónová armáda.) Nicméně z Německa přicházejí zprávy, že SPD se chystá zásadně přehodnotit tu část své stranické politiky, která dosud byla k Rusku vstřícná; s tím, že ta vstřícnost bude zřejmě nadále považována za kolosální historický omyl. Jinak řečeno, jistého není nic, kromě příletu dalších černých labutí…

          4. Meduza o Chersonu:

            Украинская армия может вернуть контроль над Херсоном в последнюю неделю октября, прогнозируют западные военные, которых опросила Financial Times. Россия не в силах этому противостоять и думает об отступлении, считают в британской военной разведке.

            К такому выводу зарубежные аналитики пришли в том числе после выступления командующего вторжением в Украину Сергея Суровикина. Он сообщил, что в районе Херсона сложилась «напряженная» ситуация, и поддержал эвакуацию мирного населения оккупационными властями. «Не исключено принятие самых непростых решений», — добавил генерал.

            Украинская сторона никак не комментирует наступление.

            Jinak jsem taky zaznamenal, že nálada v Německu ohledně Ruska se snad mění.. (?!)

            Jo, a Borodino bylo DŘÍV. Pak se Kutuzov radil ve Filách (známý obraz od nevím koho, Vereščagina?) a prosadil ústup a vydání Moskvy.

          5. „Borodino bylo dřív…“
            Máte pravdu, omlouvám se za nepřesnost, nemám to psát spatra. :-( Asi si budu muset znovu aspoň prolistovat Vojnu a mír. I když podle některých názorů to ani L. N. Tolstoj nepopsal přesně…

            Ono to ani s tou plichtou není mezi historiky tak jednoznačné. Možná by bylo přesnější označit bitvu jako francouzské Pyrrhovo vítězství.

            A zajímavý názor na to, co by bylo na Ukrajině považováno za vítězství, je tady:
            https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/ukrajina-o-vitezstvi.A220829_153120_p_zahranici_nef

            (Více článků autora viz tady:
            https://neviditelnypes.lidovky.cz/novinari/martin-bily.N4856)

          6. HANK:

            Tolstoj byl ovšem ve V&M ještě ohnivý (a ne zrovna objektivní) ruský vlastenec (později to opustil, ve Vzkříšení a Hadži Muratovi už ruský imperialismus popisuje přesně – ovšem válka 1812 byla jiný případ, byla obranná) a vyřizuje si především účty s německými vojenskými teoretiky. Tak před bitvou u Borodina projíždí kolem knížete Andrejehovořícího s Pierrem Wohlzogen s Clausewitzem a jeden říká:

            — Der Krieg muss im Raum verlegt werden. Der Ansicht kann ich nicht
            genug Preis geben.

            A kníže Andrej „zlostně frkaje nosem“ to glosuje

            „Ano přenést válku do prostoru… V tom „Raumu“ mi zůstal otec, sestra a syn, ale jemu je to jedno“

            Tolstoj v knize razí vlastní filosofii dějin a války, odchylnou od obvyklé a velmi diskutabilní, která se ale vlivem síly uměleckého podání stala známou a dost vlivnou.

            Btw: Nevím, jak přesvědčivé jsou moderní překlady Veleknihy, jsem zvyklý na melantrichovské vydání z r. 1928. Vzal bych si ho k ruce, protože je tam jako dovětek zajímavý Tolstého článek z r. 1868, kde vysvětluje „co chtěl knihou říci“ 😊

          7. Měl jsem od Tolstého, už před mnoha lety, z knihovny půjčený nějaký pacifistický traktát a ač kdysi velký idealista…nedal jsem to!
            Ale Lva prý jeho žena bila a to se těžko vrací, takže ono to bude jako vždy nějaké to internacionální,:
            „Cherchez la femme “ :-)

      2. Podle některých názorů si Rusové tu Kachovku vyhodí do luftu sami, aby z toho pak mohli obvinit Ukrajinu…

        1. Ono to logiku má.
          Samozřejmě jen tu rusáckou.
          Ústup z Chersonu je už potvrzený a bude nejspíš následovat ztráta celého okupovaného území na pravém břehu.
          To je pro orki další katastrofická prohra, se kterou nemůžou už nic udělat.
          Kromě nějaké šílené pomsty.
          Taktika „spálené zemé“ země jim nikdy nebyla cizí, tak teď si možná vyzkoušejí zatopení země.
          A klidně i pitnou vodou pro Krym.

    1. POKRAČUJE TO TAKHLE:

      Liz Truss will go down in history as the shortest serving British prime minister, and arguably most hapless. The irony is that before entering Downing Street she was a political survivor who had lasted eight years in the cabinet under three different prime ministers. Her skill had been to adapt to others’ instincts; her downfall was to follow her own.

      Truss’s chance to become prime minister came in July 2022, when Boris Johnson resigned after months of scandals. She pitched herself as a continuity candidate, while setting out a vision of tax cuts that differed sharply from Johnson’s own mandate. When her rival Rishi Sunak argued this would lead to higher mortgage rates, she accused him of “negative, declinist language”.

      For party members still in awe of the memory of Margaret Thatcher, and emboldened by having enacted Brexit in the face of political opposition, Truss’s straight-talking, full-throated conservatism was irresistible. She beat Sunak among party members, by 81,000 votes to 60,000.

      Truss was only the second prime minister elected by party members. The wider public knew little about her. She had been foreign secretary, her highest profile job before Downing Street, for less than a year.

      From the beginning, her time as prime minister appeared ill-fated. Her first speech was delayed by rainstorms. When Queen Elizabeth II died on Truss’s third day in office, she struggled to find a register equal to the national mood.

      After the 10 days of national mourning ended, she and her then chancellor Kwasi Kwarteng announced a package of unfunded tax cuts in a “mini” Budget that shocked financial markets. Instead of the expected political honeymoon, Truss found her authority shredded within two weeks of taking office. Having not chosen Truss as their prime minister, voters found it easy to abandon her: by mid-October, her approval rating had fallen to minus 70.

      Liz Truss and Kwasi Kwarteng attend a tribute to the Queen on the first day of the Conservative party conference in Birmingham earlier this month © Charlie Bibby/FT
      Born into a leftwing family — her father a maths professor, her mother a nurse and teacher — Truss grew up in Scotland and Yorkshire. She went to a comprehensive school, then read philosophy, politics and economics at Oxford university. She was president of the university’s Liberal Democrats, but in 1996 in her early twenties she joined the Conservatives, who were closer to her free-market outlook. She named her first daughter Liberty.

      Truss was elected an MP for South West Norfolk in 2010, and was one of the authors of Britannia Unchained, a pro-enterprise manifesto that criticised British workers as “idlers”.

      Her cabinet career began in 2014, when David Cameron appointed her as secretary of state for environment, food and rural affairs. Her tenure is remembered for a speech to Conservative party conference, championing British produce to a baffled audience. She labelled the fact that the UK imported two-thirds of its cheese “a disgrace”, before proudly announcing: “In December I’ll be in Beijing opening up new pork markets”.

      The speech contained many of Truss’s hallmarks: a reverence of Thatcher, a rage against declinism (in this case, those who believed the UK could not hope for food self-sufficiency), and an apparent failure to appreciate her own awkwardness. “I thought the speech had gone quite well,” she later recalled.

      Truss backed Remain in the EU referendum, but quickly transformed into a Brexit enthusiast. Theresa May appointed her lord chancellor, charged with safeguarding the judicial system. When the Daily Mail newspaper in 2016 labelled three judges “enemies of the people” for ruling against the government, Truss declined to defend them. “She was completely and absolutely wrong. And I am very disappointed,” said the then lord chief justice, Lord John Thomas.

      In her subsequent roles, Truss seemed determined to make her mark. As international trade secretary under Johnson, she launched trade negotiations with New Zealand and Australia. The resulting deals were greeted furiously by the farmers she had once championed.

      “The UK has taken the choice of basically doing a full opening of their agricultural market. That’s not the choice we have made or would ever make,” the EU’s top trade official, Sabine Weyand, said wryly. Truss understood that, politically, the existence of the trade deals mattered more than the precise terms.

      Promoted to foreign secretary, Truss oversaw the release of Nazanin Zaghari-Ratcliffe, a British-Iranian woman whose imprisonment by Tehran had been a source of embarrassment. Within Westminster, she became well-known for her embrace of Instagram. Like Johnson, she seemed to be having fun in politics.

      Liz Truss, foreign secretary at the time, meets her Russian counterpart Sergey Lavrov in Moscow in an attempt to defuse tensions over Ukraine in February this year © Russian Foreign Ministry Press Service/AP
      But there were signs of a dismissive attitude towards expertise. On the eve of Russia’s invasion of Ukraine, she flew to Moscow to meet her opposite number Sergei Lavrov, against her officials’ advice. Lavrov sought to make her look a fool by asking whether she recognised Russian sovereignty over Rostov and Voronezh. When Truss said she would never do so, Lavrov pointed out that they were undisputed parts of Russia. An aide later said she had misheard the question.

      Dominic Cummings, one-time adviser to Johnson, warned that Truss would be a “guaranteed fiasco” as prime minister. This counted for little in the leadership campaign. Truss courted the right of the party, and squeezed into the run-off, partly because the alternatives, Penny Mordaunt and Kemi Badenoch, were even less tested. Sunak had the most support among Tory MPs, but it was soon clear that Tory members saw him as disloyal to Johnson and wedded to high taxes, and would choose anyone but him.

      Truss was more interested in policy detail than her predecessor. She offered a range of rightwing promises. She would undo the rise in national insurance introduced to fund the health and social care system and the increase in corporation tax to unleash investment. Echoing former US president George HW Bush, she vowed “no new taxes”. She wanted to reintroduce fracking, clamp down on solar farms, and tackle “woke civil service culture”. She said she would never introduce a public health lockdown.

      These libertarian policies delighted free-market think-tanks such as the Institute of Economic Affairs. But their foundations were dubious. Renewable energy and Covid-19 lockdowns had polled well with the electorate. The UK’s economy was not that of the early 1980s, with businesses wanting swingeing deregulation.

      Truss was uncompromising. Her supporters had played up comparisons with Thatcher: “U-turn if you want to. The lady’s not for turning,” said Simon Clarke, MP, who would take a leading role in her government. After winning, she didn’t appoint a single prominent Sunak supporter to her cabinet.

      The turning point was the “mini” Budget on September 23. Even Tory MPs were shocked by the scale of tax cuts funded by borrowing and their slant towards the wealthy. A dramatic fall in sterling was followed by a rise in gilt yields, emergency intervention by the Bank of England and a painful jump in mortgage rates. Truss was a prime minister in a hurry, but she had her supporters rushing for the exits.

      To reassure the markets, Truss had no option but to U-turn on income tax cuts for high earners. She tried to stabilise her leadership at a sombre party conference by blaming “the anti-growth coalition” for opposing her plans. That rang hollow given that many of her own MPs, and the debt markets, were part of it.

      Truss jettisoned Kwarteng as chancellor, and appointed Jeremy Hunt, who in turn jettisoned much of her platform. Corporation tax would rise after all; most other tax cuts would be scrapped too; tax rises and spending cuts were inevitable. Explaining such a humiliation required a feat of communication. Instead Truss ended a press conference after just eight minutes, and sat silently during a later session of the House of Commons.

      Two days later, the home secretary Suella Braverman resigned over an apparently minor mishandling of government documents. In her resignation letter, Braverman made clear she had “concerns about the direction of this government”. The same day, Tory MPs were told they would lose the whip if they didn’t vote in favour of fracking. Several rebelled, and in the ensuing chaos, the chief whip and her deputy had to clarify they had not resigned. “I think it’s a shambles and a disgrace,” said one backbencher Charles Walker. “I’m livid.”

      Although Conservative party rules held she could not be challenged as leader within her first year, Truss’s resignation seemed only a matter of time. It came on Thursday. At the age of 47, she became Britain’s youngest former prime minister since Robert Peel in 1835. Peel returned to the office six years later. A similar comeback for Truss appears almost inconceivable.

      1. https://blisty.cz/art/110253-trussova-zdiskreditovala-neoliberalni-ekonomiku-zrejme-navzdy.html

        Všechny ideologické předpoklady Liz Trussové – předpoklady, které dlouho okouzlovaly ideologickou pravici – byly spektakulárně dokázány jako zcela mylné. Nikdo nebude vděčný za snížení daní, nebo za pomoc s účty za energie, když se potí nad splátkami hypoték, které vyletěly do nebeských výšin – vyslány úžasně bezohledným aktem ideologického dogmatu.

        Od nynějška se každý, kdo bude hlásat staré evangelium neoliberální o tom, jak je prospěšné snižování daní – v Británii nebo kdekoli jinde – bude muset nejprve distancovat od katastrofy, kterou Trussová rozpoutala.

        Díky ideologickému experimentu Trussové a Kwartenga, který z Britů udělal laboratorní krysy, svět viděl, co se stane, když uděláte to, co pravice požaduje už celá desetiletí. Vede to k opaku růstu a vytváří to obrovskou černou díru ve veřejných financích, která se zvětšuje a prohlubuje kvůli zvýšeným nákladům na půjčky – černou díru, kterou lze zaplnit buď zvýšením daní, nebo výdajovými škrty, přičemž obojí je bolestivé.

        2. Nějak nestíhám ten britský vichr změn v poslední době sledovat, ale i kdyby jediný možný závěr, který se z toho dá udělat, by byl ten, který naznačujete, tak nejméně polovina populace zmasírovaná právě tou ideologií, učiní závěr přesně opačný. Ostatně k čemu jinému by také byli všichni ti strašáci komunismu či putinismu, než k tomu, aby chránili ideologii před realitou?

        3. No, především jsem tam nedal uvozovky, je to citát z odkazovaného článku.

          To, na co bych dal já důraz, je krach toho švindlu z 80. let, že snížení daní se samo zaplatí vyšším výkonem ekonomiky. To je podstata tzv. supply-side economics, která se už tehdy prokázala jako mylná. A teď se to oflekovalo.
          Že to mnozí odmítnou vzít na vědomí je jasné, „mnozí“ si také myslí, že ve vakcínách jsou mikrochipy, ap. Mnohost informací vede ke vzniku nového typu negramotnosti

    2. :-D
      Arsenal je v čele anglické ligy déle než byla madam ve funkci.

  16. Ještě sem přidám odkazy na dva komentáře Jiřího Justa z Moskvy.

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-komentar-psany-z-moskvy-ruska-propaganda-cechum-podsouva-plane-nadeje-214157

    Facit:
    Zaráží mě, s jakým nadšením se necháváme strhnout různými dezinformacemi. Hledáme signály eroze Putinova režimu v propagandistických show. Bereme vážně žblebty i soudné výroky, které tam zní.
    Analyzovat, co a kdo tam řekl, je dle mého názoru absolutně zbytečná snaha. O stavu Ruska, náladách ruské společnosti nebo síle režimu to nevypovídá zhola nic.
    Na ruské televizní obrazovky se opatrně začínají vracet oponenti vládní politiky. Přirozeně jen ti osvědčení, kteří hrají podle pravidel žánru.
    V propagandistických show platí, že důležitější je dramaturgie a nosná myšlenka pořadu než zúčastněné mluvící hlavy. Ty mají za úkol nosnou myšlenku podpořit.
    Nehledejme v ruských politických show pravdu, nebo nedej bože naději. To nedělají ani Rusové. Ruská propaganda nikdy vládní režim nezradí. Bude s ním až do konce. A pokud si pro Vladimira Vladimiroviče někdy přijdou muži v kožených kabátech, konzumenti ruské propagandy budou poslední, kdo se o tom dozví.

    Moje poznámka k tomu: Tohle by si měli vytisknout a dát za rámeček všichni ti tzv. alternativci, kteří považují za svou morální povinnost – nebo dokonce za živnost – papouškování všech ruských státem kontrolovaných médií.

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-psano-z-moskvy-sankce-rusy-neznicily-udelaly-jim-neco-mnohem-horsiho-217367

    Facit:
    Nemějme v souvislosti s válkou nadměrná očekávaní. Nežijme planými nadějemi o rychlé porážce Ruska. Válka není seriál z Netflixu. Za svobodu své země platí Ukrajinci opravdovou krví. To bychom měli mít především na paměti. Nepomáháme jim proto, abychom stimulovali své emoce, ale proto, že válka na Ukrajině je konfliktem o podobě evropské bezpečnosti.

    1. Alternativci a dezoláti si z toho druhého odkazu odnesou akorát tu první část, že když se dá v Rusku pořád koupit Cola, nebo IPhone, tak se ho sankce vlastně vůbec nedotkly a všichni jsou tam úplně v pohodě, zatímco my jsme díky sankcím skoro v době kamenné.

      „Nepomáháme jim proto, abychom stimulovali své emoce, ale proto, že válka na Ukrajině je konfliktem o podobě evropské bezpečnosti.“

      Emoce k válce patří a je to přirozené.
      Mohou ji pomoci prohrát, ale i vyhrát.
      Bez emocí by se asi stěží složilo za pár dnů pár Čechů na tank pro Ukrajinu za 30 mega.
      Bez emocí by ani to Rusko se spojenci neporazili Hitlera.
      A Zelensky se také nejeví zrovna emočně vychladle.
      Narozdíl od svého soupeře, který teď ovšem asi zažívá všechno možné, jen ne pocit vítězství.

      1. Ale ani já nejsem zvlášť zapáleným příznivcem protiruských sankcí.
        Dokonce bych u Ruska hledal i inspiraci.
        Třeba tu o nákupu levného „provazu, na kterém je potom oběsíme“
        Jak to plánoval věčný V.I.Lenin s námi.
        Naše finanční ztráty díky sankcím by špičkově vybavily už x ukrajinských obrněných divizí, které by měly na tu svoloč daleko účinnější efekt.

  19. Orbán: Nechci slevu zadarmo…
    https://www.visegradsky-jezdec.cz/orbanova-ruska-liga/
    Jenom přemýšlím, jak si asi mohou udělat svůj vlastní ničím neovlivněný názor chudáci maďarští nositelé selského rozumu a absolventi VŠŽ, když jsou pod tlakem státní propagandy srovnatelné s tou putinskou…

    A znovu stojí za připomenutí, ze které partaje jsou čeští europoslanci, kteří seděli v europarlamentě s orbánovci až do března loňského roku ve stejné frakci evropských lidovců. Tipněte si:
    …

    …

    …

    Ano, správně tipoval ten, kdo se domnívá, že ODS. Což taky vysvětluje dlouholetou podporu Orbána ze strany Německa, protože ve stejném klubu je i CDU/CSU. Orbán sice z frakce pod tlakem odešel a hledá teď kamarády např. u italských bratrů a sester, ale mechanismy vedoucí k jeho odstřižení od eurodotací byly spuštěny právě až po ochodu FIDESZu od evropských lidovců.

  21. Němci jako příčina rozkladu EU?
    https://echo24.cz/a/SPUDs/nemecko-zavisle-na-plynu-zastropovani-cen-odmita
    Kdyby už teď v EU neplatila zásada jednomyslnosti, Německo by bylo ve věci cen zemního plynu přehlasováno.
    https://echo24.cz/a/SePjc/tydenik-esej-hampl-energeticka-krize-eu-proc-se-to-zase-pokazilo

    A ukazuje se, že přes všechnu svou podjatost má pravdu Janis Varufakis: Státy opravdu nejsou domácnostmi lakomých a ustrašených švábských hospodyněk a nemohou se tak trvale chovat a především když někdo – Německo – postaví pravidla hry na požadavku trvalých přebytků všech možných bilancí (zvlášť těch, který může při daném rozdání karet snadno dosahovat), někdo jiný – zbytek Evropy – musí v té hře s nulovým součtem prohrávat.

    Ostatně soudím, že Evropa už dávno měla být federací Spojených států evropských. Nebo aspoň měla už dávno mít společné politiky měnovou, daňovou, energetickou, bezpečnostní, mzdovou a sociální.

      1. Co tak sleduji zprávy u USA (a co už může být etalonem plnohodnotné federace, než právě USA?), tak i tam bývá texaská košile bližší, než federální kabát. Nemám nic proti federalizace EU, jen nečekám, že by to samo o sobě mohlo cokoliv vyřešit.

  22. A ZASE JEDNOU NA STARÉ TÉMA. PAMATUJU SI PŘESNĚ TO CO ŘÍKÁ NA ZAČÁTKU O JAPONSKU, I KDYŽ MĚ UDIVUJE, ŽE BY TA CRICHTONOVA KNÍŽKA VYŠLA AŽ 1992. ALE TU ANALOGII TAKY SDÍLÍM.
    AČKOLIV DOCELA NESOUHLASÍM S JEHO PROTRŽNÍM NADŠENÍM, JE OPRAVDU ZAJÍMAVÁ OTÁZKA, JESTLI ČÍNA NENARÁŽÍ NA NĚJAKOU MEZ RŮSTU.

    NO ALE ŽE JE ČÍNA SLABŠÍ NEŽ JSME SI MYSLELI? TO SE DNES UKAZUJE U MNOHA ZEMÍ, JE TO SNAD Zeitgeist ROKU? UVIDÍME PŘEDEVŠÍM , JAK BUDOU US VYHLÍŽET PO 8. listopadu

    SÍLA ZVYKU

    Čína je slabší, než jsme si mysleli. Dokážeme tomu přizpůsobit svůj přístup k ní?
    Fareed Zakaria
    23. 10. 2022

    Koncem roku 1992 jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání jako redaktor časopisu Foreign Affairs. Vzpomínám si, jak jsem se probíral jedním rukopisem za druhým a všechny tvrdily, že Japonsko ovládne svět. V té době to nebylo nic neobvyklého. Velkým bestsellerem byl onoho roku román Michaela Crichtona Vycházející slunce, v podstatě o mobilizaci k ekonomické válce s Tokiem. Již o rok dříve věštila kniha The Coming War with Japan (Nadcházející válka s Japonskem) nevyhnutelný rozsáhlý vojenský konflikt. Jeden z nejtvrdších výroků prezidentských primárek v roce 1992 zazněl z úst demokrata Paula Tsongase: „Studená válka skončila a Japonci zvítězili.“

    Na zmíněných obavách je zajímavé, že byly všechny formulovány dlouho po krachu japonské burzy, jež dosáhla svého vrcholu již v prosinci 1989. Dnes máme za to, že éra závratného vzestupu Japonska skončila v roce 1990. Tehdy však panovalo přesvědčení, že se jedná pouze o dočasné přerušení růstu. Měli jsme sice k dispozici nová data, hned jsme se ale vraceli ke starému myšlení.

    Od trhu

    Nemůžeme být dnes svědky něčeho podobného v případě Číny? Její růst zjevně prudce zpomalil. Země rostla od roku 1978 průměrně každoročně o devět procent, letos se ale její hospodářský vzestup odhaduje pouze na tři procenta. Některé think tanky odložily odhadovaný okamžik, kdy čínská ekonomika předstihne americkou, na rok 2030 nebo ještě na později. Část expertů dokonce naznačuje, že by k tomu nemuselo vůbec dojít. Vzhledem k tomu, že počet obyvatel Číny je čtyřikrát vyšší než počet obyvatel USA, je takový předpoklad pozoruhodný.

    Pro skeptickou náladu ve vztahu k Číně existuje mnoho důvodů. Patří mezi ně její drakonický přístup k řešení covidové pandemie, její bubliny na realitních trzích, její zadluženost a – možná z dlouhodobého hlediska nejdůležitější – její demografický kolaps. (Čínská porodnost je dnes nižší než japonská.) Nad vším se však tyčí změna kurzu směrem od tržní ekonomiky, kterou čínská vláda prosazuje posledních deset let.

    Čína rostla od roku 1978 překotným tempem právě proto, že se přihlásila k volnému trhu a obchodu. Dnešní čínský lídr Si Ťin-pching ale zemi posunul ke zcela odlišnému modelu, podle nějž je hlavním motorem ekonomiky stát. Ten vytipovává ekonomická odvětví, investuje do nich a dohlíží na jednotlivé firmy. A růst zpomaluje. Pokud ovšem vidíme, že je Čína ve skutečnosti slabší, než jsme si ještě před několika roky mysleli, změnili jsme podle toho své myšlení? Nikoli.

    Právě v okamžiku, kdy začínají být zřejmé slabiny přístupu prezidenta Si Ťin-pchinga spočívajícího v důrazu na stát a průmyslovou politiku ve stylu Made in China, se Washington snaží zavádět svoji vlastní verzi průmyslové politiky v čínském stylu. Situace připomíná konec osmdesátých let, kdy se v Americe závistivě hovořilo o japonském ministerstvu pro mezinárodní obchod a průmysl, tedy úřadu, který ve skutečnosti právě v tom okamžiku činil řadu drahých rozhodnutí ve prospěch odvětví, jež nakonec zkolabovala.

    Obluda

    Čína se však nepotýká pouze s hospodářskými problémy. Si Ťin-pchingova zahraniční politika je většinou neúspěšná. Jeho expanzionismus, silácká rétorika a represe mají měřitelné důsledky. Podle průzkumu Pew Research Center v posledních letech negativní vnímání Číny prudce vzrostlo a v několika zemích dosáhlo téměř historického maxima. Státy, jež byly dříve Pekingu nakloněny, se teď od něj odvracejí, ať se jedná o Austrálii nebo Španělsko.

    Čínské snahy v zahraničí nemají úspěch, drahou a chaotickou Iniciativou pásu a cesty počínaje a pokusy o námluvy s východní Evropou konče. Právě ty východoevropské, ztělesněné čínskou skupinou 16 + 1, mizejí do ztracena kvůli zklamaným očekáváním zúčastněných států i čínským vztahům s Moskvou. A přesto se teď Washington freneticky snaží vytrhnout z vlivu Číny stát Palau (18 000 obyvatel) a další tichomořské ostrovy, podobně jako kdysi chybně cítil potřebu čelit sovětskému vlivu kdekoli na světě, i když to znamenalo námluvy s diktátory v odlehlých afrických zemích.

    Zásadním argumentem vyhrocené jestřábí politiky vůči Číně bylo, že Čína hrozivě roste, a to ji činí nebezpečnou. Nyní se tedy připravme na novou argumentační linku: Čína prudce padá, a právě to ji činí nebezpečnou! Jinými slovy, i když dnešní fakta svědčí o opaku toho, co jsme dříve tvrdili, závěry zůstávají stále stejné.

    Pravda je taková, že i když upadající mocnosti občas představují hrozbu, stále platí, že se svůj politický a vojenský dosah snaží rozšířit především země, jež ekonomicky rostou a posilují. V devadesátých letech, když se ekonomika Ruska hroutila, umožnila Moskva nezávislost Ukrajiny. Vědci, kteří sledují čínskou zahraniční politiku, docházejí k názoru, že se v dobách slabosti obrací spíše sama k sobě.

    Aby bylo jasno: Čína i se všemi svými omezeními stále představuje pro Spojené státy velkou výzvu, z dlouhodobého hlediska zdaleka nejvážnější. Pro stanovení správné strategie, jak se s ní vyrovnat, je však zapotřebí tuto výzvu náležitě posoudit a správně chápat. Běžné myšlení ve Washingtonu je ale místo toho stále plné přehnaných obav o nepříteli, který v našich představách nabyl obludných rozměrů.

  23. V USA nicméně ani tento způsob federace nebrání některým státům v krocích, které by u nás byly považovány za komunismus pur. Například jediným státem, který vyšel z krize roku 2008 víceméně bez ztráty kytičky, byla Severní Dakota, která už přes 100 let má (jako jediný stát USA!) svou státní banku; někomu to možná bude připadat absurdní, protože Severní Dakota je zároveň hnízdo echt republikánských konzerv, nicméně tu banku si založili tamní farmáři v r. 1919 pro sebe a nikdo se zatím neodvážil zničit ji.
    (Zdroj: https://bnd.nd.gov/)

    Jinak pokud jde o fungování federace v USA, stačí přečíst si pár knih nebo reportáží popisujících americké reálie, aby člověk zjistil, že pro „dolní lid“ je důležitější, co se děje v okresním městě nebo v hlavním městě státu; Washington je daleko a většina věcí, které ovlivňují každodenní život Američanů, se tam neřeší. Tím chci říct a na příkladu Severní Dakoty doložit, že v USA existuje pro jednotlivé státy federace dost volnosti v tom, jak si uspořádají legislativu i ekonomiku. Zdejší média v tomto ohledu neposkytují přesný obrázek, protože ta naopak zajímá to, co se děje v D.C., v New Yorku (ve městě, nikoli už v tom, čemu se říká „upstate“), nanejvýš možná v Kalifornii nebo Texasu, občas na Floridě, v Las Vegas, v Seattlu nebo v Chicagu, a jinak jenom úlety celebrit, katastrofy všeho druhu, kriminální činy a absurdity. Jaké má našinec z českých médií informace o životě v takových státech jako jsou třeba Maine, Wisconsin nebo Idaho? Nepochybujte o tom, že tam i jinde by se našla spousta inspirativních informací.

    1. Tohle je reakce na post Tribun 23.10.2022 (11:54). Zlomyslní wordpressoví trpajzlíci si to přestěhovali sem… :-/

  25. Prof. Freedman se poprvé zabývá otázkou jak se „dostat k vyjednávání“. Nebo řekněme přiblížit. Je to oříšek, nutno říci, přemýšlím o tom už dlouho a furt mi vychází, že (pokud vyloučíme brzký pád současné osádky Kremlu) se to bude muset vyřešit zčásti nějakým provizoriem a odkladem definitivní mírové smlouvy. To se týká hlavně Krymu

    Uvádím závěr článku, překladač tentokrát podal slušný výkon

    https://samf.substack.com/p/getting-to-negotiations

    Nejlepší odpovědí Ukrajiny na návrhy na okamžitá příměří není jejich okamžité odmítnutí, ale souhlas s tím, že zastaví palbu, zatímco se ruské síly stahují zpět k mezinárodně uznávaným hranicím, a že se zastaví všechny útoky na ukrajinská města a infrastrukturu. To by mohlo být v zásadě provedeno na vojensko-vojenském základě, aniž by byli Putin a Zelenskij přímo zapojeni, když spolu nejsou ochotni mluvit, ale také by jim to umožnilo vyhradit si své pozice ve formě, kterou by mohlo mít dlouhodobé urovnání.

    I kdyby byl tento přístup v zásadě akceptován, což pravděpodobně vyžaduje, aby si ruské vrchní velení uvědomilo, že čelí ještě kalamitnější porážce, stále to není nutně něco, co by bylo možné snadno nebo rychle dohodnout – jen snadněji a rychleji než úplné mírové urovnání. To, co se v tomto okamžiku rozhodne, bude mít důsledky pro jakoukoli budoucí dohodu.

    Největším a nejzřetelnějším problémem je Krym. Objevily by se také otázky, zda se nejednalo o dohodu o stažení, kterou by Rusko mohlo snáze přijmout, pokud by to znamenalo, že se ukrajinské síly nepřesunou do země, kterou ruské síly opouštěly. Ukrajinci by se obávali, že by se tím místní lidé necítili bezpečně a bez péče, a také by se ztratily důkazy o válečných zločinech. K nastěhování by také vyžadovaly jednotky OSN nebo něco podobného. Objevily by se také problémy s výměnou vězňů, které se vynořily do značné míry v minulých příměřích (ačkoli řada z nich již byla zavedena) a, což je složitější, s osudem vězňů. mnoho obyvatel, včetně dětí, o nichž se Ukrajinci domnívají, že byli odvlečeni z okupovaných území.

    Další fází by bylo řádné mírové urovnání, které by potřebovalo vymezit hranici mezi oběma zeměmi, dohodnout se na statutu Krymu, případně nabídnout opatření k jednání s obyvateli Ukrajiny, kteří by se mohli více identifikovat jako Rusové (nyní je jich mnohem méně než dříve), zvažuje otázky neutrality a bezpečnosti a řeší otázky reparací a válečných zločinů. V této fázi jde o to, že by se musely zapojit další strany jednoduše proto, že je těžké pochopit, jak by Moskva mohla souhlasit s tak velkým množstvím, když byly ještě uplatněny mnohé vrstvy sankcí. Tyto vrstvy mohly být odstraněny pouze s důvěrou, protože dohody byly plně prováděny. Pouhé uvedení možného programu ilustruje problémy, kterým čelí konference, jejímž cílem je vytvořit trvalý mír.

    A to je před otázkou Putina, tou, u které, zdá se, vždy končíme. Dokud zůstane u moci, může vůbec dojít k vážnému vyjednávání a budou mít USA, Spojené království a EU pocit, že mohou zrušit sankce? Požadované ústupky by pravděpodobně byly příliš velké, aby je Putin spolkl, ale znamenalo by to, že Rusko zůstane ekonomicky a politicky izolované.

    Nic z toho není prediktivní, protože to, jak to všechno dopadne, závisí na budoucím vojenském a politickém vývoji, který bude utvářet vyjednávací pozice obou stran a jak přistoupí k rozhovorům. To vše jsou však otázky, o kterých stojí za to se nyní zamyslet.

    1. Re Slim:
      Přání otcem myšlenky.
      Ukrajina už se po těch ruských zvěrstvech s Ruskem nijak dohodnout nechce a nemůže a Rusko, prezentované Putinem, se s “ banderovci“ dohodnout také nemůže a nechce.
      Ústup z této pozice by na obou stranách automaticky znamenal pád mocenské pozice.
      Ani žádný zprostředkovatel – a že by se tam „hodný“ (hlavně vychcaný) Turek rád vecpal, s tím asi nic nenadělá.
      Uvidíme, co s tím udělá „generál zima“
      Obě strany se zakopou, promrznou…jenže ta ukrajinská strana bude pořád mrznout v zákopech své vlastní země .
      A tím méně se dá předpokládat, že ji na jaře, při obnovení větších bojů opustí.
      Ruští mobilizovaní fotříci ale asi budou mít v zákopech bez státní televize úplně jiné priority.

      1. „Přání otcem myšlenky“
        To si nemyslím, k vyjednávání určitě dojde, otázka je kdy?

        Můžeme se vsadit, já si tipnu, že k prvnímu dojde DO POLOVINY příštího roku (nemusí být nutně úspěšné, ale bude už ofiko, nejen pohyby pod hladinou).
        Máte protinávrh?

        1. Ne, v podstatě souhlas.
          Příští rok (jaro) bude rozhodující.
          Tento rok bych přál Ukrajincům vyhnat okupanty za Dněpr a rozdělit frontu.
          Tak před měsícem, dvěma…by to bylo reálné.
          Teď už v podzimní rasputici moc ne, ale Cherson ještě doufám bude brzy zase přesně tam, kde na mapách je, i když možná orki zatopený.
          Tedy na Ukrajině.
          Stejně jako třeba Mariupol, ale iluze na rychlé osvobození tohoto města, respektive jeho ruin, si určitě nedělám.

          1. Každopádně půjde o vyjednávání elit generálních štábů.
            Z oficiálních oznámení obou stran se nic zásadního nedozvíme.
            Co se Krymu týká, to je už asi za současného stavu pro Ukrajinu pasé, leda tak jako něco v budoucnu na výhidnou výměnu.
            Samozřejmě neoficiálně, protože Krym je Ukrajina,
            což opravdu je.

    2. „Už několikrát jsem na různých místech četl, že po zahájení invaze měli Rusové a Ukrajinci nakročeno k dohodě o zastavení bojů. “

      jen tak pro zajímavost citace jednoho z minulého století řvoucího ulhaného pralesního orangutana.
      Realita je taková , že Zelensky těsně před invazí nabídl Putinovi …vypadalo to téměř na kapitulaci, ale celý Donbas by tehdy Zelensky nejspíš pustil.
      Ani to tehdy vajglovi nestačilo.
      Teď toho asi Putin hořce lituje.
      To Taras bude svoje bludy šířit bez jakékoliv sebereflexe dál :-)

  26. A jen tak pro připomenutí…
    Dnes je to už 8 měsíců!!!
    Osm dlouhých měsíců, co se Ukrajina statečně brání invazi orků, kteří rozpoutali největší konflikt po 2. světové válce (u jejíhož zrodu ostatně stáli po boku Hitlera také)
    Ukrajina se brání statečně, úspěšně, ale hlavně krvavě a už nejspíš přišla o velkou část celé své jedné mladé generace.
    I když jsem hned v prvních dnech invaze tu možnost předvídal, až tak moc jsem jí osobně nevěřil.
    Dnes se stačí podívat na mapu Ukrajiny zruskem okupovaného území na jaře a na současný stav a není pochyb, kdo pomalu, ale jistě vítězí.

    Tak jsme se za těch pár měsíců všichni poučili.
    Celý svět zákeřností , primitivismem, brutalitou a absolutní neschopností ještě loni přátelského partnera Ruska.
    Těžké chvíle zažívala, zažívá a ještě zažívat bude žumpa naší „alternativní scény“ , co roky blábolila o tom, jak Západ už zítra drtivě napadne mírumilovné Rusko…ale ta se s tím – po ruském vzoru- svým lhaním zase nějak vyrovnavala.

    Ale pro mne osobně je největší poučení v tom, jak se k tomu postavila celá naše společnost.
    A rád se přiznám, že je to zkušenost pozitivní.
    Češi se celkově jako křiváci a zbabělci nezachovali a těch pár- byť i desítek tisíc – uřvaných dezolátů, nebo naopak i introvertních pseudointelketuálů , na tom nic nezmění.
    Nejen, že jsme pomohli Ukrajině z “ eráru „.
    Ale i na soukromých sbírkách vybrali Češi mezi sebou na pomoc Ukrajině desítky milionů korun a jsou na to náležitě a oprávněně hrdí.

    Mimochodem, nějak jsem nezaznamenal charitu našich rusofilů a kremelské páté kolony, třeba na teplé ponožky pro jejich mobilizované slovanské Putinovy bratry :-)

    1. „vybrali Češi mezi sebou na pomoc Ukrajině desítky milionů korun a jsou na to náležitě a oprávněně hrdí.“

      To ale samozřejmě není to nejdůležitější!
      Spousta Čechů pomohla přímo , osobním nasazením a kreditku k tomu vůbec nepotřebovala.
      V centrech pro uprchlíky fungovali Češi a často do úplného vyhoření, Češi nabízeli ve svých bytech ubytování pro ukrajinské rodiny, Češi se starali o uprchlíky ve vlaku….
      To je to zdravé gró našeho národa a díky za to.

      1. Má výhodu, že laťka je nízko. A CP nemá alternativu. Že by připustili předčasné volby se zdá vyloučené, takže RS má asi 2 roky k dispozici, pokud se nepletu v časování voleb

  29. ČTENÁŘSKÝ KOUTEK:

    S pobavením sleduji, jak na Petra Pavla vytahují kousky informací o tom, co dělala vojenská rozvědka. Tutéž informaci si lze přečíst u Víti Suvorova, týká se GRU (která ale nepochybně byla vzorem pro naši voj. rozvědku; Sana, rodná sestra másla). Ve formě hutnější a mnohem zábavnější. Jak si můžete přečíst v recenzích, zábavné psaní Víťovi neupírá nikdo 🙂

    https://www.databazeknih.cz/knihy/akvarium-99802

    1. Tady snad ani nejde o to, že PP dělal to, co dělal, ale že o tom lže. A taky o to, že někdo na něho kdykoli může vytáhnout nějaký kompromat. (Ta akce toho jeho spolužáka byla možná taky někým řízená.) Nebo o to, že může dostat nabídku, která se neodmítá. Proto mu nic než to lhaní a vytáčení nezbývá.

      Netvrdím, že se v problému nějak do hloubky vyznám, ale mám určitý vhled díky dvěma spolužákům ze střední školy. Jeden byl za starého režimu zaměstnancem 1. správy pod diplomatickým krytím, druhý dokonce jedním ze zhruba 30 ilegálů („spících agentů“) vysazených v 80. letech pod falešnou identitou do ciziny. Ten první se po převratě dobře chytil, podílel se na vytunelování jedné z prvních padlých bank založené za tímto účelem, disponuje majetkem v řádu jednotek miliard Kč a dnes tráví většinu času v cizině, protože má strach, že si ho tu podá buďto nějaká mafie nebo některá vláda. O tom druhém se to sice všeobecně neví, takže se taky chytil ve zdejším podnikání, nicméně celý život se bojí, že a s čím se mu ozve někdo z Moskvy, protože tam se o těch přeživších ilegálech ví. (Někteří ilegálové to díky naivitě prvních popřevratových vlád, které rozdávaly tajné dokumenty do ciziny plnýma rukama, nepřežili. Proto taky nikam neprchá, protože tyhle struktury si ho jsou schopné najít kdekoli na zeměkouli.)

      PP je na tom o to hůře, že postupně pracoval pro obě strany, takže jeho rizika jsou dvojnásobná. Takže i když odhlédnu od morálních hledisek (o což se právě snažím), tak s ním spojená bezpečnostní rizika pro stát jsou neodkecatelná. Proto ho nepovažuji za vhodného kandidáta.

  31. Někteří odborníci na Rusko tvrdí, že Moskva bude vyjednávat pouze se Spojenými státy. Tvrdí, že vzhledem k šířící se válečné devastaci je třeba této možnosti využít, a dodávají: „Alternativou k diplomacii je vleklý válečný konflikt, a to jak s jeho průvodními jistotami, tak s katastrofickými a neznámými riziky.“

    Zákonodárci také poznamenali, že sám Biden řekl, že nakonec bude muset dojít k vyjednávání, ačkoli nikdy neřekl kdy k tomu může dojít.

    https://blisty.cz/art/110311-liberalove-vyzyvaji-bidena-aby-prehodnotil-strategii-pro-ukrajinu.html

    1. Mnozí demokraté se proti dopisu ostře ohradili, což Jayapal přimělo, aby v pondělí vydala prohlášení, v němž „objasňuje“ postoj, který progresivisté v dopise nastínili, a zdůraznila, že stále podporují Ukrajinu a Bidenův závazek, aby Ukrajina byla zastoupena v jakýchkoli diskusích o její budoucnosti.

      ORIGINÁL
      https://www.washingtonpost.com/politics/2022/10/24/biden-ukraine-liberals/?fbclid=IwAR0TmEzn4ieZXirpmO6RQEnf-2zd6wVuNf0vX7tb-Y0oFX5JFYJkUqy-izk

  32. VČERA JSEM SI OTEVŘEL JEDEN STARÝ DOKUMENT S MARKEM SOLONINEM. TO JE JEDEN Z RUSKÝCH NEZÁVISLÝCH HISTORIKŮ, KTEŘÍ SE UŽ LÉTA SNAŽÍ NAJÍT PRAVDU O VELKÉ VLASTENECKÉ, TZN. OČISTIT JI OD NÁNOSU OFICIÁLNÍCH LŽÍ.

    MOŽNÁ SI TO BUDETE CHTÍT PŘEČÍST CELÉ, TADY JEN ÚRYVEK, KTERÝ UKAZUJE, ŽE POŽÍVÁNÍ KLAMNÝCH NÁZVŮ, JAKO speciální vojenská operace, MÁ V RUSKU TRADICI

    V protokoloch Politbyra z júna 1940 sa nachádza dokument „Rozhodnutie o zvýšení prídelu machorky, zápaliek a cigaretového papiera vojskám plniacim špeciálne úlohy“. Na základe tohto rozhodnutia sa jednému vojakovi začalo prideľovať 600 gramov machorky a 3 škatuľky zápaliek mesačne. A toto je jediný dokument, v ktorom sa možno aspoň náznakom dočítať o špeciálnej úlohe, ktorú tento mesiac plnila Červená armáda – v júni 1940 došlo k vojenskému obsadeniu všetkých troch Pobaltských krajín. Žiadne iné dokumenty sa v týchto kvázi odtajnených protokoloch Politbyra nenašli a rozhodnutie o zvýšení prídelu machorky a zápaliek je jedinou zmienkou o okupácii Litvy, Lotyšska a Estónska!

    https://www.valka.cz/12242-Interview-s-Markom-Soloninom

  34. Připomínka událostí před 60 lety.
    https://threadreaderapp.com/thread/1581442778059268096.html
    Twitterový formát sice považuji pro takové texty za dost nešikovný, ale autor to publikoval postupně během 13 dnů v pořadí, jak šly historické události po sobě, takže pro lidi neschopné udržet pozornost při čtení déle než pár minut jde zřejmě o vyhovující formu, jak o tom koneckonců svědčí i řada pochvalných tweetů.

    Pamatuju karibskou krizi jako dítě, ale už dost chápající. Otec, strojní inženýr, který pracoval v letecké fabrice s vojenským výrobním programem, měl v těch dnech jako záložní důstojník letectva doma uniformu a osobní zbraň (včetně dvou zásobníků s ostrými) a čekal, kdy mu to písknou. A každý den jsme spolu vysedávali u staré čtyřlampovky a poslouchali zprávy z New Yorku, kde byl tehdy zpravodajem Čs. rozhlasu jeden z našich historicky vůbec nejlepších novinářů Karel Kyncl. (Ten později reportoval i vraždu JFK.)

    Táta měl vůbec v životě dost „štěstí“, například v srpnu 1961, kdy se stavěla berlínská zeď, byl v NDR služebně. Když se vrátil, tak jenom prohodil „radši nechtějte nic vědět“ a pak už se o tom doma nikdy nemluvilo.

    1. Teď si představte, že by za SSSR nerozhodoval Chruščov, ale ještě Stalin.
      Bylo by mu tehdy 83 let, nic nepředstavitelného v přehlídce sovětských politických a vojenských dědků.

      1. Což samozřejmě není míněno jako nějaká obhajoba Chruščova.
        To byla jen další krvavá stalinistická svině, ale aspoň s nějakým pudem sebezáchovy.

      2. To si myslím, že by se nic moc odlišného nestalo, Stalin byl velmi opatrný (je známo, že brzdil Kima, když ten se chystal na Jižní Koreu a pak to skoro celé hodil na krk Číně).
        Prokázalo se, že Džej Ef i Nikita si pamatovali, že válka není žádná sranda. Z knihy Kennedy tapes, která vyšla ve 2002 jsou známy podrobnosti dění v ExCommu. Kennedy čelil tlaku vojáků (LeMay), aby nařídil bombardování Kuby.

        Jakým problémům čelil Chruščov moc známo není, ale zvládli to, v neděli 28. října byl konec. Vcelku se Chruščovovi podařilo zachránit Kubu, ale navenek to vypadalo jako prohra, protože nebylo známo, že Amíci slíbili výměnu, stažení raket z Turecka.

        Jako jeden ze zprostředkovatelů dohody fungoval sovětský vv. Dobrynin. Byl ve Washingtonu právě nový (a sloužil tam pak velmi úspěšně dalších 24 let), a přihodila se mu nehoda. Dal Robertovi K. čestné slovo, že rakety nejsou útočné, načež se ukázalo, že to není pravda. A Dobryninovi vyčetli, že lhal. Což ho rozhořčilo, protože neměl pravdivé informace. Stupeň utajování a lhaní v SSSR byl až neuvěřitelný.

        Další příklad uvádí Jelena Rževská (viz níže), z čehož by se možná dalo usoudit, že nesprávné informace mohl mít i zaminir Gromyko, který tvrdil v New Yorku na zasedání OSN totéž. Koneckonců, v té době nebyl ještě ani kandidátem politbyra.

        1. Jelena Rževská (vl. jménem Koganová, tedy jevrejka; pseudo si prý zvolila na památku masakru Rudé armády u Rževa) uvádí další neuvěřitelný případ sovětského tajnůstkářství ve svých memoárech.

          https://www.databazeknih.cz/knihy/zapisky-valecne-tlumocnice-113089

          Jak známo Stalin a další po válce mlžili ohledně osudu Hitlera. Zrovna Žukov, jmenovaný po válce místodržícím v sovětské zóně Německa prohlásil na konci války na tiskové konferenci, že je možné, že Hitler uprchl.

          Po letech se ukázalo, že nevěděl o H. smrti… (!!) Když chystal asi v r. 1967 svoje známé memoáry (mimochodem neuvěřitelně špatné a zavádějící)., zatelefonoval Rževské – které mezitím vyšla kniha, v níž popisuje, jak jako příslušnice SMĚRŠe nesla v Berlíně odněkud někam Hitlerův chrup v krabici od bot – a požádal jí, aby ho navštívila.
          A pak se jí vyptával na podrobnosti a stěžoval si, jak je možné, že mu nic neřekli! Prý mu na to řekla, že na to se měl zeptat Stalina. 😊 😊

          V knížce jsou i další zajímavosti, které jí Žukov svěřil. Situaci před Moskvou v listopadu 41 prý nazýval nejen strašnou, ale beznadějnou. Jsou tam taky pikošky o Stalinově panickém strachu z atentátu. Ten bodrý muž v bílé uniformě, který vystupuje v Berlíně z obřího letadla (legendární Čiaureliho film Pád Berlína), je naprostá fikce.
          (Stalin jel na Postupimskou konferenci vlakem, ale ani to se v SSSR nevědělo).

          1. Ty memoáry Rževské jsem kdysi četl.
            Na podrobnosti si už nevzpomínám, ale ten udivený tón těchto lidí je dnes hodně úsměvný.
            Jako že oni odhalili pravdu a narazili hlavou do zdi.
            A kam jinam asi.

          2. „Na podrobnosti si už nevzpomínám,“

            No, tak trochu se mi vybavuje, že jako dentistka (?) identifikovala Hitlerovy ostatky naprosto přesně a s největším osobním nasazením.
            Byla, tuším, sama i u jejich likvidace, která byla nařízená přímo z Kremlu.

  35. Je zajímavé sledovat ty paralely mezi některými totalitními režimy.
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-hrozba-iranskych-revolucnich-gard-dnes-bude-posledni-den-protestu-218030#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
    Ale stejně tak je zajímavé sledovat reakce.
    A porovnávat.
    Třeba ruský dobytek, co jde ožralý dobrovolně na porážku do cizí země za „pravdu“ své TV s Putinem a Solovjevem, nebo íránské chlapy, co jdou klidně i proti policejním puškám ve své vlastní zemi jen na obhajobu svých žen, kterým nějací zafačovaní dědci káží, jak si mají zakrývat vlasy.
    https://mobile.twitter.com/andrewofpolesia/status/1585591715578134528?cxt=HHwWgICy3fbQk4EsAAAA

  36. PUTIN SE V ROCE 2023 NEZASTAVÍ. DOUFÁ, ŽE ZLOMÍ VŮLI POMÁHAT KYJEVU

    Respekt 31. 10. 2022

    Pondělí, 09:00: Série výbuchů se v ranních hodinách ozvala v ukrajinském Kyjevě, informovala agentura Reuters s odvoláním na svědky ve městě. Exploze oznámily také regionální úřady v severní, východní a střední části Ukrajiny, včetně měst Charkov, Záporoží či Kryvyj Rih. V ukrajinské metropoli se dnes má uskutečnit společné jednání ministrů české a ukrajinské vlády.

    Nad Kyjevem byl ráno vidět kouř stoupající z asi deseti míst výbuchů, uvedli svědci. Starosta Vitalij Kličko na sociálních sítích uvedl, že v důsledku útoků na kritickou infrastrukturu je část města bez proudu. V některých oblastech není k dispozici voda. Všechny služby pracují na nápravě situace, dodal Kličko s tím, že více informací doplní později. Také podle agentury Reuters v některých částech Kyjeva vypadla elektřina a nefungují mobilní telefonní sítě. Podle starosty Charkova Ihora Terechova zasáhly jeho město dvě střely zacílené na neupřesněnou kriticky důležitou infrastrukturu. Rusko v minulých týdnech zesílilo raketové útoky proti ukrajinské energetické infrastruktuře a dalším civilním cílům poté, co obvinilo Kyjev z exploze, která poškodila most na anektovaný Krym.

    Podle zprávy britského ministerstva obrany Rusko od poloviny října poslalo na frontu několik tisíc nově mobilizovaných rezervistů. V minulosti přitom někteří ruští činitelé upozorňovali, že někteří čerstvě mobilizovaní vojáci dorazili na Ukrajinu beze zbraní a prakticky bez výcviku. Dostupné zdroje přitom naznačují, že mobilizovaným vojákům bývají vydávány pušky, která se poprvé objevily v roce 1959. Mnoho z nich je kvůli špatnému skladování v sotva použitelném stavu a navíc potřebují jiné střelivo než další ruční zbraně ve výzbroji ruské armády. To může komplikovat už nyní těžce zkoušenou logistiku, dodalo britské ministerstvo obrany. (čtk)

    1. Tady je jeden z těch mobilizovaných ruských „volkssturmer“.

  37. Přesné. Příští úterý může být další Bílá hora, datum odpovídá. Tahle by mohla být mj. pro Ukrajinu. Pochybuji, že se Demokraté odváží si zvýšit výdajový strop pro vládu ještě před nástupem nového Kongresu.
    Jinak impíč by sice byla prázdná finta (2/3 senátorů neseženou), ale přesto by rozbouřila vody velmi nebezpečným způsobem :-(

    STÁLE RADIKÁLNĚJŠÍ
    Zdá se, že zákulisní dohody nebývaly zase tak špatné

    Fareed Zakaria
    30. 10. 2022

    Zkušenost i poslední průzkumy naznačují, že v listopadových volbách do Kongresu získají kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů republikáni. A co se stane potom? Skutečné vládnutí se zastaví. Následovat bude záplava vyšetřování všeho, od ministerstva spravedlnosti přes Huntera Bidena až po migrační krizi. Komise vyšetřující události 6. ledna bude téměř jistě rozpuštěna. Vůbec přehnaná není ani představa, že dojde na pokus odvolat prezidenta Bidena z funkce.

    Jak je možné, že jsme došli až sem? Samozřejmě, důvodů je mnoho. Nejdůležitějším faktorem, vedoucím k dnešní situaci, je nicméně způsob, jakým americký politický systém v posledních několika desetiletích nahrává posilování extrémních křídel politických stran.

    Vrahové a komunisté

    Americké strany využívají k výběru kandidátů velmi neobvyklý systém primárek, který nemá obdobu v žádné jiné demokratické zemi. Primárky umožňují, že kandidáty vybírá jenom zlomek příznivců obou stran – zhruba 20 procent všech oprávněných voličů. Tato část není nijak reprezentativní, jedná se o nejvíce nadšené a rozhněvané aktivisty, kteří často zastávají mnohem vyhraněnější postoje než běžní registrovaní voliči republikánů či demokratů. K tomu přidejme desetiletí sofistikovaného a počítačovou technikou vylepšeného překreslování hranic volebních okrsků. Výsledkem jsou extrémní kandidáti, kteří kandidují v bezpečných okrscích, kde je pro ně jedinou hrozbou případný ještě vyhraněnější protivník v primárkách.

    Deník The Washington Post analyzoval republikány kandidující do obou komor Kongresu a některých úřadů na úrovni jednotlivých států. Došel k závěru, že většinu z nich je možné popsat jako „popírače volebních výsledků“, tedy občany, kteří nějakým způsobem zpochybňují, napadají nebo odmítají akceptovat výsledek prezidentských voleb v roce 2020. Z těchto 291 kandidátů jich 171 kandiduje v bezpečných republikánských okrscích. To znamená, že myšlenka, jež byla na počátku okrajovou teorií prosazovanou Donaldem Trumpem a (původně) odmítanou většinou lídrů Republikánské strany, se teď proměnila ve většinový stranický postoj.

    Ten přitom ve Spojených státech většina voličů nezastává. V průzkumu stanice NBC prohlásilo 57 procent dotázaných, že by byli méně ochotni hlasovat pro někoho, kdo tvrdí, že Trump vyhrál volby v roce 2020, a pouze 21 procent uvedlo, že by naopak raději dalo hlas popírači. V primárkách a překreslených okrscích se ale hlas většiny ztratí. Snaha nadbíhat pravicové voličské základně znamená neustále stupňovat rétoriku: Nancy Pelosi je prý budoucí diktátorkou, Biden je komunista, demokraté straní zločincům. „Demokraté si přejí smrt republikánů,“ říká Marjorie Taylor Greene, „a s vražděním již začali.“

    Před érou primárek používaly Spojené státy jiný systém selekce kandidátů, který býval popisován jako zákulisní dohadování. (Jiné velké demokracie ho používají dodnes.) V tomto systému kandidáty vybírají straničtí bossové. Nezapomínejme ale, o koho se jednalo: o zkušené politiky, starosty měst, guvernéry, zákonodárce. Byli to lidé, kteří dokázali zvítězit ve volbách tím, že oslovili širší populaci, pro niž měli cit. (Žádná skupina zasloužilých straníků by nikdy nenominovala někoho, jako je Herschel Walker.) Primárky naopak předávají výběr do rukou nejradikálnější části strany. Olej do ohně ještě přilévají sociální sítě, které zvyšují dosah nejrozhořčenějších hlasů uvnitř strany. A ty ve skutečnosti tvoří ještě menší skupinu než samotní voliči v primárkách.

    Miláčci lidu

    I když je na straně republikánů popsaný problém mnohem vážnější a nebezpečnější, demokraté čelí stejným tlakům. V mnoha programových bodech, v nichž má prezident Biden ztíženou pozici, obzvláště v otázkách přistěhovalectví a energetiky, jsou názory aktivistické základny mnohem vyhraněnější než postoje středního proudu. A posun na středové pozice, jak to poslední dobou činí pensylvánský kandidát do Senátu John Fetterman v otázce těžby frakováním, je v dnešním světě stále obtížnější – staré záznamy politika z dob, než změnil názor, je možné snadno přehrát prakticky okamžitě.

    V nedávném článku v deníku The New York Times popisuje Max Fisher, jak lze dnešní turbulence v britské politice připsat rozhodnutí dvou hlavních stran vybírat v posledních desetiletích stranické lídry častěji právě systémem podobným primárkám. Labouristé tak skončili s nevolitelným, krajně levicovým Jeremym Corbynem a odmítli charismatického a umírněného Davida Milibanda. Utrpení dnešní Konzervativní strany pak problém ilustruje dokonale. Liz Truss se svým naprosto nepraktickým thatcherismem téměř vždy skončila až na třetím místě, když o ní hlasovali volení poslanci parlamentu (britská verze starého systému stranických „bossů“). Stranická základna ji ale milovala a byli to právě straníci, kdo provedli konečné rozhodnutí. Ti ale naprosto neodpovídají průměrnému složení britské veřejnosti.

    Není náhodou, že v čele Německa a Francie stojí v dobách populismu pevní centristé. Obě země se rozhodly zachovat starý systém demokracie založené na principu většiny. Ve Spojených státech a do jisté míry i v Británii se demokracie naopak proměňuje ve vládu menšiny. A menšina, která drží moc, není reprezentativní, je stále rozhněvanější a stále radikálnější.

  38. Půjšil jsem si v knihovně Medveděva a bavím se.
    https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/sergej-medvedev-rusko-rozhovor-historie-putin-navalnyj.A211111_120208_zahranicni_aha

    V dobách SSSR byla mezi politickými špičkami špatná angličtina známkou dobrího tónu. Mezinárodněpolitičtí matadoři Valentin Zorin, Jevgenij Primakov či Georgij Arbatov angličtinu ovládali skvěle, ale při oficiálních mezinárodních setkáních uplatňovali těžký ruský akcent, z nějž zaznívala velmocenská svévole: Však vy porozumíte, když to budete potřebovat!

    Takovi jsou ale všude. Tak náš €-komisař Fűlle, který studoval na moskevském MGIMO aspoň tři roky, si na konferencích při ruštině nasazoval sluchátka. Jako i na Rusi, bývala (a bývá) u nás zase ruština považována za podezřelou.

    … Etická komise Státní dumy doporučila, aby /poslanec/ Gudkov přišel o mandát, za to že referát „byl napsán a přednesen anglicky“. Gudkovovi byla také vyčtena příliš dobrá angličtina, která se podle poslanců dala považovat za známku vlastizrady…/Gudkov mluvil v US Senátu, ale hlavně! – kriticky o Rusku/.

    Předseda kulturní komise tzv. Sněmovny veřejnosti /??/ RF, bývalý rakeťák a důstojník GRU Požigajlo v rádiu Hlas Ruska s vojáckou rázností prohlásil: Lidi nemáme a demografická situace není dobrá. Proto jsem kategoricky přesvědčen, že bychom cizí jazyky po jistou dobu neměli učit vůbec, aby odsud lidé neodjížděli. Ruský jazyk si stačí sám.

    No, to už připomíná Saltykova-Ščedrina: „O posledním gradonačalnikovi se kronikář, jako o stále dějstvujícím, vyjadřovat nebude. Řekne toliko, že vjel do města, spálil gymnasium a zapověděl vědy.“ (Historie jednoho města)

  41. Charles Kupchan je známý teoretik mez. vztahů

    …The United States and its allies also need to be concerned about the rising economic and political threat that a long war poses to Western democracy and solidarity. The trans-Atlantic community has so far shown remarkable unity and resolve in supporting Ukraine, but the West’s staying power may be fragile.
    The original Cold War occurred when the West was politically healthy, enjoyed widely shared prosperity, and was anchored by ideological centrism. Today, democratic societies on both sides of the Atlantic confront political polarization, economic duress and ideological extremism. Despite the return of military rivalry with Russia and intensifying competition with China, the United States and its democratic allies in Europe remain imperiled by illiberal populism and angry and divided electorates.
    The economic dislocations produced by the war are heightening the internal threats to Western democracy and straining solidarity on supporting Ukraine. Soaring inflation and looming recessions have the potential to produce toxic political effects.
    Against the backdrop of rising prices, Republicans appear poised to take control of the House in the midterms. The ranks of a new Republican majority in Congress would likely include a growing number of representatives hailing from the “America First” wing of the party. J. D. Vance, Ohio’s Republican candidate for the Senate, holds views of the war in Ukraine that may be emblematic of what is to come. “I don’t really care what happens to Ukraine one way or another,” Mr. Vance said in an interview in February. Although he later backtracked and insisted that “we want the Ukrainians to be successful,” Vance is not alone in having misgivings about the costs of supporting Kyiv; Kevin McCarthy, the minority leader, recently said there can’t be a “blank check” for Ukraine if Republicans win control of the House.
    Europeans head into winter facing spiking energy prices and potential gas shortages. A hard-right coalition that includes pro-Russian voices just took power in Italy after running a campaign focused on energy costs and inflation. In Germany and France, the political center is for now holding. But cracks have opened up in Germany’s government over the provision of heavy weapons to Ukraine, German manufacturers face unsustainable energy bills, and France is rocked by labor strikes and mass protests over the rising cost of living. This is fertile ground for both illiberal populism and the splintering of a trans-Atlantic consensus on standing up to Russian aggression in Ukraine.
    Sooner rather than later, the West needs to move Ukraine and Russia from the battlefield to the negotiating table, brokering a diplomatic effort to shut the war down and arrive at a territorial settlement. A hypothetical deal between Russia and Ukraine would have two main components. First, Ukraine would back away from its intention to join NATO — an objective that has for years provoked strong Russian opposition. Russia has legitimate security concerns about NATO setting up shop on the other side of its 1,000-mile-plus border with Ukraine. NATO may be a defensive alliance, but it brings to bear aggregate military power that Moscow understandably does not want parked near its territory.
    Ukraine would continue to receive arms and economic support from the West and work toward membership in the European Union, but it would formally embrace the neutral status that it adopted after separation from the Soviet Union in 1991. Earlier in the war, Mr. Zelensky himself suggested that Ukrainian neutrality could be part of a peace deal with Russia.
    Second — the harder part — Moscow and Kyiv would need to arrive at a territorial settlement. A reasonable starting point for negotiations would be to aim for a Russian withdrawal to the “line of contact” that existed before Russia’s invasion began in February. Diplomacy could then focus on the ultimate disposition of Crimea and the chunk of the Donbas that Russia occupied in 2014. Both sides would need to compromise: Moscow to abandon its recently announced intention to annex a major slice of eastern Ukraine, and Kyiv to settle for an outcome that could entail less than regaining all its land.
    Although such negotiations might fail to readily produce a peace deal, transitioning from war to diplomacy provides hope of ending the killing and destruction, containing the mounting risk of a wider war between Russia and NATO, and reducing harm to the global economy and democratic resilience on both sides of the Atlantic. Washington’s efforts to broker such a deal would also open up a channel of communication with Moscow, reversing the dangerous fall-off in direct U.S.-Russia contact since the invasion of Ukraine began in February.
    The mounting risks that the West faces in Ukraine necessitate that the United States and its NATO partners get more involved in managing the war and in setting the table for an endgame. From Vietnam to Afghanistan to Iraq, the United States has gotten in over its head, taking on strategic commitments not warranted by the interests at stake. Helping Ukraine defend itself is worth a quite significant effort, but not one that leads to World War III or fractures Western democracy.

    1. Dohoda, která je v tom článku naznačena, defacto znamená kapitulaci Ruska.
      Na takové podmínky Putin nikdy nepřistoupí.
      Nikdy, pokud nebude muset a nevybere si raději „dohodu“, než tu kapitulaci.
      Tak proč mu raději nedopřát poučení z té kapitulace?
      Evidentně by mu prospělo.

      Uvidíme, jak to brzy dopadne u Chersonu, ale celkově vše nasvědčuje tomu, že pokud zůstane podpora Západu min. stejná, tak by nejpozději do léta příštího roku UA vyhnala ruské skřety jak spráskané prašivé psy.
      Velká otázka je Krym!
      Tam bych viděl prostor k jednání.
      Už jen proto, že Krymu se orkové nevzdají za žádnou cenu, ani za cenu rozpoutání jaderné války.
      No, ale to je jen taková úvaha, vše může být i jinak.
      UA je na Západu nejen vojensky plně závislá a jestli si to v Evropě neuvědomíme, tak mohou naše města vypadat stejně, jako dnes ukrajinský Mariupol.
      Nebo aspoň města ve sféře sovětského geopolitckého vlivu, tedy i ty naše.

      1. „tedy i ty naše.“

        Předpokládám tedy, že bychom se už jako Češi konečně jednou i bránili!
        Od našich flustenců a pseudohumanistických mírových štváčů s nažehlenými ruskými vlajkami ve skříní to samozřejmě nepředpokládám.

      2. „pokud zůstane podpora Západu min. stejná“

        Bohužel to vypadá, že Republikáni získají v úterý obě komory Kongresu, takže podpora NEZŮSTANE stejná, ale klesne, možná výrazně. Republikánská strana dávno přestala být normální stranou a je už (NEJMÉNĚ) od midtermových voleb 2010 na cestě k fašistoidnímu extrému. Je jim absolutně jedno, co způsobí ve světě, nebo co jejich kousky udělají s postavením jejich země, jde jim jen o odstavení Demokratů a Biden bude poslední překážkou.
        Je pravděpodobné, že se pokusí „zavřít vládu“, jak už to udělali nejméně dvakrát v posledním čtvrtstoletí. I když prezident má dost velkou volnost v zahraniční politice, budou mu hrozit zaškrcením financí, tedy dluhového stropu.

        Může to mít vážné důsledky i pro nás. Naše alternativa bude na koni, jejich postoj k Fialově vládě je stejně jurodivý, jako u amerických příbuzných.
        A tlak na Ukrajinu, aby přistoupila na výrazné ústupky poroste, tak jak to nakonec Kupchan popisuje.

        1. Nejhorší na tom je, že jim to žerou i někteří kdysi rozumní Američani, kteří bývali voliči demokratů. Obamova vláda nesplnila většinu očekávání (ať už reálných nebo postavených na předvolebních lžích), která v hlavách svých voličů vyvolala, a ti se demokratům odvděčují tím, že hlasují proti nim. Není to nic jiného než celosvětově čím dál oblíbenější disciplína házení vidlí, jak ji známe i ve zdejších poměrech.

          A vliv ruských spindoktorů dosahuje až do USA, bez ohledu na to, kdo všechno to popírá. V tomto ohledu je americký plebs mnohem naivnější než ten zdejší a věří mnohem větším hovadinám. Není divu, 2/3 Američanů neznají žádný cizí jazyk a zhruba stejné % jich nikdy v životě nebylo ve světě dál než ve Washingtonu, D.C., na trávníku Bílého domu o Dni díkůvzdání…

          Ještě bude zajímavé sledovat, jak s US poměry zacvičí Elon Musk coby majitel twitteru. Řekl bych, že to bude ještě horší…

    1. Dolejší vytáhl nečekanou personu, neokonzervativce Kristola. Ale i ten vidí, že Trump už je „po expiraci“. The Economist mimochodem hodnotí (zatímní) výsledky voleb jako porážku Trumpa.
      A většina titulků hlásá „červená vlna se nekonala“.

      https://blisty.cz/art/110527-o-dopadech-americkych-midterms-na-ruskou-valku-proti-ukrajine.html

      Nebudu se ukvapovat, ale pokud D udrží Senát, tak by nedopadlo špatně.

      PS. Píšu sem, protože jednak sem Ukrajina patří, jednak tu už jen 57 příspěvků schází do 3 tisíc

      1. Jenže Dolejší taky zároveň píše toto:
        „Tento scénář zdaleka nevypadá tak zle, jako ty, které rýsují možný zánik americké demokracie. Na druhé straně ani solidní nezávislé prognózy mu nedávají větší šance než 41:59. A to věru není mnoho.“

        1. To psal ještě v noci, je to stará předpověď Nata Silvera.

          Co je asi nejproblematičtější pro „Kristolův scénář“ je přesvědčit Bidena, aby už nekandidoval, a ovšem najít dobrého nástupce. Harrisová byla neviditelná, ale možná to tak Biden chtěl. Neb se chystá obhajovat.
          Trumpa by porazil i tentokrát, jsem přesvědčen, ale proti DeSantisovi by to byl problém, ten ještě není tak provařenej jako Doník, a je mladej.

          1. PS.

            Podle prvních dat o volební účasti se zdá, že demokraty od debaklu zachránili mladí voliči ve věkových kategoriích 18-29 a 30-44 let. Informoval o tom na Twitteru průzkumník John Della Volpe. V kategorii do devětadvaceti let měli demokraté převahu 28 procent nad republikány, do čtyřiačtyřiceti let dvě procenta.
            Naopak kategorie voličů ve středním a pokročilém věku větším poměrem hlasovaly pro republikány – ve skupině 45-64 to bylo o 11 procent více a ve skupině nad 65 let o 13.

            https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-on-line-americane-vystavuji-vysvedceni-bidenovi-ovladnou-republikani-senat-40413793

          2. V Rusku už převládá pesimismus.
            Viz. Komsomolskaja pravda.
            A té se věřit dá:-)
            Tentokrát snad ano:
            „Vypadá to, že republikáni vyhráli Sněmovnu reprezentantů USA těsným rozdílem. Ale nadřazený Senát bude v nejlepším případě remízový, 50 křesel z 50. A protože jeho mluvčí je viceprezidentka, Bidenova spojenkyně Kamala Harrisová, stále zůstane „modrý“
            Читайте на http://WWW.KP.RU: https://www.kp.ru/daily/27469/4675009/

          3. Ať je to jak chce, tak očekávaná katastrofa demokratů se zřejmě konat nebude.

          6. Trump se odkopal a už začíná vyhrožovat svými údajnými kompromaty i spolustraníkům…

  45. https://www.novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-sojgu-prikazal-40414096#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest204_kontrolni_AA_RUS_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

    No, to bude to obtížné rozhodnutí, o kterém mluvil nedávno gen. Surovikin. 🙂

    Mimochodem, jakou hvězdu to má Šojgu vlevo u krku, bude to Hrdina RF? To jsou snadné kariéry, stačí chodit lovit s Putinem.

    Je známo, že Stalin hvězdu Hrdiny SovSvazu nechtěl, poukazoval na status, že to musí být za hrdinství V BOJI. Takže když mu jí nakonec dali, prý jí nenosil, nosil jen Hrdinu SocPráce. Měl holt soudnost.

    Zato pak se to rozjelo: Žukov měl málo těch 3 hvězd (vždyť 3 měl ještě Kožedub a Pokryškin), a pověsil si čtvrtou, když se asi(?) v r. 1957 stal ministrem obrany. Ovšem Brežněv ho dohnal, v roce 66 si dal o narozkách první, a pak je inkasoval pravidelně.
    Kdyby neumřel mohli mít пятикратногo Героя CCCP !

  47. Povinná četba:
    https://a2larm.cz/2022/11/putinova-invaze-jako-valka-o-posledni-planetarni-zdroje/

    Facit:
    Chce-li Západ (potažmo globální Sever) zůstat demokratickým a pro život příjemným místem a dostát představám o „inherentním dobru“, které máme tendenci si v novém multipolárním světě se Západem asociovat, měli bychom připustit diskusi o tom, jakými prostředky Západ své hegemonie, bohatství a blahobytu dosáhl, jak je přerozděluje a co tím způsobuje.
    Každý rok je z globálního Jihu vytěženo deset trilionů amerických dolarů. Rostoucí nerovnosti, ale také klimatický rozvrat, kolabující biodiverzita, válečné konflikty i energetická, potravinová a ekonomická krize nám přitom jasně ukazují, že západní blahobyt je nejen nespravedlivý, ale také dlouhodobě neudržitelný. A až zdroje dojdou, přestane být i demokratický. Nezahájíme-li včas debatu o celoplanetárních systémových změnách a ukončení globalizace řízené nadnárodními korporacemi a Světovou obchodní organizací (WTO), zřítíme se do propasti, ze které nás nevysvobodí ani vítězství nad Putinovou roztahovačností. Hegemonie Západu stojí na problematických základech nerovného přerozdělování zdrojů získaných neudržitelným a nespravedlivým vykořisťováním levné lidské práce po celé planetě.
    Iluze funkční demokracie, sociálních jistot a nekonečného materiálního zajištění v zemích Severní Ameriky, britského Společenství národů a větší části Evropské unie pacifikuje 10 procent nejbohatších obyvatel světa (k nimž se řadí i značná část obyvatel Česka) a vede je k slepotě vůči nespravedlnosti a neudržitelnosti globální nadvlády Západu. Vnímáním sebe samých jakožto inherentně dobrých a jako opaku zla přicházejícího z Kremlu se stáváme čím dál tím neochotnějšími připouštět chyby a kritiku systému, který nám náš dočasný blahobyt zajistil. Neochotou diskutovat o spravedlivějším a udržitelnějším přerozdělování docházejících planetárních zdrojů však riskujeme, že nakonec přijdeme úplně o všechno. Nejprve o zdroje a blahobyt a vzápětí i o demokracii a iluzi své morální nadřazenosti.

  48. To se možná jednou budou rusácký adoptivní rodiče divit, až jim ukradené ukrajinské děti dorostou do puberty a zjistí, že vyrůstali u vrahů svých biologických rodičů.

  49. Внимание!!!
    A je to tady.
    Nová Kachovka protržena, ohromná přívalová vlna ničí vše….!!!

    „A právě se všude šíří, že se podařilo podervat VD Nová Kachovka, která napájí stejnojmennou elektrárnu, Záporožskou jadernou a Krymský kanál. Takže se voda ohromnou přívalovou vlnou vyvalila směrem k moři a smetla zbytek armády na levém břehu, včetně vybudovaných obranných pozic. Tímto už Ukrajincům nestojí nic v cestě, můžou brát útokem v jednom sledu vše na jihu včetně Krymu. Zároveň se šíří zpráva, že tenhle barbarský čin, který utopil města a vesnice i s obyvately na levém břehu Dněpru, prý udělali Rusové. Že prý si spletli barvy výškových kót v mapách a utopili sami sebe. Zároveň zatopili i část severního Krymu.
    Rusko a Ukrajina tuto noc nespí.“
    11.11.2022 – 1.33

    Zdroj?
    Naše média lžou, nebo mlčí.
    Na zaručené zprávy choďte na naziostrov janiky, ten i v přívalové vlně ční jako maják alternativní pravdy :-)))

  50. S tím ruským ústupem z Chersonu to nebude tak horké.
    Nebo spíš naopak, je to tam hodně horké.
    Oni by už utíkali rádi, ale není kudy, Antonovský most neprůjezdný a celý Dněpr v Chersonu pod silnou dělostřeleckou palbou.
    Defacto jsou tam orkové v obklíčeni a jsou jich tam ještě pořád zřejmě desetitisíce.
    Rusáci zuřili, že ústup je pro ně ponížení, tak si možná budou moci zvýšit sebevědomí v ukrajinském zajetí-v tom lepším případě.

    1. Tak nějak se mi vybavila ta scéna, kdy ze zoufalí němečtí okupanti snažili dostat do posledních letadel , co odlétaly ze Stalingradu.

      2. „V Chersonské oblasti se zřítil Antonivský most přes řeku Dněpr, informovala ukrajinská veřejnoprávní stanice. Není jasné, co kolaps způsobilo. Most byl už dříve poškozen a ruská armáda ho využívala pro stažení z Chersonu.“

        Asi vítr, Máchale :-))
        https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-u-chersonu-se-zritil-klicovy-most-40414273#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest207_zavirani_clanku_varB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

        1. Technická: Počínaje tím křížkem včetně – to je tento znak # – můžete zbytek toho řetězce smazat, odkaz bude fungovat i tak a bude to přehlednější. Na Seznamu a Novinkách to platí trvale. Jinde to bývá jiný znak, třeba otazník.

        2. Ten pontonový most dole je taky na sračky, takže na pravý břeh se už hned tak někdo nedostane.
          Orkové by teď měli místo praček začít krást bílá prostěradla a doufat, že se k nim Ukrajinci budou v zajetí chovat o HODNĚ lépe, než jak se chovají oni k ukrajinským zajatcům.

          1. Už se objevují zprávy, že Antonovský most zničili sami rusáci PO ÚSTUPU.
            To nelze vyloučit, ale rozhodně ne po dokončeném ústupu.
            Na levém břehu pořád zůstává 10-20 K orků.
            Ještě včera probíhaly boje desítky km od Chersonu.
            Takže pokud rusáci obětovali a opustili své vlastní lidi, není to u nich nich nic nového a překvapujícího.
            Mobikům to určitě silně pozvedne bojovou morálku.

          5. TE DEUM LAUDAMUS, V KYJOVĚ CHERSONU JE RÁMUS!

            (Křest sv. Vladimíra… I to jméno Borovský chytil.. 🙂 Inu klasik.)

Komentáře nejsou povoleny.