Evropský islámský stát

Syrský teolog Najib Georg Awad v rozhovoru pro LN:

– V Sýrii je to jiný příběh. Data nám říkají, že 90 procent členů IS nejsou Syřané, nýbrž cizinci. (…) IS v Sýrii zabil tisíce Syřanů, křesťanů i Kurdů. A i tamním sunnitům příslušníci IS říkali: Vy nejste muslimové. Jejich dovezený islám tedy popíral ten arabský.

– LN Mluvíte o dovezené formě islámu. Odkud přišla?

– Podle mě z Evropy. Měli bychom otevřeně mluvit o evropském islámu, zvláště o francouzském, britském nebo německém. Mají své charakteristiky a své vnímání religiozity, převážně individualistické, což není v souladu s klasickým islámem, který je kolektivistický. A zdá se také, že evropský islám je extrémně násilný. Jako akademik jsem islám studoval a vím, že IS ho opravdu nereprezentuje. A neříkám to kvůli nějaké solidaritě se svými syrskými bratry. Obraz islámu, který IS představuje, není v souladu s koránem, není to ani v hadísech. IS tedy není muslimský fenomén, nicméně používá jazyk islámu, protože věří, že je to přitažlivý nástroj k rekrutování jednotlivců.

Generation Kill

Po Bratrstvu neohrožených a Pacifiku jsem si dal i Generation Kill (k vidění na HBO), válečný seriál zasazený do druhé války v Iráku (ještě jsem kdysi viděl Četu v akci z Vietnamu, ten také nebyl špatný, ale bylo to dávno před otevřením blogýsku). Generation Kill je opět řemeslně velmi zdařilý, ale opět nepřekročil stín americké mentality.

Pokračovat ve čtení „Generation Kill“ →

Britská lekce z demokracie

Pokud si myslíte, že v demokracii je suverénem lid, tak zbystřete, protože britská premiérka Mayová u soudu prohrála, ke spuštění Brexitu potřebuje souhlas parlamentu. K tomu Brexitu, o kterém sice těsně, ale platně rozhodli voliči v referendu. O čem tedy ještě může parlament rozhodovat? Co když parlament svůj souhlas nedá a dostane se tak do sporu s lidem? Otázky logické, ale nezodpovězené, dokonce ani na BBC jsem se o tom nic nedočetl. Vždyť je to podobné, jako kdyby starý parlament hlasoval o tom, jestli ho ten nově zvolený může vystřídat. Tohle prosím pěkně není žádná formalita, ale principiální problém: kdo je v demokracii suverén, lid, parlament, nebo soud?

EET je e-e

Předesílám, že v krácení daní nespatřuji statečný čin občanské neposlušnosti, ale obyčejnou zlodějinu, nářky hospodských a jiných zelinářů, že zkrachují, když budou platit daně, mě vyloženě iritují, a tudíž elektronickou evidenci tržeb (EET) považuji v principu za správnou. To ale neznamená, že budu nekriticky přijímat jakoukoliv její implementaci. Základem každé daňové a jiné povinnosti je zákon – tak jsem si ten zákon č. 112/2016 Sb.zákon č. 112/2016 Sb. přečetl. A řeknu vám, že mi přijde hodně mizerný (interně si tu můžeme přiznat, že je to pěkná sračka).

Pokračovat ve čtení „EET je e-e“ →

Ještě ke státním vyznamenáním

Nejprve ještě poznámky k Bradymu: přečetl jsem si s ním rozhovor a musím konstatovat, že je to sympatický a rozumný stařík, který navíc ze všech aktérů „kauzy Brady“ působí zdaleka nejpříčetněji, a nevidím jediný důvod, proč jej neocenit. Zároveň ale pořád nevidím jediný důvod, proč ocenit zrovna jeho, nějaké to „extra“, čím by se jeho příběh lišil od příběhů jiných koncentráčníků, kteří státní vyznamenání ještě nedostali. Také bych, vzhledem k tomu, že mu z vlastní rodiny mnoho nezbylo, nebyl tak přísný na to, jestli je či není pokrevním strýcem Hermana.Bazírovat na příbuzenství podle krve zavání Norimberskými zákony. Když chce mít Hermana za synovce, ať si ho s pánem bohem mám (mezi námi, žádná výhra to jistě nebude).

Co jsem chtěl ale říct hlavně (a možná to nakonec bude kratší), je poznámky k seznamu vyznamenaných: podle mne v něm příliš velký díl připadá na vyznamenání in memoriam. Ti ocenění si ho si jistě zaslouží, ale proč žít pořád v minulosti? Proč neocenit – třeba i nějakým novým řádem či vyznamenáním – živé? Byl by to způsob, jak dát najevo, jaké činy a postoje od občanů stát očekává v současnosti. V dobrém, i zlém. Uvědomuji si, že by s tím byly spojeny mnohé kontroverze, ostatně i v tom letošním seznamu je několik sporných jmen (v kterém ale nebylo), ale to riziko je, myslím, nutné. Pro udělení státního vyznamenání by mělo být potřeba něco víc, než být ve správný čas na správném místě, jako třeba v roce 1953 v Jáchymově, nebo v roce 1941 v Terezíně.Státní vyznamenání by mělo být za to, to občan udělal pro jiné, ne za to, co jemu udělali jiní.

Bohatství západu a globální renta

Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

Kdo je Brady?

Jiří Brady, muž, který s posledních dnech a týdnech bez nadsázky hýbe státem, byl ještě před pár týdny, snad s výjimkou hrstky historiků, naprosto neznámý. Pak se stal ústřední postavou aféry „daj-li medaili nebo nedaj-li medaili“ a od té doby je ho všude plno a medaile a ocenění se na něj jen sypou. Ale za co? Kdo vlastně je Jiří Brady, muž, o němž se buď mělo mluvit už dávno, nebo naopak i nadále mlčet? Asi by to šlo dohledat v archivech či na internetu, ale v případě muže, z jehož (ne)ocenění prezidentem se stalo takové politikum, bych čekal, že se to dozvím od těch politiků, kteří se s ním teď nechávají tak houfně fotit. Čekal bych, že v takového situace se po důvodech jeho ocenění nebudu muset pídit sám, ale že je dostanu naservírované na stříbrném podnose. Jenže zatím jsem se dozvěděl jenom to, že byl za války v koncentráku, což je sice smutné, ale bohužel nikoliv výjimečné, že je strýcem ministra Hermana (jak to, že v této souvislosti ještě nebyla řeč o možném nepotismu?) a že mu prezident Zeman odmítl udělit medaili, kterou mu prve udělit chtěl. To všechno je jistě zajímavé, ale na státní vyznamenání to nestačí. Alespoň tedy doufám. Takže kdo ten Brady vlastně je, co vykonal tak výjimečného, čím si to (ne)státní vyznamenání zasloužil? Nevím, ač bych jako občan vědět měl i bez toho, abych po tom musel složitě pátrat. Mě zkrátka nestačí, že mi vláda, opozice nebo Pražská kavárna řekne: „Na, tady máš hrdinu a padouch je tamhle na Hradě.“ Já chci víc, tím víc, čím méně mi toho nabízejí.

Vliv Ruska volby v USA

Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.

Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus

Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:

Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.

(…)

Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.

Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…

Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?

Marťan

Film Marťan má podle mě geniální námět s velkým potenciálem – astronaut shodou okolností zapomenutý na Marsu se snaží přežít do příletu další výpravy – ale pohříchu hollywoodské zpracování, takže potenciál zůstal nevyužit a místo monodramatu je divákovi naservírováno konvenční heroické melodrama, kdy se vzdělaní, vycvičená a orientovaní lidé chovají jako blbci a pro záchranu jednoho riskují životy dalších pěti, kosmickou loď a reputaci celé NASA.

Pokračovat ve čtení „Marťan“ →