Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Člověk je tvor společenský


Neoliberalismus vytváří osamění, jež trhá společnost na kusy:

Existuje spousta druhotných příčin tohoto [psychického] utrpení, ale základní příčina je podle mého názoru všude stejná: lidské bytosti, tito ultrasociální savci, jejichž mozky jsou nastaveny tak, aby reagovali na ostatní lidi, jsou postupně odtrhováni jeden od druhého. Ekonomické a technologické změny v tom hrají významnou roli, ale totéž platí i pro ideologii. Přestože kvalita našeho života je nerozpojitelně svázaná se životy ostatních, ze všech stran se nám vykládá, že osobní prosperity lze dosáhnout jedině skrze soutěživé prosazování vlastních zájmů a krajní individualismus.

 

Několik fascinujících článků ukazuje, že sociální a fyzickou bolest zpracovávají tytéž nervové obvody. (… ) Experimenty, jejichž shrnutí přinesl před měsícem časopis Physiology & Behaviour, ukazují, že mají-li společenští savci na výběr mezi fyzickou bolestí a izolací, vyberou si fyzickou bolest.

Není tak těžké vidět, jaké asi tak může mít sociální bolest evoluční důvody. Pro přežití jsou u společenských savců důležité pevné vazby na zbývající členy smečky. Izolovaným a marginalizovaným kusům hrozí mnohem větší nebezpečí útoku dravců nebo vyhladovění. Jako nás fyzická bolest chrání před fyzickým zraněním, chrání nás emocionální bolest před společenským zraněním.

Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější. Buď obstojíme spolu, nebo se rozpadneme na kousky.

A. C. Doyle: Údolí strachu


Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.

Pokračovat ve čtení „A. C. Doyle: Údolí strachu“ →

Hodinky nebo holinky aneb Lidovky natahují


 

Zaujal mne v sobotních Lidovkách článek Vítěze voleb může vybrat i umělá
inteligence, protože představa, jak nějaká neuronová síť probírá centrální registry a vyvozuje z nich výsledek voleb, mi přišla neodolatelná i neuvěřitelná zároveň. Zázrak se ovšem nekoná, podle počtu odevzdaných hlasů se nerozhodne jen v případě jejich absolutní rovnosti, to potom rozhoduje los a v

ústředí Českého statistického úřadu (ČSÚ) se spustí algoritmus generující náhodné číslo

přičemž

nejde o žádný specializovaný software, ale funkci, kterou umí i obyčejný programovací jazyk, v němž jsou psané běžné webové stránky.

Takže žádná umělá inteligence, ale prostě počítač, který jen dělá práci, jež by se s pomocí tabulek dala udělat i ručně. Navíc, pokud není použit specializovaný software (on ani žádný takový, pokud je mi známo, neexistuje) ani hardware (ten by organizace jako ČSÚ mít mohla a měla), potom se nejedná o čísla náhodná, ale pseudonáhodná, což je rozdíl velmi podstatný, protože při použití pseudonáhodných čísel být výsledek poměrně jednoduše ovlivněn. Neboli článek je z větší části blábol nesmysl.

Jenže tohle je obor, do kterého alespoň trochu vidím, co ale v případě takové biologie, medicíny, práv, ekonomie, historie, jsou články dotýkající se těchto oborů stejně „kvalitní“? Naprostá většina lidí včetně mě to nemá šanci poznat. Zjednodušovat a nejít pod povrch je jedna věc, ale plácat lehkovážně naprosté nesmysly je něco zcela jiného.

Motorola zavražděn


V Doněcku byl zavražděn legendární válečník a kapitán povstaleckých vojsk Motorola, vlastním jménem Arsen Pavlov, muž který přežil již skoro tolik  pokusů o atentát, jako Charles de Gaulle, jen ten poslední ne. Separatisté hovoří o faktickém vyhlášení války ze strany Kyjeva, Kyjev se raduje jak mafiánský boss, když někde sejme policajta. Těžko říct, kdo to udělal, jestli by na to Kyjev měl prostředky a schopnosti, jestli pro ně a za něj udělal někdo jiný, nebo jestli je to důsledek nějaké vnitřního boje mezi separatisty, protože jak naznačuje tato lakonická zpráva, ani Kremlu ještě nedávno opěvovaný hrdina chybě nebude,  ale nic naplat, takovýto atentát je přesně to, co Ukrajina nepotřebuje, má-li situace zklidnit a horké hlavy vychladnout. Jenže někdo evidentně nechce, aby vychladli, někdo chce válku. A jestli ten někdo je západní protégé Kyjev, je to, jako kdyby ji chtěl Západ sám. Řeči o svobodě a demokracii jsou hezké, ale co se počítá, jsou (ne)činy. Bude-li válka na Ukrajině další válka, nebude to proti vůli Západu. A jen těžko si lze představit razantnější popření svobody a demokracie, než je válka. Jestli se nic nestane, jedině dobře, jestli situace eskaluje, nezapomínejme, že to není ani náhoda, ani nehoda.

Případ s Českou poštou a dobrým koncem


Povím vám krátký příběh s Českou poštou a dobrým koncem: balíček přišel. Přišel ale o dva dny později, než jsem ho čekal. Nevadí mi, že nepřišel hned druhý den, dokážu pochopit, že se v určitém procentu případů něco nepovede (byť v případě České pošty jako by tyto výjimky byly spíše pravidlem), vadí mi ale, že nepřišel ten den, který byl v emailu od České pošty označen jako „Předpokládané datum doručení“. Teď už vím, že to nebyl email o tom, kdy balíček přijde, ale o tom, že ho „převzali k přepravě“, jenže to je něco, co se bez předchozí zkušenosti Balíkem do ruky od České pošty nebo bez znalosti interních procesů České pošty předem nedá vyčíst. Jistě, ta indicie se slovem „předpokládané“ tu byla, ale riskujte, že to opravdu přijde a vy nebudete doma. Až když za dva dny přijde skoro totožný mail, jen s formulací „zásilka vám bude doručována„, tak pochopíte, jak se věci mají. Nemohu si pomoci, ale Česká pošta by své komunikaci mohla ještě trochu zapracovat a vyjadřovat se jednoznačněji. Úplně by stačilo, kdyby v tom prvním mailu byla zmínka o tom, že přijde ještě jeden mail a SMS, že už je zásilka opravdu doručována, protože to klíčové slovo předpokládaný z prvního mailu jsem vztáhl na časový interval 8-14, tedy že nedokáží určit přesně hodinu, a ne na celý den. Vy byste to snad udělali jinak? Přece lidská komunikace je přirozeně neexaktní a brát vše řečené doslova je ve většině způsobů spolehlivá cesta, jak se smyslem sdělení minout. Pro někoho, kdo kvůli balíčku od Česká pošty čeká doma, je taková nuance v jednom slově vyloženě uživatelsky nepřívětivá.

Donald Trump nastavuje zrcadlo


Těžko hledat otřepanější klišé, než je „nastavování zrcadla“, ale jsou situace, kdy se nic výstižnější nenabízí. Například figura amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který není  zajímavý ani tak sám o sobě, jako reakcí společnosti, tím, jaké obavy, tužby a naděje do něj lidé projikují, či společenská nálada, již katalyzuje. K tomu několik porůznu sebraných postřehů:

Pokračovat ve čtení „Donald Trump nastavuje zrcadlo“ →

Imogen Robertsonová: Anatomie vraždy


Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.

Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.

Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.

 

Ruce pryč od dětí


Životní výročí Václava Havla (poplatek za použití jména Havel neuhrazen) mne absolutně nezajímají, jenže to zase nezajímá režim, takže v důsledku intenzivního budování kultu osobnosti u příležitosti výročí jeho narození vím, že bude mít narozeniny. Není úniku. A úniku není ani na ČT-D, tedy kanálu určeném pro děti, kde by měly být pohádky, seriály, soutěže – a teď i propaganda. Protože to, co dnes ČT odvysílal, nebyla nějaká zpravodajská noticka, jako když se narodí Napoleon nebo zemře Dvořák, ale festovní masáž v duchu svoboda, demokracie, dětičky, radujte se. Uvědomuje si ČT vůbec, že dělá přesně to, co se vyčítá komunistům a staví se za jeden z jejich zločinů? Bylo by pěkné, kdyby byly děti režimní propagandy ušetřeny, ale to by musely žít v zemi demokratické, nikoliv Havlem zdemokratůrované.

Svrchovanost existence


Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:

Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.

V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.

Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.

Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.

Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.