Rubrika: Noticky

Ruská propaganda v teorii a v praxi


Teoreticky je český veřejný prostor zaplaven masivní a intenzivní ruskou propagandou v takové míře, že musel být na její potírání zřízen speciální úřad, jehož nejkonkrétnější výstupem zatím je oznámení, že bude dohlížet na výsledky voleb.

Prakticky se ale téměř nic nedočtete o tom, že Kyjev opět eskaluje situaci na východě Ukrajiny, útočí ve snaze získat území a obnovil ostřelování měst a obcí, ve kterých opět umírají civilisté, a v rozporu s minskými dohodami do oblasti přisunul těžkou techniku, zato pořád dokola slyšíte a čtete o ruské agresi nebo dokonce o ruské okupaci.

Jak to říká známý bonmot? Je-li realita v rozporu s teorií, tím hůř pro realitu.

Kde ti lidé jsou?


Jen tak mimochodem, všimli jste si, že z tramvají, metra, autobusů a vůbec veřejného prostoru poslední dobou nějak zmizeli bezdomovci? A zrovna teď v těch mrazech. Kde všichni jsou? Těžko uvěřit, že by najednou měli všichni kde bydlet, že by se najednou měli všichni kde umýt, učesat, převléknout a vyprat si šaty, takže by byli k nerozeznání od ostatních. Takže jsou snad v útulcích? To také těžko, odpor bezdomovců k útulkům pro bezdomovce je dobře známý. Tak kde jsou ti lidé, kteří nikomu nechybí a když zmizí, tak si tzv. slušný člověk oddechne? Snad někde budou… protože by se také mohlo docela dobře stát, že už nejsou, že zmizeli v nějakých lágrech za městem, a pak i z těch lágrů, třeba komínem… nebyli by první ani poslední. Jasně, že něco takového se s největší pravděpodobností nestalo, ale co kdyby ano? Co kdyby se něco takového začalo dít? Ptal by se po nich někdo? Chyběli by někomu? Kdysi už lidé takhle mizeli a ti, kteří nezmizeli, se pak hrozně divili, jak je to možné, vždyť oni o ničem nevěděli. Lidé totiž mohou mizet velice snadno a rychle a ostatní se kolikrát radši ani neptají, kde jsou, jenom aby se nevrátili, protože je vedle sebe nechtějí. Bezdomovce, Romy, Židy, postižené, uprchlíky…

Člověk a technika


Auta by byla nepoužitelná bez lidí, kteří je umějí řídit, bez regulací provozu, a stejně tak automobilový průmysl by stěží uspěl bez kultury, která ochotně akceptuje, že lidé na silnicích každodenně umírají.

(historik Johan Schot, ĎaS 1/2017)

Je to jen takový postřeh, logický a dostupný každému, kdo se nad tím trochu zamyslí, ovšem postřeh zcela zásadní, který rozhodně stojí za poznamenání a připomenutí.

Velké červené tlačítko


Kdybychom žili v dokonalém světě – a nemusel by být vlastně ani dokonalý, úplně by stačil příčetný – tak by americký prezident před tím, než zmáčkne to příslovečné velké červené tlačítko v jaderném kufříku, musel mít povinnost vykonat něco, čím se k tomu kvalifikuje. Ne vyhrát volby, ale třeba zabít toho mariňáka, který ten kufřík nosí, říct třikrát za sebou tři sta tři a třicet tři stříbrných stříkaček, nebo cokoliv jiného, čím by dokázal, že je hoden zničit svět, nebo co by ho alespoň zdrželo. A samozřejmě nejenom americký prezident, ale i všichni ostatní prezidenti, generálové a výkonní praporčíci, co ji po světě běhá.

Bohužel, náš svět není nejenom dokonalý, ale ani příčetný, takže americkému prezidentovi ke zničení světa (nenechte se zmást tím, že tomu bude spolu s dalšími hlupáky říkat záchrana) stačí jen ty volby a tlačítko. Soudím tak alespoň podle toho, že v americkém Kongresu čerstvě leží návrh zákona, podle kterého by nově prezident USA musel mít ke zmáčknutí velkého červeného tlačítka souhlas Kongresu v podobě vyhlášení války (tedy z pohledu současné praxe americké zahraniční politiky – a válka je, jak víme od Prušáků, pokračování politiky jinými prostředky – něčeho archaického a překonaného).

Čili zatím ho mít nemusí. A vzato do důsledků, obejde se bez něj i potom, protože důležité je to tlačítko, ne ten souhlas. Ale alespoň formálně vzato by svět s takovým zákonem byl o něco příčetnější, než je ten současný, kde má jeden člověk takovou moc ničit, aniž by měl možnost a povinnost stavět.

Nemocná žena za pultem


Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

EET, karty a e-shopy


Už jsem tady na to narážel, ale odpověď stále nemám a pořád mi to vrtá v hlavně, takže znova: jak, proč a z kterého ustanovení zákona o EET vyplývá, že se EET vztahuje i na platbu platební kartou, notabene v e-shopu, ale ne na bankovní převody?

P.S. Docela se divím, že si tohle karetní asociace a banky neohlídaly, protože jim asi uteče dost procentíček, zatímco dopad na spotřebitele bude minimální, protože kdo platil kartou, zadá od 1.března příkaz k převodu, což se mi jeví jako skoro ta samá práce, zvlášť když jsou na to už dávno banky i e-shopy připravené a příkaz jde vyplnit jedním kliknutím.

Soukromník a kvalita


Jen drobná poznámka na okraj teze, že se soukromým vlastnictvím jde ruku v ruce vyšší kvalita. Většinu autobusový linek MHD v Praze provozuje městem vlastněný Dopravní podnik, tedy ač akciovka, přesto podnik nikoliv soukromý. Některý linky ovšem provozují ryzí soukromníci. Hádejte, na které lince je nedodržování jízdních řádů standard a hrubé chování řidičů, kteří navíc zhusta na konečné kouří ve voze, prémie? U soukromníka. Bezprostřední odpovědnost za to, jak se chovají, sice nesou řidiči a nikoliv majitel firmy, nicméně je to kultura firma, kdo toto jejich chování utváří. A je to jasný důkaz toho, že se soukromým vlastnictvím vyšší kvalita služeb automaticky nepřichází. Logicky, protože cílem soukromého vlastníka je vydělávat, nikoliv vozit lidi. Důraz na kvalitu služeb na úkor zisku je luxus, který si soukromník, na rozdíl od veřejného, nemůže dovolit.

Šíření poplašné pravdy


Prezident Zeman oznámil (vyhlásil, přiznal, propíchl) že se v Česku pohybuje muž z Maghrebu s vazbami na IS, sám terorista (nebo tak nějak). A vypuklo pozdvižení. Pokud si to vymyslel (popravdě, po tom plácnutí o hlavní roli Muslimského bratrstva v punktování migrační krize bych se snad ani nedivil), pak bych tu vlnu nevole chápal, ale on se hlavní odpor zvedl proto, že možná (pro)řekl pravdu. To bylo opravdu lepší, kdyby se taková pravda tutlala? Ale proč? Abychom si mohli namlouvat, že nás se problémy světa netýkají, a policie a tajné služby by nás v té iluzi bezpečí utvrzovali tím, že by milého teroristu v tichosti vypakovali? Až ho jednou vypakovat nezvládnout, budeme se všichni moc divit, co že tak najednou. Pokud si nepřipustíme, že se terorismus může týkat i nás, nebudeme připraveni, až skutečně udeří. To Zemanovo prohlášení je prvním krokem k takovému připuštění. Tohle není poplašná zpráva, není to ani prozrazení státního tajemství, na to je příliš obecná, je to jen tolik potřebné upozornění na nepěknou realitu, kterou by před námi policie a tajná služba evidentně rádi ututlali.

Rasismus jako produkt protiruské propagandy


Posun od rádobyvtipného:“Nejsem rasista, ale…“ k vyloženě nebezpečnému: „Jsem rasista a jsem na to pyšný“ je v české společnosti čím dál patrnější, viz čerstvá aféra s černochem v reklamě. Na první pohled se zdá, že tento posun, v jádru živený rostoucí frustrací ve společnosti, akceleroval s uprchlickou krizí. Ale co když je to trochu jinak? Zhruba ve stejné době totiž došlo i k válce na Ukrajině a anexi Krymu a s tím k masivnímu výlevu protiruské propagandy, s níž přišlo i přesvědčování, že je normální a žádoucí mít nepřítele a bát se ho. Přesvědčování úspěšné ve své podstatě, ale, zřejmě z historických a možná i sentimentálních důvodů, se zcela míjející cílem. Lidé se ve větší míře skutečně začali bát a začali hledat a nalézat nepřítele – nikoliv ale v Rusech, nýbrž v černoších a muslimech.