Nemine den, aby někde nebyli potřeba hasiči. Když zrovna nehoří, tak jsou povodně. Když nejsou povodně, vykolejí vlak. Když nevykolejí vlak, nabourá auto nebo někde něco bouchne. Kdysi jsem četl takový bonmot: Víte, jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Běží opačným směrem.

Žádná nehoda nebo živelní pohroma není tak velká, aby si s ní hasiči neporadili, nebo se o to alespoň nepokusili. Rychlí, obětaví, profesionálové každým coulem. Zachraňují životy i majetky. Už léta tvrdím, že jestli v tomhle státě na 100% něco funguje, tak jsou to hasiči. Nedovedu si představit, jak lépe by ještě mohli fungovat. Hasiči jsou jediná složka státu, která nemá jiný účel a jiné využití, než pomáhat lidem.

A přesto se najdou lidé, kteří na hasičích hledají mouchy, vyčítají jim pomalost a hází jim pod nohy klacky v podobě bezohledně zaparkovaných aut a sobecky ignorovaných požárních předpisů. No dobře, to jsou blbci a blbci se najdou vždy a všude, řeknete si. A budete mít pravdu. Ale zamyslete se trochu nad tím, koho v naší kultuře považujeme za hrdiny? Jsou to hasiči? Tak se podívejte, koho jako hrdiny zobrazují média a populární kultura: vojáky, policisty, sportovce, podnikatele a občas lékaře. No schválně, kolik znáte filmů o hasičích? Já tři: Skleněné peklo, Okrsek 49 a pak české Hasiče. A teď jmenujte kriminálky, detektivky, válečné filmy nebo seriály z nemocničního prostředí… to jsou úplně jiné počty, že? Proč jsou nám jako hrdinové předkládáni chlapi, co na rozkaz zabíjejí nebo se zabíjet nechávají, zatímco skuteční hrdinové, kteří se vrhají do plamenů, aby životy zachraňovali, stojí bez většího zájmu stranou? Něco nelichotivého to o naší společnosti vypovídá, nemyslíte?

Jako společnost máme prostě zmatek v prioritách. Možná nám ten zmatek někdo v hlavě dělá záměrně, možná je to jen důsledek většinové intelektuální a morální nedostatečnosti a lenosti, ale na každý pád si myslím, že jako společnost hasičům dlužíme to, čeho takovým vojákům dopřáváme víc, než si zaslouží.

A proto chci alespoň sám za sebe teď a tady hasičům poděkovat a vzdát jim čest a slávu, a to tím spíš, že jsem jejich pomoc zatím zaplaťpánbůh nikdy nepotřeboval a pevně doufám, že ani nikdy potřebovat nebudu.

Díky, chlapi. Jste borci, jediní skuteční hrdinové.

Strašný skandál. Čeští hasiči odletěli pomáhat do výbuchem ledku těžce poničeného Bejrútu. Sice bychom na ně mohli a měli být pyšní, že dokázali odletět tak rychle, že nejde jen o gesto, ale jejich přítomnost může reálně pomoci, jenže my místo toho řešíme skandál, že neletěli letadlem armády, ale komerčním letadlem Smartwings.

Osobně myslím, že Libanoncům by to bylo úplně jedno, i kdyby je tam dovezl Aeroflot. Pražské kavárně, která nikam neletěla a sedí pohodlně doma na zadku, to ovšem jedno není. Přitom soudě podle toho, kdo nejvíc dělá z letu se Smartwings skandál, není problém ani tak v tom, že letěli soukromým komerčním letadlem, jako prostě v tom, že Smartwings, čili Babiš, čili Zeman, čili Číňani. Kdyby letěli úplně stejně soukromým ukrajinským Ruslanem, bude všechno v ažúru. A to je ten kulturní rozdíl mezi těmi, kteří problémy řeší, a těmi, kteří je vymýšlejí.

Proč vůbec hasiči neletěli armádním letadlem? Podle všeho kvůli špatné komunikaci, ale nejen kvůli ní. Představuji si to asi takto:
– Hasiči: Potřebujeme dopravit do Bejrútu, můžete nás tam dostat?
– Armáda: Jasně, prověříme a dáme vědět.
– Hasiči čekají na telefonát od armády, že dokáže letadla připravit a naložit.
– Armáda čeká na rozkaz, že má začít něco dělat.
– Hasiči nečekají a objednávají let u Smartwings (docela klika, že se kvůli koronaviru nikam nelítá a kapacity jsou k dispozici).
– Pražská kavárna vymýšlí skandál.
– Armáda se brání, že nemohla nic dělat, protože neměla oficiální žádost/rozkaz.
– Hasiči jsou dávno v Bejrútu a dělají svoji práci.

No a já si myslím, že důvod, proč se armáda s hasiči nedokázala domluvit, není jen špatná komunikace, ale především zásadní kulturní rozdíl: Hasiči neplánují, ale reagují. Když je poplach, naskáčou do aut a až cestou se dozvídají, proč a kam vlastně jednou. Nic jako oficiální žádosti neznají, protože kdyby si na něco takového hráli, tak přijedou všude s křížkem po funuse. Doslova. Hasiči jsou cvičení na situace, které jsou naléhavé, ale vesměs krátkodobé. Jenže u armády je to jiné. Armáda plánuje. Hlavně plánuje. Naprostá většina všech ozbrojených konfliktů eskaluje poměrně dlouho a dlouho také trvá. Armáda nikam nespěchá, válka neuteče. Armáda je zvyklá jednat jen na rozkaz, armáda je stavěná na to, že sice nemusí vyrazit jako sprinter, ale když už se rozhýbe, tak se musí hýbat dlouho a bez pomoci.

Jak říkám, jiná „firemní“ kultura. Ani horší, ani lepší, jen přizpůsobená jiným situacím a jiným problémům. Asi není problém do budoucna připravit plány pro spolupráci armády při nasazení hasičských USAR týmů a když bude plán, tak to určitě bude fungovat (a bude to i lepší, protože komerční kapacity v dovolenkové sezóně příště k dispozici určitě nebudou), ale teď není důvod vyrábět z toho skandál a politickou kauzu a hledat nějaké viníky nebo se někomu omlouvat. Nic špatného se nastalo, naopak hasiči, potažmo stát, pro jednou zafungovali zcela na jedničku. Jako národ obecně důvodů k hrdosti moc nemáme, tak teď, když jeden poctivý je, nekažme si ho žabomyšími spory o to, kdo USAR do Bejrútu dovezl, když to podstatné je, že tam jsou a jsou tam včas.

P.S. Toto není reklama na Smartwings, jejich třetitřídní dobytčáky nesnáším a firma mi je i jinak odporná, jen si prostě dovedu v hlavně srovnat priority.

Včera jsem si doplňoval vzdělání sledováním filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, komedie z roku 1964 beroucí si na paškál studenou válku, strach z atomového holocaustu, vzájemnou nedůvěru a fanatické vojáky… a musím říct, že to byla podívaná až nechutně aktuální. Strach z Rusů, nenávist ke komunistům, vzájemná nedůvěra, víra v moc zbraní, ničení a války, přesvědčení o výhodě překvapení a preventivních úderů, potřeba konfliktu a ničení, všechny bylo úplně stejné, jako je to dnes. I ten nepřítel je pořád stejný. A já z toho měl takový pocit marnosti a bezmoci, že úplně přehlušil všechno ostatní, takže ani nedokážu říct, jaký ten film vlastně byl, nejspíš pár geniálních intelektuálských fórků, ale jinak nic, co by mi utkvělo. Když to natáčeli, tak to asi vážně mysleli jako komedii, ale postupem času se z toho stal smutný vizionářský dokument a neschopnosti západních elit myšlenku opustit.