Přes veškerou osvětu je promořování stále velmi populární strategií boje s epidemií COVID-19. Spíš než hlubší znalosti z oborů imunologie, epidemiologie a virologie ovšem za touto popularitou stojí fakt, že promořování neklade na lidi žádné nároky, nechce po nich žádnou kázeň ani odříkání ani odpovědnost. A pak nejspíš i zcela iracionální víra, že ať bude procento nakažených, vážně postižených a mrtvých jakékoliv, mě a mojí rodiny se to nedotkne, ale budou vždy jiní, druzí, cizí.
Cožpak o to, promořování je jedna z možných strategií, ale měla by to být až poslední možnost v situaci, kdy nic jiného nezbývá. Lidem ve středověku nic jiného nezbývalo, a proto se při morových ranách promořovali. Sice si tato strategie vyžádala ztrátu 30% populace, ale nakonec nějak fungovala, čehož jsme přímým důkazem. Ztráty způsobené COVID-19 by zřejmě byly nižší, ale pořád by to byly stovky, či spíše tisíce. Zbytečné stovky a tisíce, protože my dnes máme, na rozdíl od našich předků, i jiné možnosti. Máme vědu a techniku, která nám umožňuje problém „urvat“ silou: nemusíme riskovat smrt a dlouhodobé následky tisíců či desetitisíců, stačí v karanténním režimu přečkat mezidobí do doby, než budeme mít vakcínu. My tu možnost máme.
Proti tuberkolóze, tetanu, spalničkám, černému kašli či neštovicím se také nepromořujeme, ale očkujeme. Na promořování je vždy času dost, když selže všechno ostatní. V případě COVID-19 ale zatím neselhalo nic jiného, než kázeň a odpovědnost občanů. Zvolit si promořování v situaci, kdy máme k dispozici dostatečné vědecké a technické kapacity, znamená rezignovat na podstatu naší civilizace, na veškerý pokrok, a vrátit se zpět k pověrám, zaříkání a modlitbám. Možná, že nám nakonec nic jiného nezbyde, ale ten konec se ještě ani nepřiblížil. Tak ho zbytečně nepřivolávejme promořováním a odmítáním roušek, rozestupů a hygieny.