Zneuctěný Měsíc

V souvislosti s 50. výročím přistání Apolla 11 na Měsíci se vyrojila velká spousta článků a komentářů, od oslavných přes osvětové po konspiračně-teoretické. A potom komentář prominentního komentátora Lidových novin Petráčka. Chudák starý pán má svojí nenávistí k Rusku už tak rozežraný mozek, že zplodil komentář, ve kterém přistání na Měsíci zredukoval na triumf USA a debakl SSSR. Nic pro něj není důležitější, než že „hodní naši“ (USA) porazili ty „zlé cizí“ (SSSR), což tak podle vlastních slov vnímal již v roce 1969. Neil Amstrong, Edwin Aldrin i Michael Collins byli sice všichni vojáci, ale neexistují žádné náznaky toho, že by svoji cestu na Měsíc vnímali jako vojenskou misi. Na rozdíl od komentátora Petráčka, který jestli byl hodně daleko, tak v New Yorku. Člověk se při čtení toho jeho komentáře nemůže ubránit dojmu, že kdyby to tenkrát dopadlo opačně a na Měsíci místo USA přistál jako první SSSR, nic by to nejenom neznamenalo, ale bylo by zbytečné, ne-li rovnou nemravné. Takových peněz a pro nic, Ale takový náhled si ani Měsíc, ani američtí astronauti, ani nikdo z těch, kdo na tom úžasném vzepětí pracovali, a už vůbec ne nikdo z těch statisíců lidí na Zemi, kteří to tehdy s bázní a pýchou sledovali v přímém přenosu, nezaslouží. Ano, samozřejmě, že šlo o prestiž USA, a ze začátku pouze o ni. Ale na konci už šlo o prestiž celého lidstva. A pořád o ni jde. A pak přijde nějaký Petráček a řekne: „Hurá, Sparta porazila Slávii“ a ze splněného snu lidstva udělá historku okresního formátu. Jsem sám, komu to přijde přízemní a neuctivé? Bohužel, kvůli tomuhle Petráčkovskému přístupu, který lety do vesmíru nechápe jako pokrok lidstva, ale vítězství klubu, zachází vesmírný program na úbytě. Protože proč posílat astronauty na Mars, když Rusko mohou stejně dobře ponížit i nějací úředníci tady na Zemi?

Riziko vesmírných letů

Ze 135 letů raketoplánu skončily dva katastrofou, z nichž si každý vyžádala sedm životů. Pokud bychom přijali takový poměr selhání u komerčních dopravních letadel, na která v této zemi spoléháme, tolerovali bychom více než 500 havárií každý den.
NG 7/2019

Raketoplány už sice nelétají a nové stroje na tom možná budou o něco lépe (ostatně tuším, že ruské rakety i jsou, alespoň ty, které létají s posádkami), ale pro běžné použití bez nádechu dobrodružné cesty do neznáme by se spolehlivost musela zvýšit o několik řádů. Vesmír asi ještě dlouho zůstane doménou odvážných, ovšem jedině pokud společnost bude ochotna se s nimi o to riziko podělit alespoň tím, že jej bude akceptovat, a je držet u země jenom proto, že by se jim mohlo něco stát.

V pasti antropogenismu

Představte si takovou situaci: Hoří dům. Přijedou hasiči. Hasiči by samozřejmě uměli ten dům uhasit, uměli by před požárem ochránit sousední domy, uměli by zachránit ohrožené osoby, vědí, co musí udělat, co, kde, jak a koho omezit. Nic z toho ale neudělají, místo toho začnou řešit, jestli dům hoří z přirozených příčin (zapálil ho třeba blesk), nebo je původ požáru antropogenní (zapálil ho žhář, nebo alespoň majitel, který usnul se žvárem v hubě). A pokud se neprokáže antropogenní původ, tak zase odjedou. Hasiči totiž přirozeně vzniklé požáry nehasí. Že je to blbost? Jasně, že je to blbost a vidí to každý. Ale že se stejně hloupě chováme ve vztahu ke klimatickým změnám už každý nevidí. Přitom co jiného je věčná debata o tom, jestli jsou klimatické změny způsobené člověkem? Protože proč by na tom mělo záležet, když ne proto, aby v případě, že člověkem způsobené nejsou, byla záminka k tomu nedělat nic? Jako kdyby člověk nemohl řešit problém, který nezpůsobil. Jako kdyby povodně byly méně mokré, sucho méně suché a mrtví méně mrtví, pokud klimatické změny nezpůsobil člověk. Ale přece stejně jako dům hoří stejně, ať už požár vznikl jakkoliv, jsou i dopady klimatických změn stejné, ať je už jsou příčiny vyhnutelně antropogenní, nebo nevyhnutelně přírodní. Debata o příčinách globálního oteplování nemá smysl. Smysl má jedině debata o tom, jak jej řešit. A nakopání do zadele každého, kdo se pokusí tvrdit, že oheň zapálený bleskem nepálí. Jestli se z té pasti antropogenního původu rychle nevymaníme, tak v ní zahyneme.

Prosba na @milionchvilek

Prosím vás, když se vám podařilo zmobilizovat tolik lidí, neplýtvejte tím úžasným potenciálem na lakování kapitalismu na růžovo, nedemonstrujte jen proti něčemu nebo někomu, ale demonstrujte za něco. Ne za demokracii, protože demokracie je luxus, který si můžeme dovolit, až vyřešíme problémy, které nás přímo ohrožují na životě. Demonstrujte za to, abychom si ten luxus mohli dovolit. Demonstrujte za ochranu životního prostředí, za adaptaci na klimatické změny, za sociální spravedlnost. Máme spoustu mnohem vážnějších problémů, než je nějaký Babiš, což je mimochodem problém, který se nevyřeší tím, že odejde ze Strakovy akademie a přestane na něj být vidět. Ať jste to původně mysleli jakkoliv, to, co teď máte v rukou, není ani hra ani recese, je to vážná věc a velká odpovědnost. Tak si ujasněte priority, ujasněte si, jestli se chcete těm méně šťastným a úspěšným, kteří tam s vámi nebudou, protože řeší úplně jiné problém, tak reálné, že jim ty vaše přijdou jako starosti rozmazlených fracků, smát do očí, nebo jestli něco nabídnete i jim. Rozhodněte se, jestli budete řešit kapitalistu Babiše, nebo kapitalismus jako takový. Ano, až tak jednoduché to je. Prosím vás, když už jste se vykročili, pokus se překročit svůj vlastní stín a udělat krok směrem od požadavků na změny kosmetické k požadování změn skutečných, systémových. Vím, že tohle jste nikdy nechtěli, ale stejně tak vím, že to je to jediné, co má smysl. Když už jste to zorganizovali, tak tomu dejte smysl.

Na pravdě nezáleží

Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

Klimatický Černobyl

Všichni viděli Černobyl a kdo ho neviděl, ten ho ještě uvidí. Ale i kdyby ho neviděl, tak určitě stejně pochopí. Já si přesto Černobyl vypůjčím jako názornou ilustraci toho, že jsou na světě dva druhy lidí: jedni, kteří problém ani nevidí, ale vědí, že někde být musí, a druzí, kteří ho mohou stokrát vidět, ale stejně nepochopí, že je to problém. Vzpomeňte si na scénu těsto po explozi: obsluha elektrárny se rozdělila dvě skupiny (na tři, když budeme počítat mrtvé, ale ty teď nechme stranou) – jedna, která pochopila, že se děje něco špatného s reaktorem, a druhá, ani ne tak větší, jako s větším vlivem, která tvrdila, že nic zase až tak vážného neděje a ty první označovala za hysteriky a panikáře. Úplně stejně, jsou dvě skupiny lidí dnes: jedna, která říká, že se problematicky mění klima, že změny jsou nevratné a že nás ohrožují, a druhá, která problém bagatelizuje a ty první označuje za hysteriky a panikáře. V Černobylu už víme, jak to dopadlo a ty z druhé skupiny máme oprávněně za nebezpečné blbce, jejichž blbost hraničí se zločinem. U změn klimatu máme zatím za blbce ty první, protože je to teď a tady pohodlnější a levnější. Jenže stejně jako nešlo vypnout reaktor, nejde „vypnout“ ani klimatické změny. Kdyby tehdy v Černobylu bouchl jenom samovar, byli by dnes ti, kteří jsou za blbce, za hrdiny. Jenže samovar to nebyl a kdyby tehdy „hysterčilo“ a „panikařilo“ víc lidí na správných místech, mohly být následky mírnější. A kdyby to samovar přece byl, tak by nestalo nic horšího, než že by to stálo trochu práce a peněz. Stále to ale mnohem víc peněz a spoustu životů,. protože „rozumní“ měli navrch. Se změnami klimatu je to némlich to samé. Jestli to skutečně zase až takový problém není, bude nás to stát jenom peníze. Jestli jo to opravdu takový problém, jak se ukazuje, a my ho podceníme, bude stát životy. Možná všechny.

Pár slov o morálce

Vyslechl jsem nedávno rozhovor dvou mužů diskutujících o přednášce dr. Koukolíka o morálním rozhodování, který byl pro diskuse o této oblasti naprosto typický: skončil konstatováním, že dotyčný z modelového příkladu se rozhodl nemorálně, a tedy špatně. Je to notorická chyba, kterou by pánové neudělali, kdyby dávali při přednášce pozor. (Abych jim nekřivdil, možná pozor dávali, jen to obrněni myšlenkovými stereotypy tak úplně nepobrali.) Ta chyba spočívá ve ztotožňování morálního rozhodnutí se správným rozhodnutím. Tak to ale není, rozhodovat se morálně neznamená rozhodovat se automaticky správně, rozhodovat se morálně znamená rozhodovat se v rámci daného morálního systému, a ne například podle porovnávání nákladů a výnosů, což je pro změnu rozhodování ekonomické. Nehledě k tomu, že existují různé morální systémy a co je správné podle jednoho nemusí být správné podle jiného. Chtít po lidech, aby se rozhodovali morálně s tím, že se díky morálce rozhodnou správně, je krátkozraký a nebezpečný omyl. Jedině vhodná morálka totiž dokáže například jako správné rozhodnutí přijmou válku i v situaci, kdy je takové rozhodnutí podle všech ostatních rozhodovacích systémů naprostý nesmysl.

Hermelín jako esence kapitalismu

Snědl jsem hermelín. To vám samozřejmě nesděluji proto, abyste věděli, že jsem měl hlad a už ho nemám, ani proto, abych se chlubil, že konzumují mléčné výrobky. Sděluji vám to proto, abych si postěžoval, že vlastně nevím, co jsem jedl. Na hrabičce sice bylo napsáno Sedlčanský, jenže továrna v Sedlčanech je zavřená. Kdo a kde ten hermelín tedy vyrobil? Nelze říct. Na krabičce je uveden pouze prodávající, nějak forma s hogo-fogo zapáďáckým jménem z Prahy 4, kde také žádná mlékárna není. Mě ale nezajímá překupník, mě zajímá, kdo to vyrobil, protože výrobce určuje kvalitu, nikoliv obchodník. Do toho ale podle prodávajícího zákazníkovi zjevně nic není. Zákazník se má spokojit se značkou a kupovat Sedlčanský hermelín klidně z Polska. Já ale nejsem poslušný zákazník, mě značka nezajímá, mě zajímá výrobce. Podle výrobce mohu poznat, jak daleko ten hermelín do obchodu vezli, podle výrobce mohu soudit, v jakých podmínkách asi pracují jeho dělníci a jaké asi tak mohly být další externality. A nejspíš právě proto na krabičce není výrobce, ale prodávající, aby se nic z toho poznat nedalo. A tak jsem snědl anonymní hermelín bez příběhu, bez kontextu a bez zodpovědnosti. Ten jediný, který mi kapitalismus dokáže nabídnout, stejný, jako kapitalismus sám – značkový a povrchní.

Perličky z české legislativy I – seznam bezpečných zemí

Budiž tato noticka prvním počinem nového nepravidelného cyklu Perličky z české legislativy, který brán poctivě by vydal na samostatný blog a zaměstnal na plný úvazek středně velkou redakci.

Dnes je na paškále vyhláška č. 68/2019 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, stanovující tzv. seznam bezpečných zemí, tj. zemí, z nichž pocházející žadatelé o azyl jsou automaticky odmítnuti.

Co je na tom seznamu tak kuriózního? Za prvé délka, či přesněji krátkost. Jen dvacet čtyři zemí ze sto devadesáti tří členských států OSN je podle úředníků českého ministerstva vnitra bezpečných. Jinými slovy, planeta Země je podle našich úředníků v zásadě velmi nebezpečné místo. (Podperlička: V seznamu bezpečných zemí nejsou jmenovány státy EU, ovšem v zákoně jsem nic o tom, že by byly automaticky považovány za bezpečné, nenašel, našel jsem jen, že žádost o azyl občana státu EU je nepřípustná [je u toho tedy ještě nějaká podmínka, u níž ovšem není jasné, zda se vztahuje k té žádosti, nebo k tomu členskému státu. Inu, česká legislativa.])

No a za druhé, nikoliv však nakonec, je kuriózní obsah. Tak jsou za bezpečnou zemi považovány například USA nebo Indie, ale už ne Brazílie nebo Japonsko. je tam Ghana, ale už ne Egypt. Island, ale ne Izrael. A samozřejmě chybí Rusko nebo Čína. A jako třešnička na dortu Ukrajina. Rozvrácená zbídačená Ukrajina se zcela nefunkčním státním aparátem, která má k právnímu státu dál, než Zimbabwe, země přímo řízená oligarchy a tajnými službami, ve které jsou politicky motivované – a tudíž nejenom nikdy nevyšetřené, ale ani nevyšetřované – vraždy zcela běžné, a to včetně vražd jinak protežovaných novinářů a opozičních politiků. Tak takhle Ukrajina, ze které po Západem sponzorované demokratizaci utíká, kdo může, je podle českého ministerstva vnitra bezpečnou zemí. Ovšem pozor, „s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů“. Jak jinak.

Čert vezmi realitu, tenhle seznam diktovala politika a zapisovala loajalita. Nevím, jak vy, ale já bych raději žil ve spoustě zemí, které na seznamu bezpečných zemí nejsou, a naopak v žádném případě nechtěl žít v některé z těch údajně bezpečných. Český stát má velmi osobitý – ba perverzní – smysl pro bezpečí.

Skeptická

Zoroastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi
kdož věří, dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi –
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

Abú’l-Alá‘ al-Ma’arrí (973-1057)