Vleklá diskuse o použití jaderných zbraní (díky níž jsem se dozvěděl, že použití jaderných zbraní je nejenom vysoce racionální, ale v rámci pro ten případ speciálně zkonstruované etiky i zcela mravné) mi připomněla, jak jsem kdysi, v dřevních dobách PC, hrál hru Civilization. Udělal jsem tehdy zkušenost, která je, na rozdíl od poněkud akademické debaty o bombardování Hirošimy, nejenom zcela konkrétní, ale řekl bych, že i poměrně dobře sdělitelná. A tématu použití jaderných zbraní se přímo dotýká.

Pokračovat ve čtení „Válečné hry, aneb jak chutná moc“ →

Snad mi odpustíte tu bulvární aluzi na význam anglického to leak, ale on i obsah na WikiLeaks zatím zveřejněných diplomatických depeší USA je takový diplomatický bulvár, jak kdosi nazval prozatím zveřejněné kabelogramy americké diplomacie, s jejichž vystavováním na adrese http://cablegate.wikileaks.org začal dnes Julius Assange, noční můra všech spořádaných státníků.

Pokračovat ve čtení „Assangeho kapavka“ →

Vládnoucí třída a zejména politická reprezentace se nijak netají tím, že usilují o demontáž sociálního státu, ale již nejsou tak otevření v otázce toho, co svým počínáním skutečně sledují. Je snad jejich cílem stát asociální?

Pokračovat ve čtení „Budování asociálního státu“ →

Vláda hrubou silou protlačila sněmovnou balík reformních zákonů, takže se občané mohou těšit na to, že okusí třídní spravedlnost naruby – aby mohly zůstat nízké korporátní daně, degresivní zdanění nejbohatších a další privilegia elity, budou se muset široké vrstvy neprivilegovaných občanů uskrovnit. Zřejmě proto, aby stihla vláda svoji protilidovou tvořivost protlačit ještě senátem ve starém složení, na který se může spolehnout, že jím zákony projdou jako nůž máslem a senátoři je schválí s manifestační úslužností a ještě jim na cestu postaví špalír, rozhodlas se zneužít nezákonně vyhlášený institut legislativní nouze.

Pokračovat ve čtení „Stav morální nouze“ →

ČSSD ve volbách do senátu opět dopadla o něco lépe, než všemožní komentátoři a analytici věštili, a získala svých 12 statečných a tím i většinu v senátu. Tentokrát se již nemůže předseda vlády Nečas vymlouvat, že volby nebyly hlasováním o reformách, tak jako po komunálních volbách z minulého týdne, protože nové složení senátu je jednoznačným signálem, že vládní reformy nemají dostatečnou podporu voličů a ztratily legitimitu, byť legalitu stále mají a vláda je může nadále prosazovat silou své většiny v poslanecké sněmovně. Stejně jako před dvěma lety lze konstatovat, že modrým slípkám spadl hřebínek. Řečeno jazykem pravice, nabídka vládních stran nebyla dostatečně konkurenceschopná a neuspěla na trhu. Je ovšem otázka, zda to pravice vezme na vědomí, nebo bude příčiny jako obvykle hledat v nesvéprávnosti voličů, kterým bude vyčítat, že nejsou hodni svých politiků.

Pokračovat ve čtení „Senátorky  epilog“ →

Soud dnes v případě známé kauzy žhářů z Vítkova uložil výjimečné tresty. Že se obžalovaní na místě odvolali (čím větší gauner, tím intenzivněji vnímá trest jako strašnou křivdu, a navíc o moc horší už to pro ně být nemůže) bych ještě pochopil, ale nad tím, že se prohlásí za nevinné, mi už zůstává rozum stát. To nevidí na tom, co spáchali, nic špatného, nebo nedokážou vidět souvislost mezi požárem, který založili, a jeho následky, nebo jsou jim následky lhostejné a cítí se nevinni podobně, jako naprostá většina z nás, když zašlápne brouka?

Pokračovat ve čtení „Neviňátka“ →

Volební víkend je za námi – to byly nervy. Ale proč vlastně? Co je tak vzrušujícího na počínání volebních automatů s operačním systémem LifeStyle 10.1 nebo CargoCult 2010? Navíc ještě zdaleka není po všem, chleba se bude definitivně lámat až ve druhém kole senátních voleb.

Pokračovat ve čtení „Volební intermezzo“ →

Vláda si k lidu dovolí jenom tolik, kolik jí dovolí lid. Pokud si lid nechá srát na hlavu, může vzít jed na to, že mu ji vláda s gustem posere. Proto je třeba ocenit dnešní demonstraci státních zaměstnanců, kterých odbory, které ji organizovaly, očekávaly dvacet tisíc, a ono jich přišlo tisíců třicet (a podle některých odhadů až čtyřicet), kterou dali státní zaměstnanci najevo, že se nebojí ozvat a připomenout panstvu, že nejsou jen onuce na jedno použití.

Pokračovat ve čtení „Podporujte svého úředníka“ →

Jak nesnáším církev, tak mám slabost pro kostely. Asi pro tu zvláštní směsici poroby a emancipace, kterou na mne vždy dýchaly. Proto jsem je také vždy při cestách po vlastech českých (ale nejen po nich) vyhledával a navštěvoval. Vyhledávám je stále, ale již je nenavštěvuji. Jsou totiž zavřené.

Pokračovat ve čtení „Pozavíraná společnost“ →

Reklamu obecně dělím na blbou a blbější. Reklamní spoty, které by mne neurážely, by se daly spočítat na prstech. Mezi těmi blbějšími kraluje kampaň rádia Bonton, ve které se nabízí jako náplast na bolavý život. Nedaří se, je to na levačku? Nezoufejte, určitě je na tom někdo hůř a navíc je tu naše rádio, to vám pustí hudbičku, která vás hodí do pohody, a budete mít klídek na tabáček. Jako třeba v tomto mikrodramatu: Mohutná oslava kámošových narozenin. Na cestu domů jsem si zodpovědně zavolala anděly, abych nenabořila auto. Ty umělci to zvládli za mě. Posranej život."

Pokračovat ve čtení „Je to posrané, aneb reklama jako sociologická sonda“ →