Mediokracie, čili vláda médií. Kterou zprávu zařadí a kam, kterou naopak vynechají, co zdůrazní, co potlačí, s jakou emocí tu kterou zprávu spojí – tím vším vytvářejí média realitu a ovlivňují výsledky voleb. Pokračovat ve čtení „Mediokracie – aby si vláda příliš nevyskakovala“ →

Někteří novináři mají podivný zvyk do každého článku nějak zamotat Paroubka a představit ho jako arcineřáda, který je původcem všeho zla. Bez ohledu na to, jak moc téma článku s Paroubkem souvisí. Novináři zřejmě objevili novou poučku: když si nevíš rady, obviň Paroubka. Takže všichni víme, co udělal špatně Paroubek a jeho kamarádi, jako by to mělo větší význam, než to co dělá vláda. Ale o vládě se cudně mlčí. Autocenzura je mocnější oprátky. Pokračovat ve čtení „Ostatně soudím, že za to může Paroubek“ →

Konec Čunkovi kauzy je trapný, ale předvídatelný – nově instalovaný státní zástupce se zachoval loajálně a trestní stíhání zastavil. Zůstává tak pouze pachuť nad tím, jak snadno dokáže vláda zmanipulovat trestní řízení, obava z toho, kam až zajde vláda příště a znechucení nad těmi, kteří od začátku věděli, že Čunek je nevinen, což poznali podle toho, že řekl o Cikárech to, co už chtěli dlouho slyšet.

Pokračovat ve čtení „Kauza Čunek – strach a hnus v České kotlině“ →

Ta otázka je když ne logická, tedy přinejmenším legitimní. Přesto si ji rozliční bojovníci proti komunismu nepoloží. Možná se boji odpovědi, protože svět bez komunistů by musel být i světem bez nich. Antikomunisté, kteří nemají co nabídnout, se bez komunistů neobejdou.

Pokračovat ve čtení „První máj bez komunistů a nikdy jinak & ale jak?“ →

I když takto položena je to příliš snadná otázka. Nabízí se však jiná, těžší a zároveň zásadnější – co udělali hůře než jiní, co udělali jinak a bylo to špatně natolik, že jsou dnes pro mnohé synonymem zla?

Pokračovat ve čtení „Co udělali komunisté špatně?“ →

Pražští radní dostali nápad. Nejhloupější od té doby, co je napadlo roztít centrum magistrálou, a možná že od dob asanace Josefova. Pražské radní napadlo uspořádat v Praze olympiádu. Prý to bude príma kšeft. I kdyby, co na tom sejde. Praha není fabrika, Praha je totiž především místo, kde žijí Pražané, je to jejich domov.

Pokračovat ve čtení „Praha není fabrika“ →

V parlamentu leží a po náročném prvním čtení odpočívá návrh zákona, kterým má být zřízen Ústav paměti národa. Jeho hlavním účelem je institucionalizovat a zastřešovat historické bádání zaměřené na čtyřicet let vlády KSČ, přispívat k pochopení této epizody a napomáhat vypořádání k vyrovnání s touto naší nedávnou minulostí.

Na první pohled bohulibý účel, chtělo by se říct. Bohužel, jenom na první. Moderní česká historie není tabu a ač se na pomyslné historické mapě možná bělá víc, než by bylo záhodno, mnozí historici si již odvážně a neotřele razí cestu k poznání oněch dob. To pouze pro masmédia jsou výsledky těchto studií nezajímavé, takže se o nich veřejnost mimo komunitu historiků nedozví. A nyní má přijít historikům na pomoc Ústav paměti národa. Nepracují snad historici dostatečně zodpovědně i bez dohledu státem řízeného úřadu? Bude se jim snad pod blahosklonným dohledem Ústavu bádat lépe a radostněji? Žádný Ústav přece nikoho nedonutí k poznání, pokud dotyčný sám nechce. Tak proč nenechat na vůli a stavovské cti historiků, jak a o čem budou bádat?

Odpověď možná nabízí sama preambule příslušného zákona: Parlament České republiky, vědom si povinnosti vyrovnat se s komunistickým režimem, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat existenci zločinných a zavrženíhodných organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které v letech 1948 – 1990 ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému." Legitimita současného režimu je založena na popření režimu minulého. Není náhodou hlavním úkolem Ústavu dodávat důkazy proti minulému režimu a tím upevňovat ten současný?

Nemám nižádných námitek proti poznání, ale dost pochybuji o tom, že tím správným řešením je instituce pod kontrolou politiků, která již ve své zakládací listině předjímá, jaký má být výsledek její činnosti. Trochu mi to připomíná dnes v Evropě nijak výjimečnou snahu podávat normativní výklad historie na legislativní bázi. Je například zakázáno popírat holocaust. Ve Francii je zakázáno popírat tureckou genocidu Arménů. V Turecku je naopak zakázáno vůbec zmiňovat genocidu Arménů. Zatím to jsou víceméně prkotiny, protože holocaust nemá nikdo soudný potřebu zpochybňovat. Ale kde se tento vývoj zastaví? Abychom se nedočkali toto, že bude zakázáno popírat zmrtvýchvstání Ježíše Krista a pouhá znalost slova Alláh bude abonentkou to žaláře.

Nepovažuje za šťastné, aby historická věda vstupovala do služeb politiky a nechávala se svazovat v tom, co a jak má zkoumat. Máme-li poznat svoji minulost, musíme tak učinit z vlastní vůle a vlastní potřeby, a ne nechat politiky, aby nám zřidli Ústav, který nám vysvětlí, co a jak si máme myslet.

Motto: Věřím jenom té statistice, kterou si sám zfalšuji" (Winston Churchill).

Aneb neexistuje nic, co by nebylo možno podpořit exaktními statistickými daty, pokud víme, co chceme dokázat, a s ohledem k tomu zvolíme metodu.

Například v pátek byla v médiích publikována statistika volebních preferencí, ve kterých ODS se 40% jasně dominovala, navíc s 20% náskokem před nejbližším soupeřem. Na první pohled vypadá zvláštně když strana, která si k velmi hubenému vítězství ve volbách musela dopomoci malou sviňárničkou" (vzpomínáte na plk. Kubiceho?), a která potom půl roku nedokázala sestavit vláda, a která, když už vládu sestavila, nepředvedla nic, čím by zaujala stávající voliče, natožpak získala nové, tak taková strana najednou má v průzkumech větší podporu než ve volbách a s přehledem všechny poráží.

Divné to je, ale jenom do té doby, než si člověk uvědomí, z jaké skupiny se rekrutuje ona 40% podpora – jsou to voliči rozhodnutí. Tím je řečeno vše. ODS je totiž strana, která má nejoddanější elektorát. Voliči ODS jsou věrní, nikdy o své straně nepochybují, nelavírují, nehledají alternativy. Ať ODS udělá co udělá, jejím voličům je to jedno, ty od podpory té jediné správné strany neodradí. Co ODS činí, dobře činí a nikomu nepřísluší zkoumat úradky nadřazených bytostí z nejvyšších stranických orgánů.

Je tedy logické, že mezi rozhodnutými voliči ODS jasně vede, protože voliči ostatních stran pečlivě váží slova i skutky svých favoritů, váhají a přemýšlí. Alespoň doufám, že tomu tak je, protože jinak by volby neměly žádný smysl a nebyly by víc než drahé lhaní si do vlastní kapsy.

Ale když ono se to tak hezky vyjímá, ODS v čele a s patrným náskokem. Vláda i inzerenti (což je bezmála totéž) to ocení, pan šéfredaktor dostane prémie a kdo ví, třeba to i někoho v příštích volbách přesvědčí: tak já jim to také hodím, ono je to stejně jedno, když už mají tolik.

S blížícím se 16. lednem bude opět připomínán Jan Palach, který se před 36 lety, v roce 1969, upálil v zoufalé snaze vyburcovat národ k odporu proti sovětské okupaci. Bude připomínán Jan Palach, protože byl první. Bude připomínán Jan Palach, přestože se již nikdo nikdy nedozví, zda se ke své demonstrativní sebevraždě odhodlal s chladnou hlavou a po zralé úvaze, nebo v důsledku mladického romantického poblouznění. Bude připomínán Jan Palach, protože byl první, a ti, jež jej následovali, budou zapomenuti, přestože jejich oběť byla o to větší, že měli před očima osud Jana Palacha a věděli, jak bolestná a strašná je smrt v plamenech. Snad jen Janu Zajíci bude věnována vzpomínka 25. února, až nadejde den výročí jeho sebevraždy upálením v roce 1969. Ale kdo si vzpomene na Evžena Plocka, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě? Kdo si vzpomene na Josefa Hlavatého, Miroslava Malinku, Blanka Nacházelovou, po kterých zůstalo jen jméno? A kdo si vzpomene na ty, po kterých ani to jméno nezůstalo? Přitom ani oni se nesmířili s okupací a nedokázali smýt toto ponížení jinak, než vlastním životem.

Ale Jan Palach byl první a tím si zajistil místo v dějinách. Přitom jeho oběť byla zcela zbytečná. Cesta, kterou Jan Palach zvolil, cesta sebeupálení, byla již od počátku odsouzena k neúspěchu. Sebevražda sama o sobě je celkem banální záležitost, sebevražda upálením je však něco jiného. Je to demonstrace, veřejné vyhlášení. Bezmezná bolest, se kterou je takový čin spojen, je symbolem oběti. Sebevrah dává víc než jen život, dává i svoji vůli, svoji duši. Sebevražda upálením je nejzazší oběť, víc nelze nabídnout. Jan Palach tak vlastně sám otevřel národu cestu ke smíření se s okupací. Kdo mohl nabídnout větší oběť než Jan Palach? Nikdo, víc již nejde dát. A přece se nic nezměnilo. Kdo tedy mohl po lidech chtít nějaké činy, když i ten nejodhodlanější byl zbytečný? Jan Palach tak svojí smrtí sejmul z národa vinu za, to že se bez boje vzdal svobody a smířil se s okupací. Přestože Palach na kratičký okamžik probudil v lidu vzdor, v konečném byly důsledky tohoto činu zcela opačné, než jeho strůjce zamýšlel.

Saddám Hussein, bývalý irácký prezident a absolutistický vládce své země je mrtev. Vydán soudem katu, sešel se světa provazem jako ten nejsprostší zločinec. Saddám Hussein je mrtev, ale svět se nestal lepším.

Saddám Hussein je mrtev, jedni se radují a druzí pro něj prolévají slzy vzteku a ponížení. Nejvíce rozpolcen je dozajista samotný Irák. Za svržení diktátora platí irácký lid strašlivou cenu a nikdo se jej nezeptal, zda je ochoten ji zaplatit, či nikoliv.

Saddám Hussein je mrtev, ale namísto úlevy z vykonané spravedlnosti přišla kocovina a světem se šíří pachuť zvůle, pokrytectví a malosti. Nemyslím, že Saddám zasloužil milost, nemyslím, že svět bude Saddáma příliš postrádat, nemyslím, že je Saddáma škoda. Avšak zatímco Saddám přišel "pouze" o život, zbytek světa ztratil něco z iluzí o tom, že právo a spravedlnost existují a znamenají víc, než momentální prospěch hrstky mocipánů; naděje, že existují absolutní hotnoty, pro které stojí za to bojovat a umírat, je zas o něco slabší.

I kdyby nebylo ostudně vykonané popravy, i kdyby nebylo podivného procesu, při kterém se tak dlouho měnili soudci, až byl nalezen jeden, ochotný vynést požadovaný rozsudek, i kdyby nebylo potlačováno Saddámovo právo na obhajobu, i kdyby nebyli zabíjeni jeho obhájci, stejně by zůstala pachuť z procesu, který je veden v podmínkách okupace a na jehož výsledku jsou okupanti přímo zainteresováni. Osvobození Saddáma by zasadilo další ránu již tak chatrnému ospravedlnění pro vpád do Iráku. Mohli si okupanté dovolit jiný rozsudek, než smrt? Mohla si slabá irácká vláda, držící moc pouze z vůle okupantů, dovolit jiný rozsudek? Nebo je zde někdo mocný, někdo v pozadí, někdo, o kom se nemluví, někdo, komu vyhovuje, že Saddám byl odsouzen a popraven za skutek, který je ve srovnání s jeho dalšími činy spíše malicherný, takže již není možné mu klást otázky, které by mohly být někomu nepříjemné? Samé otázky a odpovědi nikde. Pokud nebudeme za odpověď považovat samu situaci v Iráku a okolnosti Saddámova procesu a popravy.

Měl-li proces se Saddámem něco vyřešit, měl se odehrát na neutrální půdě, například v Haagu. Stejně, jako jsou souzeni muži zodpovědní za události v bývalé Jugoslávii, či Rwandě. Ale takto? Proces vedený v rozváceném Iráku budí spíše dojem, že Saddám byl popraven prostě proto, že byl poražen, a nikoliv pro své skutky. Soud na Saddámem a jeho poprava nic nevyřešili, pouze přilili oleje do ohně. Způsob odsouzení a poprava Saddáma budí dojem neobyčejně hloupého rozhodnutí. A nebo neobyčejně důmyslého, pokud jsme ochotni obdivovat důmysl člověka, která neváhá pro své zájmy obětovat statisíce nevinných lidí. Byl to snad pravý cíl procesu? Ještě více rozvrátit Irák a přitom stvořit mučedníka? Již se objevují úvahy glorifikující Saddáma a nasazující mu mučednickou korunu, již se objevují spekulace, že popraven nebyl Saddám, ale jeho dvojník. Saddám-člověk zemřel, aby se zrodil Saddám-mýtus.

V souvislosti se koncem Saddáma mi přichází na mysl Norimberský proces, vedený po skončení Druhé světové války s exponenty nacistického režimu. Nám jako příslušníkům porobeného národa určitě přijde správné, že se proces konal, bylo přeci nezbytné dát průchod spravedlnosti. Možná nám i připadá, že soudci byli v Norimberku až příliš shovívaví. Ale jak se na ten samý proces dívali Němci? Nechápali ho spíše jako "spravedlnost vítězů," demonstraci toho, kdo je v Německu novým pánem? A jak Norimberský proces vnímali jihoameričané, afričané, asiaté? Co ti mohli vědět o nacismu, o Gestapu, o koncentračních táborech? Co ti říkali na rozsudek za skutky, které byly tak hrůzné, až byly neskutečné, zcela cizí jejich zkušenosti a představivosti?

Snaha o spravedlnost někdy působí v porovnání se skutky, jež mají být souzeny, jako ubohá hra, monstrózní fraška, která má zastřít chyby a zločiny samotných soudců. Saddáma vem čert, ale zatímco jeho vláda poznamenala pouze Irák a jeho sousedy, způsob jeho smrti poznamená celý svět.