Vzpomínám si, jak jsem se před několika lety procházel večer 17. listopadu po pražské Národní třídě. Všude bylo plno lidí, kteří přišli, aby si připomněli události, které se zde seběhly v roce 1989. Nejvíce na mne zapůsobila skupinka asi pěti lidí, kteří se zpěvem na rtech a za zvuku kytar procházeli Národní třídou. Nade vší pochybnost se upřímně radovali ze změn, které 17. listopad 1989 přinesl.
Pokračovat ve čtení „17.listopad 1989 z louže pod okap, aneb promarněná příležitost“
V sobotu 28.10.2006 jsem v televizi sledoval slavnostní předávání řádů a vyznamenání u příležitosti státního svátku České republiky. V hlavní roli kašpárka si zahrál prezident Václav Klaus a byla to věru smutná podívaná na muže, který nedokáže překročit vlastní stín Poslouchat projev člověka, který si hraje na státníka, třebaže pro něj vrchol poznání představuje podvojné účetnictví, by mohl být tragikomický zážitek, nebýt toho, že ten člověk je prezident České republiky. Takto je to zážitek pouze tragický. Pokračovat ve čtení „Václav Klaus – kupčík prezidentem“
Že v obecních volbách v Praze zvítězí ODS musel očekávat i ten největší optimista. Ale že její vítězství bude tak drtvivé, že uvrhne Prahu pod totální nadvládu jediné strany, to jsem nečekal. Pokračovat ve čtení „Drancování Prahy má modrou“
Ve středu 27.9.2006 proběhlo na iDnes odpoledne otázek a odpovědí se současným ministrem zahraničí Alexandrem Vondorou. Jeho odpovědi pouze podporují nelichotivé mínění, které o tomto muži mám, stejně jako o těch, kteří jej do úřadu dosadili. Pokračovat ve čtení „Saša Vondra škodná na ministerstvu zahraničí“
Nedělám to často, ale článek Jak vlastně vypadá dnešní KSČM? na Britských listech nemohu nechat bez povšimnutí. Vtipně, svižně a výstižně napsaná analýza tuposti, ubohosti a povrchnosti módního (a v některých kruzích povinného) antikomunismu. Nejdná se o žádnou obhajobu komunismu, ten také dostane svůj díl, ale o obžalobu blbosti, která se nestane moudroustí jenom proto, že se prohlásí za antikomunistickou.
Jsem rád, že nejsem osamocen s názorem, že diskuse se vede argumenty, a že ničím neodůvodněná nálepka komunista/komunistický argument není.
Dovolím si ocitovat (ale radši si to přečtěte sami):
Neexistuje snad v posledních 17 letech ohebnější, využívanější a zneužívanější slovo než komunista (komunistický, komunismus, komunistická apod.). Toto slovo se používá v různých souvislostech, často naprosto protichůdných, a není slovem obyčejným, nýbrž zbraní. (…) Proto celá ta mediální pokrytecká komedie s antikomunismem. Ti, co ji v masmédiích provozují, využívají obětí komunistického režimu, využívají jejich utrpení k tomu, aby mobilizovali antikomunismem (poslední zbraní, co jim ještě zbyla) obyčejné lidi k tomu, aby slepě jednali proti svým zájmům.(…)
Na závěr malé upozornění pro ty stoupence pravice, kteří se dočetli až sem: článek opravdu vyšel na Britských listech, té skvrně českého internetu, která stále šíří kacířské bludy demokracie a plurality názorů, přestože již dávno mohla naznat zjevenou pravdu neo-konzervatvatismu a podílest se na spáse skrze neo-liberalismus. Proto si dejte pozor a budete-li číst, tak opatrně. Raději o autorových slovech moc nepřemýšlejte, aby se do vás nezasili ani stín pochybnosti a jediné a pravé víře katolické. (Zde si dovolím malou odbočku pro ty, kdo pro studium účetnictví zapomněli na humanitní vědy: katolický neznamená křesťanský, ale všeobecný. Římská církev tak dává najevo, že jejich víra je víra pravá a jediná, univerzální víra kteoru vyznávají (musejí vyznávat) všichni, protože nic mimo ni neexistuje.)
Dnes je 28. září, svátek sv. Václava, Den české státnosti. Kolik takových dnů ještě bude? Jak dlouho ještě bude trvat Česká republika? Pokračovat ve čtení „Česká republika není samozřejmost“
Jenže mne v poslední době napadá otázka: kde byla Československá armáda? Proč se nezorganizovala k odporu? Nakonec by sice stejně asi v duhu našich tradic nebojovala, ale její existence měla být patrna. Vždyť i ti železničáři, kteří odklonili sovětský vojenský transport na testovací okruh u Velimi, kde pak nebozí Rusové kroužili několik hodin, uškodili invazním vojskům více než celá armáda. Bohužel, o roli tehdejší armády jsou zprávy skoupé.
Na Blízkém východě umlkly zbraně. Zbraně mlčí, ale válka nespí. Važme si svých žabomyších sporů, protože události posledních dní na hranici mezi Libanonem a Izraelem dokazují, že hrůza může přijít kdykoliv a nikdy nečeká na pozvání. Imperiální politika je neúprosná: zákony jsou pro slabé, silní si určují vlastní. Pokračovat ve čtení „Memento Libanon“
Nový silniční zákon rozděluje českou veřejnost na dvě části – na ty, kteří odmítají dodržovat jakákoliv pravidla, odmítají brát ohledy na druhé a jsou přesvědčeni o tom, že mají nezadatelné právo dělat si co chtějí. Ti všichni sepisují petici proti novému silničnímu zákonu a nyní je jich asi 13200. Svůj názor opírají o dojemné příběhy lidí, kteří dostali pokutu za překročení rychlosti, navzdory tomu, že jeli přece absolutně bezpečně – to znamená rychle a bezohledně, jak jim to vyhovuje.
A pak jsou zde lidé, kteří podepisují petici za přísný silniční zákon. To jsou ti, kteří věří v odpovědnost vůči společnost, lidé, kteří si myslí že nikdo nemá právo ohrožovat ostatní pro své potěšení, lidé kteří věří že, stejná pravidla mají platit pro všechny. Tito lide si myslí, že poloviční počet úmrtí na silnicích, či výrazné snížení nehodovosti (čerstvá policejní statistika) stojí za trochu toho nepohodlí a omezení. Těch je bohužel momentálně necelých 300. Poměr, který vypovídá mnohé o chápání demokracie a svobody v české společnosti. Protože mně osobně nevadí dodržovat pravidla, zvlášť když mi jejichž porušení nemůže přinést nic jiného než uspokojení vlastní ješitnosti, petici za přísný silniční zákon jsem podepsal. Podepište také, ať se prokáže, že bezohlednost není životním postojem většiny národa.
Tribun 