Česká televize pořídila a odvysílala rozhovor se syrským prezidentem Bašárem Asadem, který je zcela výjimečný tím, jak profesionálně je veden. Zřejmě i to je jedna z příčin, proč se stal terčem standardní diskreditační kampaně, která mu vyčítá naopak neprofesionalita a servilitu (za kované a uvědomělé kritiky všechny stačí zmínit šéfkomentátora Aktuálně.cz Jana Lipolda).
Rubrika: Studovna
Fašismus je když…
Praktický návod k rozpoznání fašismu podle Martina Hekrdly z článku Kam nepatříme:
-
Všeobecný pocit zdrcující krize či alespoň všeobecné nejistoty (…) a napohled je není možné řešit dosavadními postupy. Ty dosud (údajně) nadřazovaly práva povinnostem, jedince kolektivu a nemorální osoby „slušným lidem“. Musí to být naopak. (…) Krizový stav je vždy provázen škálou navýsost oprávněných sociálních lamentací proti „šmejdům“ všeho druhu. Převažuje však inkviziční moralizování, nikoli fundamentální kritika systémové struktury. Jde vlastně jen o výměnu osob, třídní struktura zůstává netknuta.
-
Společnost, národ, pospolitost jsou ovládány přesvědčením, že se staly obětí vnějšího i vnitřního nepřítele, který musí být – pro uchování samotné existence, jejího způsobu života, „kultury“, „našich dětí“ atd. – poražen, umlčen a eliminován.
-
Krizové výjimečné postupy, nekompromisní obrana společnosti před nepřáteli, celku před částmi a většiny před (libovolnou) menšinou, znamenají účinnou „nekorektnost“ v řeči i jednání, včetně otevřených výzev k násilí i násilí samotné.
Kdo tato kritéria splňuje více, kdo méně a kdo zcela nechť laskavý čtenář posoudí sám.
Co nás skutečně ohrožuje
Ještě jedna citace, která mi ušetří psaní s výjimkou symbolického podpisu (který samozřejmě patří i ke zbytku text), tentokrát z textu 17. listopad: zhroucení postkomunismu:
Tím, co nás skutečně ohrožuje, je především bída, strach a pocit bezmoci obyčejných lidí. Všichni si čím dál více uvědomujeme, že nastává přelomová éra, ve které půjde o hodně. A klíčovou otázkou je, zda se podaří do veřejného prostoru vrátit kritiku ekonomické moci, zájem o obyčejného člověka, demokracii a lidskou důstojnost. Tento národ totiž skutečně v ohrožení je. Jeho úhlavním nepřítelem však nejsou imigranti, nýbrž nadnárodní firmy, které odvádějí ze země desítky miliard ročně. Jsou to bezohlední zaměstnavatelé, kteří považují občany za pouhé „lidské zdroje“. A v neposlední řadě zbabělé politické elity, které nevytváří podmínky pro slušný život, ale vezou se na vlně xenofobie.
Bublina praskla
Výborně to napsal Šebestík v textu Žít ve strachu a obležení nebo změnit geopolitickou koncepci? který mi tu dnes kdosi doporučoval:
Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat
Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:
Pokračovat ve čtení „Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat“
Transatlantická totalita
Už jsem to říkal, ale zopakuji to a budu to opakovat pořád: nestrašme se Ruskem, nebojme se uprchlíků, skutečné nebezpeční pro Evropu přichází tiše a tajně zpoza Atlantiku z USA a jmenuje se TTIP. Čerstvě to připomíná T. Spencerová v článku Zastaví pakty typu TTIP prostě čas? (na ČT vám nic takového nepoví a v Dnešku nenapíši, a když už vůbec TTIP zmíní, tak bez špetky pochybnosti):
Zamrzlý konflikt na Donbase očima českého dobrodruha
Zajímavou sérii tří článků (1. díl, 2.díl, 3. díl) s amatérskou reportáže českého motorkáře z Donbasu zveřejnila Kosa. Žádný novinář, žádné zadání, jen chlap, mašina, strach a naděje; žádní dobří a zlí, žádné hledání viníků, jen místo, kde stále žijí a chtějí žít lidé, i když válka ještě neskončila a asi jen tak neskončí, jen zmizela z prvních stránek novin a lidé si zvykli. Tahle rána ovšem bude bolet ještě dlouho, jestli se vůbec kdy zhojí.
Pokračovat ve čtení „Zamrzlý konflikt na Donbase očima českého dobrodruha“
Vytěsněný „socík‟
Z eseje Čekání na antikomunistický blockbuster vybírám dost zásadní (a víceméně souznící s tím, co říkám já sám, jen formulovaný akademičtějším jazykem) postřeh o percepci období před rokem 1989 v české popkultuře:
Tyto retrospektivní reprezentace mají tendenci nahlížet na dějiny skrze hodnoty doby, ve které vznikají – často tedy vypovídají více o současnosti než o minulosti. Populární kultura tak často sehrává legitimizační roli pro současnou politiku,
[Tím pádem se nikdy nevysvětluje, proč tu vůbec nějaký socialismus byl, proč jej lidé chtěli…]
Dochází často k externalizaci – režim je vyobrazen jako import odjinud. Postavy nikdy nepřijímají žádnou odpovědnost. Představitelé režimu jsou vždycky ti druzí. Jsou to prostě „oni“, ale hlavně ne „my“. Dochází tím ke kolektivnímu vyvinění. Všichni si mohli stejně jako Kodet v Pelíškách zajít na balkon a zařvat si „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ – a nikdo za nic nemohl. Odpovědnost je vždy externalizovaná, někdy až do Sovětského svazu.
Bez zajímavosti není ani pohled k sousedům:
Jiná situace je v Německu. (…) Reapropiace tohoto období je založena na tzv. Trotzidentität, tedy určité identitě navzdory, skrze kterou se snaží východní Němci nějakým způsobem definovat. V českém prostředí tato potřeba není, čili je pro nás snadnější celé to období prostě odmítnout. Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.
2x Vladimír Putin
Pokud jde o to udělat si vlastní názor, je originál vždy lepší, než recenze. O tom, co ruský prezident Putin říká a co si myslí, se u nás sice píše poměrně hodně (v jistém smyslu až obsedantně hodně), ale v naprosté většině zprostředkovaně a s přiloženým doporučením, co si o tom myslet, nebude proto na škodu si poslechnout přímo Putina. Když jde totiž o to, co říká Putin, je vždy lepší poslouchat Putina než Putnu. A že ten Putin nemluví hloupě, ale naopak s přehledem a nadhledem, který jeho českému kolegovi zcela chybí (o zbytku české politické scény nemluvě).
Slušní lidé
Z rozhovoru s Philipem Zimbardem, organizátorem Stanfordského vězeňského experimentu:
Dnes už nemůžete uskutečnit experiment, během kterého by jeho účastníci cítili, že jsou ve stresu, ani v psychickém stresu. A tak se dnes většina výzkumů ptá lidí: „Představte si, že jste vězeňský dozorce, jak byste se zachoval? Choval byste se tak, nebo tak?‟ A jaká je odpověď? Všichni by byli dobrými dozorci a dělali pěkné věci – mají se přeci rádi, potřebují tuto odpověď. Nikdo si nedokáže představit, že by dělal cokoliv zlého, dokud se neocitne v té situaci.
To je ta banalita zla, to je to je důvod, proč jsou slušní lidé tak nebezpeční. Každý se má rád, protože to potřebuje, považuje se za slušného a logicky pak považuje za slušné i vše, co dělá a říká.