Tagged: ČR

Na okraj jednoho sjezdu


Včera měla KSČM sjezd. Možná ho má ještě dneska, občas tyhle dýchánky bývají dvoudenní, nevím, to hlavní pozdvižení na vsi bylo včera. Antikomunisté se mocně pohoršovali hned po dvou liniích: že strana s přívlastkem „komunistická“ v názvu vůbec smí nějaký sjezd mít, a že na ten sjezd přijel pronést zdravici prezident republiky Zeman, čímž stranu legitimoval a sebe ještě více zdiskreditoval. Jenže KSČM je strana nejenom legální, ale i legitimní a prezident Zeman tak jenom udělal konec té trapné hře na to, že s komunisty se nemluví, protože komunisté jsou už desítky let zcela normalizovanou a integrální stranou našeho (pseudo)demokratického zřízení. Mluvili s nimi vždycky všichni a oni vždycky mluvili se všemi tak, že nebýt toho přívlastku komunistická, nikdo by nepoznal, že ta strana není socdem. Chápu, že se antikomunistům existence komunistické strany nelíbí, ale chlapci a děvčata z lepších rodin by měli konečně pochopit, že jedinou příčinou toho, že KSČM stále existuje, jsou oni sami, respektive to, že jejich jedinou politikou je antikomunismus, kvůli kterému bagatelizují (nemůžou za to komunisti, není to problém) a neřeší (nic jiného, než existence komunistů, není problém) skutečné problémy, jako jsou sociální a ekonomické nespravedlnosti, které jsou a historicky vždy byly katalyzátorem vzniku komunistických stran (hlavně těch skutečných, které byly komunisté ne jenom podle názvu). Vadí vám komunisté? Udělejte vše pro to, aby jejich existence nedávala smysl. Zákazy nic nevyřeší, jen problém zametou na čas pod koberec. A protože tohle „demokraté“ zjevně nechápou a hlavně nechtějí, protože by se museli zříct svých privilegií a svého monopolu na moc a na pravdu, budou tady komunisté v té či oné podobně s námi tak dlouho, dokud tu s námi bude kapitalismus a průmyslová civilizace.

Reklamy

Bod zlomu


Něco se změnilo. Solidarita je definitivně sprosté slovo, soucit je nemravnost, humanita zločin a odmítání násilí vlastizrada. Veřejně a beze studu. Drsných a drsnějších, kteří by každý problém řešili silou, je den ode dne víc. Už nejsme lidé, už nejsme ani Evropané – teď jsme Češi a stojíme na hradbách pevnosti, která má chránit naše hodnoty. Jaké? Na takové detaily není čas, situace je příliš vážná. To, co ještě včera vypadalo jako pevná součást naší identity, je dnes nadšeně zpochybněno a zesměšněno. Kdy se to změnilo? Podle všeho zhruba někdy tehdy, když k hranicím Evropy dorazili první uprchlíci. Ale byl to skutečně ten bod zlomu, nebo jenom katalyzátor, který probudil k životu něco, co zde bylo vždy latentně přítomno, jen jsme to schovávali za maskou svobody, demokracie a humanity? Jsme svědky společenské změny, nebo jen celonárodního „coming outu“? V tom krásném novém světě, který se začíná rodit ze strachu a nenávisti, totiž jak se zdá nebude místo pro všechny. Nikoliv omylem, nebo z nutnosti, ale zcela chtěně.

Vůdce hrdina


Tak se nám pan premiér vrátil z Bruselu a hrdě oznámil, že žádné kvóty na přijímání uprchlíků nebudou, protože necouvl, byl zásadový a odvážný a spolu s ostatními chlapáky z V4 se tomuhle zlu dokázali postavit. Uprchlíci, Řekové i Italové v tom tak zůstali sami. Takže jak je vidět, ono to jde, když se chce, jde se postavit Bruselu. Proč ale zrovna když jde o to někomu (ne)pomoci, a ne při jiných příležitostech? Proti TTIP premiér ani nešpitl, o protiruských sankcích ani nezapochyboval, ale jak jde o uprchlíky, je z něj najednou hrdina.

Volební guláš ročník 2013


Zatímco minulým i předminulým volbám jsem se věnoval celkem intenzivně, plédoval a rozebíral volební programy stran, pro ty letošní předčasné se nějak nemohu nadchnout. Asi to bude dílem únava, dílem nedostatek času a dílem skepse, že řešení našich současných problémů je stále méně možné v rámci politické rutiny, a nikoliv pouze na bázi Herkules-Augiáš. Proto jsem se rozhodl letošní volby odbýt stručnou inventurou všech kandidujících stran mírného pokroku v mezích (volebního) zákona. V pořadí podle Státní volební komise.

Celý příspěvek