Film Vetřelec: Covenant není ani zdaleka tak špatný, jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale není to ani žádná pecka, jen obstojné vytěžení osvědčeného konceptu a další přírůstek do série o vetřelcích. Covenant dějově následuje po Prométheovi a předchází prvnímu Vetřelci. Dobré je, že zobrazované technologie jsou víceméně konzistentní s těmi z roku 1979, takže to nevypadá, jako když vyspělejší technika předchází tu méně vyspělou, i když filmy vznikaly v opačném pořadí, špatné je, že se Covenant snaží – a to až polopaticky – odpovídat na otázky, které Vetřelec nepoložil, zatímco neodpovídá na ty, které položil Prométheus. Tedy alespoň z mého pohledu. Mě totiž nikdy nezajímalo, kde se vetřelci vzali, to pro příběh není až tak podstatné, zato bych rád věděl, kdo vlastně byli strůjci z Prométhea a jaký byl jejich vztah k onomu černému slizu.

Covenant to pojal ale přesně opačně, takže o strůjcích se nedozvíme nic, zato už víme, že vetřelce stvořil z rozmaru android stvořený člověkem. Tak teď jsem to „propíchl“, jenže když vám to neřeknu, nebude nic z toho, co budu psát dál, dávat smysl. Že je klíčovým prvkem android je totiž zcela zásadní. Covenant se podle všeho snaží mít silný nábožensko-filosofický přesah a řešit otázku stvoření, tedy něco, co mě osobně nevzrušuje, ale spíše ruší. Copak záleží na tom, jestli vetřelci vznikli evolucí, božím stvořením, nebo biotechnologicky a jakou roli v tom hraje člověk? Jestli to je myšleno jako varování před zahráváním si s genetickými manipulacemi a umělou inteligencí, tak to v kontextu série o vetřelcích příliš nefunguje.

To jsou ovšem výhrady koncepční, po filmařské stránce mám ke Covenantovi jenom dvě výtky: iritující filosofující prolog, který skoro připomíná katechismus, a potom absurdní záhadu, proč androidům rostou vlasy?

To, že je klíčovou figurou android, je zajímavé z jiného důvodu: díky tomu je mnohem zlověstnější a odpudivější, než kdyby to byl člověk. Ten android totiž nedělá nic, na co bychom nebyli zvyklí od psychopatů a sociopatů, v tomto směru je dokonale lidský: bezohledný, sobecký, arogantní. Jenže člověka by divák měl tendenci omlouvat, že to tak třeba nemyslel, očekával by, že se třeba zarazí, že se slituje, a i kdyby to neudělal, pořád by si říkal, že to udělat mohl. Od androida nic takového nečeká, proto je jeho postava tak démonická. Ten android totiž dělá něco, na co by chtěli mít monopol jen lidé; dělá něco, co by dělat neměl prostě proto, že to je android, a ne člověk.

 

Když ona ta anotace k tomuto dvoudílnému filmu zněla celkem nevinně, až lákavě. Tak jsem si ho pustil. První část byla ještě celkem v pohodě, i když asi na dvou místech se mi v hlavě rozblikal varovný signál, při druhé už ale svítil naplno a většinu času i dost hlasitě řinčel. Ano, tenhle film je adaptací stejnojmenného „románu“ Ayn Randové. Už vám svítá? Mě to trvalo dost dlouho a byl jsem za to po zásluze potrestán. To není film, to je kázání v duchu ideálů této vyšinuté dámy, které i liberalismus přišel příliš socialistický, takže si vymyslela objektivismus. Filmařské lapsy, jako že v druhé části hrají úplně jiní lidé, než v první, nebo že druhý díl končí jako kdyby měl být ještě třetí, který ale neexistuje, takže vlastně nevím, jak to skončilo, pokud to tedy vůbec mělo nějak skončit a nešlo jenom o platformu k útokům na stát a společnost, tak tyhle věci, které by jinak byly zcela zásadní, se vedle té gradující polopatické nalejvárny jeví jako podružné.

Co se nám tedy tvůrci pokoušejí sdělit? Zhruba něco v tom smyslu, že hodnoty vznikají vlastnictvím, že nejvíce a nejtvrději pracují podnikatelé, kterým všichni ostatní jenom kradou, co oni vytvořili, že schopní lidé nemají žádnou společenskou odpovědnost. Zcela příznačné jsou scény, kdy lidé na ulici volají, že mají hlad, ale hrdinové filmu je zcela ignorují, nestojí jim ani za to, aby na ně poslali ochranku. Všechno, co se pokazí, se pokazí kvůli státním zásahům, přitom ale není řečeno jaké ty zásahy jsou a jakým způsobem a proč škodí; stát je v tomto pojetí v podstatě spiknutí méně schopných proti schopným.

Někdo se na takový film jistě s chudí podívá (měl bych i soukromý tip kdo), najde v něm uspokojení a pro tu zjevenou „pravdu“ mu odpustí všechny řemeslné chyby, ale já ne. Tohle bych těžkou kousal, i kdyby to bylo od Felliniho (který by ovšem nikdy nic takového nenatočil), v tomto pojetí jsem však vyloženě trpěl. Po zásluze, měl jsem to vypnout hned, jak jsem začal tušit, odkud vítr fouká. Alespoň vidíte, jak je důležitý všeobecný kulturní přehled a základní povědomí i o tom, co je zcela mimo váš zájem. Kdybych si spojil Atlasovu vzpouru s Atlasovou vzpourou robnou, vydělal bych na tom hned několikrát.

Snímek režiséra Giuseppe Tornatoreho Pouhá formalita z roku 1994 je filmový klenot, o jehož existence jsem neměl ani ponětí. Přinejmenším po formální stránce je zcela brilantní – na minimálním prostoru s minimem prostředků se tu odehrává strhující komorní drama mezi slavným spisovatelem Onoffem (Gérard Depardieu, který zde hraje asi nejlépe, jak jsem ho kdy viděl hrát) a komisařem (Roman Polanski, ano, ten režisér a jak se ukazuje i obstojný herec), jehož jméno za celou dobu nepadne (nechává si ovšem říkat Leonardo da Vinci), jenž je Onoffovým velkým fanouškem schopným citovat celé pasáže z jeho děl, ale zároveň ho podezřívá z vraždy, k níž došlo poblíž Onoffovy usedlosti kdesi na francouzském či italském venkově.

Na rozpadající se zapadlé policejní stanici se pak komisař snaží ze spisovatele vymámit přiznání, co dělal předešlý den, spisovatel ovšem neustále mění výpovědi či tvrdí, že si nic nepamatuje. Nic víc se ve filmu neděje, akce veškerá žádná, přesto je napínavý a bez problémů udrží pozornost diváka, který si může lámat hlavu, jestli je Onoff tak rafinovaný a vodí komisaře za nos, skutečně trpí ztrátou paměti, nebo je to regulérní blázen.

A pak film skončí. Náhle, překvapivě, vlastně bez výsledku, Onoff se ani nepřiznal, ani nebyl propuštěn, ale nezdá se, že by to byl jeden z těch konců typu nějak to jednou skončit musí, na to ví režisér evidentně příliš dobře, co dělá, takže jde spíš o hru s divákem a pro diváka, jestli na to přijde. Přiznám se bez mučení, že já na to nepřišel. Nakonec jsem ve snaze nalézt vysvětlení přečetl skoro celou diskusi na ČSFD (jiné místo, kde by to někdo řešil tak vážně a intenzivně jsem nenašel), ale ani to mi moc nepomohlo, jen v jednom komentáři – pozor, možná následuje vyzrazení pointy – jsem narazil na zmínku o očistci a v kombinaci s některými detaily, jako že při odchodu Onoffa z komisařství sedí na místě, kde v noci seděl on, další chlápek, který dostal úplně stejnou modrou deku a teplé mléko a který „to ještě neví“, veškeré protokoly jsou prázdné a v jedné scéně střelí Onoff, který se ten den výjimečně vykoupal a oholil, sám sebe, pročež jsem usoudil, že tím zavražděným je Onoff sám, že spáchal sebevraždu, že komisař není tak úplně komisař a celý film je uměleckým uchopením toho, proč to spisovatel udělal a jak se s tím vyrovnává, jako kdyby ještě trochu žil (nebo jeho „nesmrtelná duše“) a sám sobě musel přiznat, co a proč udělal, ovšem bez hodnocení a souzení. Podstatné se přitom jeví, že jde zrovna o spisovatele, který právě dopsal svoji poslední knihu, kterou považuje za nejlepší a už nechce nikdy nic napsat ani poslouchat, že by něco napsat měl.

Ta pointa je, pravda, trochu divná, ale ten film je výborný a zážitek byl o to lepší, že jsem o něm nikdy dříve neslyšel, takže jsem neměl žádná očekávání.

K Českými lvy ověnčenému (snad devět kousků, ale na těchto provinčních cenách pramálo záleží) českému kriminálnímu thrilleru (se zařazením mám trochu problém) Ve stínu, situovanému do roku 1953 jen pár poznámek: Předně, ten film není vůbec špatný a špatný není proto, že se nesnaží o lacinou protikomunistickou agitku, ale prostě jen využívá dobové reálie. Tady je to StB a ruský poradce, ale jindy a jinde by to mohla být CIA a vlivný senátor či podnikatel a příběh by pořád fungoval.

Pokračovat ve čtení „Ve stínu“ →

O tak eminentně českou látku, jako je atentát na Heydricha, projevily náhle zájem hned dvě zahraniční produkce a vznikly tak filmy Anthropoid a Smrtihlav (ten podle knižní předlohy HHhH). Anthropoid jsem viděl teď, na Smrtihlava se chystám.

Pokračovat ve čtení „Anthropoid“ →

Natočit tenhle film určitě nebylo ani snadné, ani levné, protože speciálních efektů je v něm kupa, bohužel to ale bylo trochu zbytečné, ať si rating na ČSFD co chce říká. Legenda o králi Artušovi již byla zpracována mockrát a jistě ještě mockrát bude, toto zpracování mi k ní ale prostě nesedí. Přitom příběh samotný, nakolik si artušovskou legendu matně vybavuji, nijak znásilněný nebyl, ale ta vizuální a narativní modernizace, ten fantazy akčňán (víc akčňák, než fantazy) mi k němu prostě nějak nepasuje. Vadilo mi, že některé scény vypadají jako z Pána prstenů (i když by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se Tolkien inspiroval i Artušem), vadilo mi, že král Artuš je skoro pořád takový čisťounký a nakrátko střižený, což mi k raně středověké Anglii (nebo kdy se to vlastně odehrává) nesedí, stejně jako černoch v jedné z hlavních rolí. A prosím vás, co je to za příběh o Artušovi, když v něm není kouzelník Merlin? O tom je ale jen zmínka a místo něj je tam jakási čarodějka, jejíž jméno ani nezazní. Přitom scény, ve kterých čaruje, patří k těm nejlepším. Podařená je i hudba. A vlastně i vyprávění je dobře zvládnuté, divák nemá problém orientovat se v tom kdo je kdo a proč dělá, to co dělá. A přesto to není film, který bych chtěl vidět znova.  Asi stárnu.

Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Snímek Poslední tango v Paříži je jeden z těch, které pověst předchází, takže jsem věděl, že existuje, že by to měl být dobrý film, že v něm hraje Marlon Brando a že ve vrcholné scéně promaže své milence řiť máslem. Marlon Brando v něm skutečně hraje a ta scéna s máslem je tam také, ale v celkem decentní podobě a nebýt toho spojleru, asi bych si ani pořádně neuvědomil, oč v ní jde. A rozhodně to není vrchol filmu, protože ten pak ještě dobrou polovinu graduje. Ale co k němu říct víc? Očividně je to jeden z těch starších francouzsko-italských uměleckých filmů, které se snaží něco říct, ale v případě Posledního tanga v Paříži mi poněkud unikalo, co vlastně. Snad je to studie sebezničující posedlosti člověka, který se ztratil v životě a neví, jak dál, v tomto případě muže, který se po sebevraždě ženy utápí ve vztahu s neznámou ženou (podstatou jejich náhodně – ale jde skutečně o náhodu? – navázaného vztahu je právě to, že neznají ani svá jména) a raději se od ní nechá zabít, jak je nakonec dotěrný a nesnesitelný, než by se jí vzdal. Něčím mi Tango v tomto směru připomínalo Velkou žranici, která mi ovšem přišla víc vyšinutá a proto snad i naléhavější a sdělnější. Asi nejsem dost intelektuál, ale Poslední tango v Paříži pro mne není nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Ale kdo ví, třeba, jestli ještě někdy uvidím, v něm najdu něco, co jsem napoprvé přehlédl.

V rámci pěstování rodinné pohody jsem se uvolil jít do kina na novou českou „rodinou pohádkovou komedii“ Strašidla (2016). To jsem si dal. Takovou lobotomii jsem už dlouho nezažil. Strašidla jsou totiž neskutečně strašidelný film.

Pokračovat ve čtení „Strašidla“ →