Tagged: hudba

Queen


Včerejší show hudební skupiny Queen (již myslím není třena představovat) byla první svého druhu, kterou jsem viděl, tak nemohu srovnávat, jen hodnotit. Předně – v tomto případě nelze hovořit o koncertu, ale je třeba hovořit právě o show, protože hudba tvoří maximálně tak 60% diváckého (sic!) zážitku, zbytek připadá na světelné efekty, projekce, dramaturgii, ale i atmosféru v hale. A show to byla náramná, i díky kvalitní osvětlovací a projekční technice s dostatečně dimenzovaným výkonem. Pro mě, zvyklého zatím jen na zapadákové koncerty punkových „garážových“ partiček, byla zážitkem i dramaturgie koncertu, to jak umělci pracovali a komunikovali s publikem, jak na sebe skladby navazovaly, odkazovaly a prolínaly se. Hudební stránku věci bohužel neposoudím jinak, než na binární škále líbilo-nelíbilo, kde bez váhání volím líbilo. Přeci jenom, nejsem zase takový fanoušek Queenů, abych měl naposloucháno a poznal každou nuanci a jinak zahranou notu, přesto bych ale řekl, že co se týče aranžmá a zvuku, kapela nestojí na místě, ale některé věci hraje jinak, třeba i se zvukem, který zní velmi elektronicky. Co mne trochu zaskočilo bylo obsazení, sestávající vlastně jen ze dvou muzikantů Maye a Taylora a zpěváka Lamberta, budeme-li počítat tuto náhradu za dávno mrtvého Mercuryho (který byl ovšem celou dobu v odkazech přítomen), zbytek produkce zastali upozadění námezdní muzikanti. Měl jsem proto chvíli nepříjemný pocit, že jsem vlastně nebyl na představení skupiny Queen, ale značky Queen. Možná to tak ale mají i jiné kapely. To plánuji zjistit, neb pod vlivem tohoto veskrze pozitivního zážitku jsem se rozhodl, že ještě někdy na jinou podobou show půjdu.

Reklamy

Dvořák v pasti postmoderny


Antonína Dvořáka považuji osobně za největšího světového skladatele klasické hudby a tak jsem se na včera premiérované Americké dopisy celkem těšil, ale „dopadlo to jako vždycky“ a zdaleka nejlepší na celém filmu byla samotná Dvořákova hudba. Ač milovník Dvořákovy hudby, nejsem znalec jeho životopisu a Americké dopisy rozhodně nehodnotím z hlediska historické věrnosti, je mi jedno, jestli to tak bylo, být mohlo, nebo naopak nemohlo ani omylem, zajímá mě vyprávění jako takové. A to bohužel kulhá od samotného začátku, který jako expozice nefunguje, je nudný, diváka spíš odradí a teprve od scény, kde se Dvořák zpije (sic) se Sládkem (básníkem J.V.), se začne dít něco, co existenci Amerických dopisů ospravedlní a diváka za jeho trpělivost odmění.

Celý příspěvek

Konec paumělce


Dovolte mi, bych tiše předpokládat, že Daniela Landu všichni znáte tu… což je předpoklad, který si mohu myslím dovolit, protože před tvorbou tohoto muzikanta (a prznitele Kryla) není v Čechách víceméně úniku. Osobně bych ho umělcem přímo nenazýval, na to je málo novátorský a málo provokativní (rozuměj provokuje, ale takovým tím prvoplánovém způsobem, kvůli kterému se mu říká „kontroverzní“), ale schopný a úspěšný podnikatel v kultuře to je zcela jistě. A jeho dřívější věci jsou v rámci poněkud perverzního žánru nacionalisticko-militaristická macho tvorba, který si vybral za svoji tvůrčí niku, velmi zdařilé. Drží pohromadě, mají hlavu a patu, styl a šmrnc, a pokud se dokážete povznést nad podivné poselství textů celkem dobře poslouchatelné.

A pak jsem v hromadě MP3 narazil na jeho poslední album Nigredo (po něm vyšly už jen soundrack a dva záznamy z turné) a nestačil se divit, jak strmý a tvrdý pád Landu potkal. Nezajímavé, povrchní, rozplizlé omílání již vymletého s kapkou moralismu a sebelítosti, chvílemi v předsmrtné křeči. Takhle ale asi musí skončit každý tvůrce, který si začne myslet, že on sám je důležitější, než jeho tvorba, a že jeho jméno-značka rovná se kvalita.

Zbytek pitvy této paumělecké mrtvoly obstarají MatesBendou.