Antonína Dvořáka považuji osobně za největšího světového skladatele klasické hudby a tak jsem se na včera premiérované Americké dopisy celkem těšil, ale „dopadlo to jako vždycky“ a zdaleka nejlepší na celém filmu byla samotná Dvořákova hudba. Ač milovník Dvořákovy hudby, nejsem znalec jeho životopisu a Americké dopisy rozhodně nehodnotím z hlediska historické věrnosti, je mi jedno, jestli to tak bylo, být mohlo, nebo naopak nemohlo ani omylem, zajímá mě vyprávění jako takové. A to bohužel kulhá od samotného začátku, který jako expozice nefunguje, je nudný, diváka spíš odradí a teprve od scény, kde se Dvořák zpije (sic) se Sládkem (básníkem J.V.), se začne dít něco, co existenci Amerických dopisů ospravedlní a diváka za jeho trpělivost odmění.
Bohužel, to něco je dnes víc povinné, než originální, polidšťování génia a demýtizace hrdiny. Mnohem důležitější, než otázka „proč ne?“ je přitom otázka „proč ano?“ Co jsme získali tím, že tvůrci explicitně připomínají Dvorákův pohlavní život, když jeho existence logicky vyplývá z faktu, že měl děti? Děje se tak sice jen v cudných náznacích, jakémsi spikleneckém pomrkávání, ale zcela zbytečně, protože děj tyto náznaky nikam neposouvají a ze všechno nejvíce vypadají jako neschopnost tvůrců překonat klišé doby a obejít se bez nich.
V tom zbytku je ale Dvořákův portrét celkem zajímavý, Dvořák z něj vychází nikoliv jako sebevědomý a svých schopností si dobře vědomý skladatel, který sice neživoří jako neuznaný prorok umění a nepronásledují jej tvůrčí běsy, přesto je to svým způsobem divous, někdy ale unavený tím, co je pro ostatní požehnáním, pro něj však leckdy prokletím – schopností vše „semlít“ na hudbu a snadno chrlit tóny, která je zároveň neschopností vypnout a myslet i jinak, než v tónech.
Vlastně to nebyl film ani tak špatný, zbytečně dlouhý, natažený zbytečnými scénami. O půl hodiny kratší, mohl být o polovinu lepší.
Tribun 