Rozdíl mezi levicí a pravicí ve dvou větách

Od doby, kdy jsem psal tuto esej o rozdílu mezi levicí a pravicí, uběhl již nějaký ten pátek a já jsem dospěl k názoru, že musí existovat způsob, jak vydestilovat to podstatné a dostat se až na dřeň toho, proč jsou rozdíly mezi levicí a pravicí takové, jaké jsou. Protože přesto, že tradiční politika se pomalu ale jistě rozpouští v eklektickém amalgánu postpolitiky, ten rozdíl stále existuje, není nepodstatný a já myslím, že jsem ho nalezl a že jde napsat do dvou. To není lenost, to je přesvědčení, že to skutečně důležité lze říct stručně a bez nánosů slov, které může kdejaký chytrák rozžvanit. Tady je:

Pravice: každý může vyhrát.
Levice: nikdo nemusí prohrát.

Babiš je fér. Víc, než si myslíte.

Takže novým mistrem financí se po všech rituálních tanečcích nakonec opravdu stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Už od prvních spekulací o jeho nominaci se objevují úvahy, že to není fér, že to je nepřijatelné propojování politiky s podnikáním a že tím jeho firma Agrofert získává výhodu proti firmám, které své ministry nemají. Ale opravdu to není fér? Tak se zkuste zamyslet nad tím, jak se nazývá společenský systém, v němž žijeme, a proč se mu tak říká. Kapitalismu se totiž neříká kapitalismus pro nic za nic. Říká se mu tak proto, že primárním nositelem moci jsou v něm kapitalisté. Ani politici, ani občané, ale velcí systémoví vlastníci, jako je právě Andrej Babiš. Veškerá politika je jen maska, která má kapitalismu dodat zdání demokracie a zastřít pravý stav věcí a učinit ho pro objekty moci (tj. pro občany) líbivější a snesitelnější. Chcete důkaz? Tak se podívejte na všechny ty mezinárodní smlouvy o ochraně investic, dohody o volném obchodu, ochotu, s jakou politici ex post legalizují překročení zákona, jichž se podnikatelé dopouštějí, a vůbec vstřícnost, s jakou politici umetají podnikatelům cestičku a odstraňují jim z cesty občany, lidská a sociální práva a veřejné zájmy. Teď prostě jenom vypadne jeden mezičlánek a jistý kapitalista bude vládnout přímo. To je víc fér, než by bylo leckomu milo.

Studená válka je pořád horká

Legenda praví, že Studenou válku vyhrál Západ, ale kdyby to byla pravda a Studená válka dávno skončila porážkou Ruska (SSSR), proč by Západ s Ruskem pořád bojoval a pořád se proti němu vymezoval? Například teď nejnověji otevřel Západ novou frontu na Olympiádě v Soči, když jeden západní představitel za druhým (aktuálně co je mi známo Obama, Hollande, Gauck, Napolitani, Komorowski) ostentativně odmítají hry v Rusku navštívit. Olympiáda je sice primárně sportovní záležitost a na tom, kolik potentátů se na borce zrovna dívá z tribun, pramálo záleží, ale když politici začnou na hrách parazitovat a využívat je ke zviditelnění sebe sama a své agendy, je něco špatně. Samozřejmě, že politici nemají povinnost na Olympiádu jezdit, ale je něco jiného prostě tiše nepřijet, protože mají jiné povinnosti, nebo je to nezajímá, a něco zcela jiného je nepřijet ostentativně a udělat ze své absence politikum. Odtud je totiž již jen krůček k bojkotu, který už v tu v minulosti byl právě v časech kulminující Studené války. A teď se zdá, že západním politikům Studená válka chybí, že potřebují Rusy jako své barbary na periferii, aby si udrželi iluzi centra, že boj s Ruskem a Rusy je součástí identity Západu. K Rusku lze mít lecjaké výhrady, ale pranýřovat Ruskou za současné podpory despocií typu Saúdské Arábie je pokrytectví. A zneužívat k tomu Olympiádu je ubohost.

Ze života akvarijních rybiček

Politikům je často vyčítáno, že nevědí nic o skutečném životě, že nevědí, co to znamená podnikat nebo být nezaměstnaný, protože politika je jako akvárium na vrcholu slonovinové věže a politici v něm jako ty akvarijní rybičky tráví celý svůj život; o těch nejkřiklavějších příkladech, jako je Marek Benda, který se ve sněmovně snad i narodil, to platí téměř doslova.

Pokračovat ve čtení „Ze života akvarijních rybiček“ →

Volební guláš ročník 2013

Zatímco minulým i předminulým volbám jsem se věnoval celkem intenzivně, plédoval a rozebíral volební programy stran, pro ty letošní předčasné se nějak nemohu nadchnout. Asi to bude dílem únava, dílem nedostatek času a dílem skepse, že řešení našich současných problémů je stále méně možné v rámci politické rutiny, a nikoliv pouze na bázi Herkules-Augiáš. Proto jsem se rozhodl letošní volby odbýt stručnou inventurou všech kandidujících stran mírného pokroku v mezích (volebního) zákona. V pořadí podle Státní volební komise.

Pokračovat ve čtení „Volební guláš ročník 2013“ →

Pravicoví puritáni v akci

USA jsou ode dneška ve faktické platební neschopnosti, protože Republikáni odmítli zákon o vládních výdajích. V praxi to znamená, že fungování státu je silně omezeno a státní zaměstnanci zůstávají doma (pokud tedy nepracují zadarmo, protože jim povinnost a strach z propuštění jinak nedá). A proč? Kvůli odporu Republikánů k Obamově zdravotnické reformě, která měla zvýšit dostupnost zdravotní péče pro lidi, kteří nemají na komerční zdravotní pojištění. Raději srazí vlastní zemi na kolena, než by dopustili, aby zdravotní péče byla dostupnější. A takhle přemýšlí pravice všude na světě – raději spálená země, než „socialismus“, raději nízké daně pro bohaté, než lidská práva pro chudé. Hlavně aby si lidé nebyli rovni, hlavně aby „neúspěšní“ neměli stejné možnosti, jako „úspěšní“, když naopak zaslouží trest.

P.S. Jak si jistě každý všiml, není platební neschopnost, jako platební neschopnost. Stát se něco podobného kdekoliv jinde, budou ratingy padat jako šílené, raketýři z MMF lítat jako zjednaní a rozpočtově odpovědní pisálci agitovat o sto šest. Ale když jde bankrot USA, tak se nic neděje. Too big to fail.

Tak takhle ne, přátelé

Možná se ČSSD zalekla triumfu, ke kterému má v předčasných volbách nakročeno, a rozhodla se od sebe pár voličů odehnat, aby její vítězství tak nebilo do očí, nebo – a to spíš – kapříci ucítili korýtka a vyrazili na zteč, ale na každý pád, aby se členové strany soudili o místo na kandidátkách, to je něco, co pro mě osobně činí stranu jen těžko volitelnou, a to bez ohledu na to, jak dobrý a blízký má program (a že na první pohled je program ČSSD opravdu hodně dobrý). Jenže ten program budou prosazovat nějací konkrétní lidé a co lze čekat od lidí, kteří svoji soukromou politickou kariéru staví nad zájmy strany? Jestli jste si toho totiž nevšimli, například vy, pane Kajnare, tak ve sněmovních volbách se volí strany, nikoliv lidé. A já chci před volbami vidět stranu jednotnou a dobře organizovanou a chci vidět, že straníci dokáží pro společnou věc upozadit své vlastní partikulární zájmy. Řeknu to na rovinu: vůbec mě nezajímá, jste-li v právu., předvolební kampaň prostě není vhodná doba na praní špinavého prádla na veřejnosti a soudy nejsou dobré místo organizaci života strany. Protože jak vám mám věřit, že budete hájit zájmy voličů, když se nedokážete postavit ani za zájem své vlastní strany?

Nevstoupíš dvakrát do stejného bahna

Pamatujete si ještě na poslance ČSSD Melčáka a Pohanku? To byly bohatýrské časy, když bylo hlasování podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nejvyšší hodnotou a pravice a masmédia dělala, co mohla, aby toto jejich nezadatelné právo, tuto esenci osobní svobody a odpovědnosti, uhájila před totalitními manýry jejich rodné strany, která se dožadovala loajality a hlasování v souladu se stranickou linií. Ale to už je dávno, dnes je nejvyšší hodnotou loajalita. A tak poslanci ODS Úlehla a Florián, kteří nehlasovali v souladu se stranickou linií proti vyslovení důvěry „prezidentské“ vládě J. Rusnoka, nejsou hrdinové, ale renegáti, podrazáci, srabi a zrádci, kteří vrazili koalici nůž do zad. Závěr nechť si vyvodí každý sám, ale jestli v něm bude něco o dvojím metru, double-thinku a podobných finesách zodpovědné politiky, určitě nebude chybovat.

S těma padesátkama opatrně

Bývalý (díky bohu za ty dary) premiér Petr Nečas si v poslední době oblíbil – a posilněn absurdním rozhodnutím Nejvyššího soudu ještě přitvrdil – přirovnávat vyšetřování korupce v nejvyšších patrech politiky obecně a své osoby (a své metresy) zvláště k politickým procesům s nepříliš rafinovaným odkazem na 50. léta v zjevné straně dělat ze sebe oběť a vzbudit strach z návratu Temna. Někdo by možná měl panu bývalému (díky bohu za ty dary) premiérovi vysvětlit, že politické procesy 50. let nebyly o tom, že by banda zvrhlých prokurátorů svévolně zatýkala čestné, slušné a pracovité politiky KSČ, ale o tom, že ti politici ty prokurátory a soudce úkolovali koho mají za co stíhat a kolik má dostat, a koho naopak stíhat v žádném případě nemají, přesně tak, jak by to nyní nejraději bývalý (díky bohu za ty dary) premiér Nečas dělal sám, kdyby měl ty možnosti, a jak se to alespoň v rovině verbální a emocionální pokouší.

K.O. od Nejvyššího soudu

Pořád nás straší komunisty, ale ta rána na solar, která může českou společnost srazit definitivně do kolen, přišla od Nejvyššího soudu. Na základě vyumělkované konstrukce opírající se o nepostižitelnost projevů učiněných ve Sněmovně, Nejvyšší soud rozhodl, že ex-poslanci Šnajdr, Fuksa a Tluchoř nemohou být stíháni pro korupci. Úplně stačilo šikovně rozšířit význam pojmu projev z projevu verbálního, učiněného na půdě Sněmovny, jak byl dosud chápán a zřejmě i zamýšlen, na cokoliv, co poslanec učiní a prohlásí za politický akt, přičemž se zdá, že Sněmovnu si poslanec symbolicky bere s sebou kamkoliv jde, takže poslanci jsou tímto okamžikem absolutně nepostižitelní, nad zákony a mimo pravomoc orgánů činných v trestním řízení. Nebo ty správní rady, kam dotyční zamířili, snad zasedaje ve Sněmovně?

Pokračovat ve čtení „K.O. od Nejvyššího soudu“ →