Neskromné přání

Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Podepisuji

Stále se rozrůstající skupina českých intelektuálů zveřejnila následující prohlášení, které mně sice k podpisu nedali, ale já nemohu jinak, než ho vzít za své a svůj podpis k němu připojit. Je tristně příznačné, že informaci o něm jsem našel jen na DR a A2larmu, ale už ne v médiích, která zasahují větší díl české populace. Ale co se divím? To není obyčejné prohlášení, to je plnokrevný politický program, na kterém se dá postavit politická strana, která by můj – a jistě nejen můj – hlas měla jistý. A je to program, který žádá tak radikální revizi současného společenského uspořádání včetně zpochybnění mnoha fundamentálních dogmat kapitalismu, že se ho držitelé moci musí bát a štítit. Instinktivně, protože některé body musí být zcela mimo jejich chápání.

Pokračovat ve čtení →

Buď práci čest

Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.

Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.

A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.

Za vším špatným hledej ekonoma

Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, (…); 2. připravené zásoby (…); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci (…); 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.
My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami (…); 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii (…).
Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy.
Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie.
Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady.
Steve Keen: Koronavirus nekompromisně odhaluje omyly v základech neoklasické ekonomie a globalizace

Zhýčkaní proti zhýčkaným

Já vím, že nošení roušky je nepříjemné a obtěžující. Nejenom, že se v tom špatně dýchá (a jak porostou teploty, bude se dýchat ještě hůř), ale člověk na to musí pořád myslet. Uvědomuji si i to, že pro mnoho lidí je to nepochopitelné, protože chrání před něčím, co není vidět (kdyby to přenášeli komáři, lidí zpochybňujících užitečnost moskytiér by bylo určitě nejméně o řád méně, než těch, kteří zpochybňují užitečnost roušek), a uvědomuji si i to, že efekt je vlastně neviditelný, protože rozlišit situaci, kdy se epidemie nešíří, protože roušky výborně fungují, od situace, kdy jsou roušky zbytečné, protože se epidemie nešíří, na úrovni každodenní zkušenosti prostě nejde. Stejně tak chápu, že pro mnoho lidí jsou zavřené hranice natolik symbolicky a emocionálně dominantní, že přehluší vše ostatní.

To vše si uvědomuji, ale přesto mě lidé, kteří nechtějí nosit roušky ani dodržovat ostatní karanténní opatření a hranice by otevřeli bez ohledu na rizika, iritují. Iritují mě tím, jak nejsou ochotni či dokonce vůbec schopni snést dočasně trochu toho nepohodlí. Protože to, o čem se tady bavíme, nejsou žádná existenciální omezení, ale jen nepříjemnosti, zejména ve srovnání s tím, co horšího by nás mohlo potkat. Pořád ještě na nás nikdo nestřílí a nehází nám bomby na hlavu. Pořád ještě máme co jíst i pít a kam složit hlavu. Jenže jsme zhýčkaní a je nám zatěžko i to málo, co se po nás žádá teď. Nikdo se nechce omezovat, nikdo nechce slevovat ze svých standardů, a už vůbec ne proto, aby „jenom“ dělal něco pro druhé. Jako by si nikdo neuvědomoval, že jsme tu jen a pouze díky tomu, že naši předci dokázali zatnout zuby a obětovat se.

Pokud nezvládáme a nechceme zvládat tak jednoduché věci jako nosit roušky a nechodit do hospody, co budeme dělat, až bude skutečně zle a realita nám sáhne ne na pohodlí, ale na existenci? Třeba až se prostě neurodí, protože bude sucho. A to není žádný hypotetický scénář z daleké budoucnosti, ale realita dneška. Už letos hrozí kvůli suchu výrazný propad výnosů. Klimatické změny nejsou totiž žádný výmysl, ale vytěsněná realita. A stejně jako nezmizí virus jenom proto, že na něj nebudeme věřit, nezmizí ani klimatické změny a s nimi spojené hrozby jenom proto, že je budeme bagatelizovat.

Nebo až někdo, komu už nezbylo nic, než tanky, nám v zoufalství na těch tancích přijdete vzít i skrovné zbytky toho, co ještě budeme mít my? Nebo když ty tanky pošle někdo, kdo bude chtít „vrtět psem“, odvést pozornost a nasměrovat hněv lidí od sebe a své odpovědnosti na jiné zoufalce, kteří sice za nic nemohou, ale mají tu šikovnou vlastnost, že se snadno identifikují a lze z nich dobře kreslit nepřátele?

Epidemie COVID-19 je zkouška, ve které zatím selháváme, protože jsme si příliš zvykli na to, že můžeme mít vše a nikdo a nic nám v tom nesmí bránit. De iure nesmí, jenže tady nejsme v ideálním světě práva, ale v reálném světě fyzické reality. Ještě nám, s výjimkou nakažených a ohrožených, a to nejsme zdaleka všichni, nejde o existenci, zatím nám jde jenom o pohodlí. A stejně to nezvládáme a ještě se tím pyšně chlubíme. Opravdu nechci vidět, co se stane, až nás dožene sucho, neúroda a hlad nebo některá z dalších morových ran, co jsme si je na sebe upletli. Moc nevěřím tomu, že čím větší bude stres, tím lepší bude výkon. S dodržováním karantény máme problém už po měsíci. Jak chceme zvládnou větší výzvy, které se potáhnou celá léta?

[Aktualizováno] Poznej autora citátu

Poznáte autora následujícího citátu? Řešení zítra touto dobou. Odpovědi prosím do komentářů, hlavní cennou pro vítěze je pochvalný tweet.

V dobrém mě překvapilo, že se projevila ukázněnost a disciplinovanost, což není naše typická vlastnost. Samozřejmě, někdo může mít výtky k nějakému kroku, ale musíme si uvědomit, že vždycky obstojí těleso, které je organizované a drží určitou disciplínu, než rozhádaný dav. Tento moment se nám podařilo krásně překonat. A ukázalo se, že lidé na výzvu, kdy je potřeba držet pospolu a být druhému ku pomoci, jsou schopni reagovat kladně. A to je nádherné. Varoval bych jenom před tím, abychom si v momentě, kdy nám bude lépe, začali mezi sebou vyřizovat účty, kdo měl co udělat lépe. To platí především pro politiky a intelektuální elitu. Jistě, ledasco jsme mohli udělat lépe, ale uvědomme si. že jsme také čelili důsledkům naší dvacetileté pýchy, kdy jsme se domnívali, že co si nevyrobíme si můžeme jednoduše koupit za peníze. Ukázalo se, že tak jednoduché to není.

Aktualizace 9.4.2020: Jak správně poznal Kamil (viz komentáře), který šel ovšem evidentně na jisto, jedná se o aktuální výrok Dominika kardinála Duky v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny, Tedy o výrok toho nejnepravděpodobnějšího muže, kterého bych já citoval, protože s ním souhlasím. Jenže on celý ten rozhovor je překvapivě příčetný a mohu ho jen doporučit, pokud se k němu někde dostanete. Že by panu kardinálovi svědčila karanténa?

V krizi poznáš kréténa

Kreténa samozřejmě poznáme všichni, vždy a spolehlivě: jsou to ti druzí. Ale to jsou většinou jen kreténi z pohodlnosti, protože ruku na srdce, v časech dobrých, když vládne klid, mír a prosperita, se jako kreténi chováme někdy všichni. Je to luxus, který si můžeme dovolit. Jsme prostě takoví kreténi leví. A pak jsou lidé, kteří se chovají jako kreténi i v časech zlých, a to jsou kreténi praví. Teď, když máme epidemii, stav nouze, karanténu a s tím související tisíc a jeden problém, se to ukazuje obzvláště zřetelně. Jak se říká, že teprve krize odhaluje charaktery, tak je to sice klišé, ale sedí jako prdel na hrnec. S nástupem „zlých“ časů (ty uvozovky jsou sakra na místě, protože by mohlo být ještě tisíckrát hůř, například by místo virů mohly poletovat kulky) se lidé rozdělili zhruba na dvě skupiny: Ta první přestala kecat a začala makat, adaptovala se na změněnou situaci, přehodnotila priority, dokázala se vzdát nejen stereotypů v chování i myšlení, ale i svého pohodlí, pomáhá druhým a chová se odpovědně. Ta druhá jsou kreténi. Myslí i chovají se pořád stejně, rozhodně odmítají udělat cokoliv pro druhé, i kdyby to mělo být blbé nošení roušky, svého pohodlí se odmítají vzdát a i tváří v tvář smrti pořád žvaní něco o svobodě, kterou si ovšem pletou právě s tím pohodlím. Počítají, kolik by se dalo vydělat/ušetřit, kdyby se lidé nechali umírat a ztěžují si, že se lidský život přeceňuje. Samozřejmě všemu rozumí a všechno kritizují, nikdo nic nedělá správně, oni by všechno dělali lépe, a pomalu jediný, kdo podle nich nedělá chyby, je vláda, protože v jejím případě je to fundamentální neschopnost kombinovaná s velmi rafinovaným zlým úmyslem. Přitom jsou to i oni, koho ta první skupina chrání o komu pomáhá prostě tím, že drží společnost v chodu. A byl bych ale velmi překvapen, kdyby až se to přežene a vrátí se lepší časy, nebyli právě tihle kreténi, kteří sami nic neobětovali, první co budou stát ve frontě na státní podporu a budou u toho nejhlasitěji řvát něco o škodách, které jim musí stát, potažmo společnost. nahradit. Těžko říct, kde se berou. Je to výchovou? Je to v genech? Je to něco ve vzduchu nebo ve vodě? Jedno je ale jisté: bez ohledu na to, že sami svoje chování považují za přirozené, zdravé a ve společnosti dominantní, je jich evidentně menšina. Otravná parazitická menšina, ale pořád menšina.

Vždycky bude něco chybět

Současná epidemie COVID-19 je asi největší krizí, které musí naše společnost čelit nejméně od invaze v roce 1968 a možná i od války. Především tím, že zasahuje celé území státu, čímž se zásadně liší od povodní i vichřic, které nám dávali v poslední době nejvíce zabrat. Takže buďme spravedliví, vyčítat vládě každou chybičku není úplně fér. Nebyla připravena vláda, ale nebyl připraven ani nikdo jiný. Na druhou stranu je nepopiratelný fakt, že by vláda by při zvládání epidemie mohla dělat tisíc a jednu věc lépe a že o problémech v Číně a Itálii se vědělo dost dlouho na to, aby se s nákupem roušek, respirátorů a dalšího vybavení mohlo začít včas. Nebo s přípravou na jejich výrobu. Tohle byla chyba, ne to, že sklady státních hmotných rezerv nebyly už dávno plné ochranných pomůcek na zvládání celostátní epidemie. Nikdy nelze být předem připraven úplně na všechno. Nepochybuji ovšem o tom, že až takhle krize skončí, sklady se rouškami a respirátory naplní. Jenže příští epidemie může mít úplně jinou povahu. Třeba nebude přenosná z člověka na člověka, ale budou ji roznášet komáři. Má proto stát nakoupit sta tisíce hektolitrů repelentu? A pak přijde místo komárů sucho a zástupy generálů po bitvě budou vědět, že sklady měly být plné brambor a pitné vody místo zbytečného repelentu. Co tím chci říct? Že chyba nebyly ani tak prázdné sklady, jako naše závislost na těch skladech, která nám má kompenzovat neschopnost změnit své chování, jak sociální, tak ekonomické, a adaptovat se na změněné podmínky. Lepší než plné sklady roušek je schopnost začít je urychleně vyrábět. To ovšem předpokládá jednu zásadní změnu paradigmatu: přestat vnímat ekonomické jednotky jako samostatné aktéry maximalizující svůj zisk, které jsou se svým okolím propojeny pouze tržní výměnou, ale jakou integrální součásti společenského systému, jejichž primární odpovědností je uspokojování potřeb společnosti a až pak, nejsou-li jiné priority, přinášet zisk svým majitelům. Do té doby budeme závislí na tom, že budeme mít plné sklady a v nich shodou okolností právě to, co zrovna nejvíce potřebujeme.

Coronavirus ante portas

Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.

Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.

A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?

Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.

Pár slov o tradiční rodině

Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.