Mistrovství světa v kopané v Rusku včera začalo a ještě nic nebouchlo ani nikdo nestřílel. Kéž by to tak zůstalo. Ale skutečně se žádní teroristé o nic nepokusí? Taková příležitost! Navíc zrovna v Rusku už k několika spektakulárním teroristickým útokům došlo, někteří „bojovníci za svobodu“ z Kavkazu se neštítí ničeho, co může Moskvě uštědřil „lekci“, a teď navíc mají ty nejznámější firmy z IS důvod mít na Rusy pifku jako nikdo jiný, protože to byl právě vstup Ruska do války v Sýrii, co významně přispělo k porážce Islámského státu, pokud o ní přímo nerozhodlo. To jsou okolnosti, řekněme, objektivní, na kterých by měla zavládnout všeobecná shoda. Pak jsou zde ovšem ještě okolnosti jiné, nazvěme je třeba subjektivní, či konspirační, a sice stupňující se nepřátelství Západu k Rusku a snaha Rusku škodit na všech frontách. A co více by poškodilo důvěryhodnost Rusko, než „neschopnost“ překazit teroristický útok na nejsledovanější sportovní šampionát na Zemi? Co by lépe podpořilo stereotyp o zemi v rozkladu s neschopnou vládou, který umí jen šikanovat „nezávislé“ novináře, ale s teroristy si poradit nedokáže? Odolá Západ tomuto pokušení? A nemusí jít hned o aktivní podporu takovému útoku, ať již materiální, či organizační, úplně stačí nic neudělat a Rusům nic neříct v případě, že se západní tajné služby o plánování takového útoku dozví. Odolá Západ tomuto pokušení? Protože spoléhat na to, že Západ by nikdy nic takového neudělal, a už vůbec ne, když by tím ohrozil bezpečí svých občanů, je liché. Západ už mnohokrát prokázal, že se žádné špinavosti neštítí, když je účel dostatečně „svatý“, a že své občany na oltář vítězství obětuje bez mrknutí oka. To všechno je ale ve stínu a nám – nám, protože teroristický útok na tak eminentně apolitickou a humanistickou (navázaný hyperbyznys teď nechávám stranou) událost, jakou je mistrovství světa v jakémkoliv sportu, by byl útokem na nás všechny – nezbývá, než doufat ve schopnost Ruska, neschopnost teroristů a příčetnost Západu. Ať se stane, co se stane, nebuďme překvapeni. Doufejme v nejlepší, ale nepodceňujme nejhorší.
Štítek: sport
Národní hrdost k pronajmutí
Když se tak dívám, jak na slavnostním zahájení zimních olympijských her defilují zástupci zemí, ve kterých se zimní sporty provozovat nedají, nemohu si pomoci, ale přijde mi, že je něco špatně. Na jednu stranu je hezké, jak tak všichni jdou pospolu, dokáži spolu komunikovat i jinak než bombami a sankcemi a dokonce si navzájem vypomáhají, aby tam vůbec mohli být, na druhou stranu potom ale nechápu, proč to bazírování na národních výpravách, když země a národnost vlastně nehraje už žádnou roli. Zemi XY reprezentuje človíček YZ, který v ní nežije, netrénuje a má s ní společného jedině to, že se v ní narodil jeho pradědeček. Jenže pak jsou tu i případy, kdy pradědeček YZ o zemi XY nikdy ani neslyšel, neslyšel o ní nikdy ani nikdo z jeho rodiny a dotyčný je bělejší, než ten sníh, na kterém závodí, ačkoliv v zemi, již reprezentuje, nikdy žádní běloši nežili a nežije v ní ani on, protože žije a trénuje jinde. Jenže doma není tak dobrý, aby se na olympiádu kvalifikoval, tak vyhandluje občanství země za své schopnosti a tradá, jede se na olympiádu. A mě to prostě přijde divné. Zase další komoditizace, další území dobyté komercionalizací. Nebylo by lepší už tu hru na národy vzdát, nebo je přejmenovat na Gladiátorské hry, když myšlenka olympismu přežívá už jen na kapačkách sentimentu? Nebo alespoň zavést jiná kvalifikační kritéria, než je obrázek na sešitku zvaném pas?
Obligátní pay gap i ve sportu
Dnes se běžel 121. ročník běžeckého závodu Běchovice-Praha (název je mimochodem pěkná ukázka konzervatismu, protože Běchovice jsou dávno součástí Prahy, které končí daleko daleko za nimi). Klobouk dolů před všemi, co vyběhli, a dvakrát před těmi, co doběhli. Mě by to spolehlivě zabilo.
Ale jak jsem si tak četl propozice, tak vidím, že závod je zároveň Mistrovstvím ČR v silničním běhu na 10 km a že borci v mistrovských kategoriích mají nárok na tzv. price money: první muž 10.000,- a první žena 8000,- Ale proč ten rozdíl a je náhoda, že je zrovna těch cca 20%, které představují pay gap mezi muži a ženami v celé společnosti? Vždyť tady není mezi výkonem muže a ženy žádný rozdíl – všichni uběhnou stejnou vzdálenost a první je prostě první. Lišit se může čas, ale takový rozdíl je vzhledem k tomu, že se jedná o samostatné kategorie, irelevantní, navíc finanční odměna není závislá na absolutním čase, ale jen na pořadí. Paradoxně, kdyby první žena v cíli byla rychlejší, než první muž, bude její odměna nižší! Tady prostě žádný (pseudo)racionální důvod pro rozdílnou odměnu mezi muži a ženami není, ten rozdíl přesto existuje. Proč? Ze setrvačnosti? Je to také svého druhu konzervatismus?
Oběti krize
Rusko je na prahu ekonomické krize a taková krize, to je prevít. Kolikrát způsobí, že lidé přijdou o práci, ba i o domovy, někteří si budou muset utáhnou opasky a někteří budou doslova živořit, těžké časy čekají především penzisty, ale strádat budou i děti, které si už nebudou dovolit školní obědy, pokud tedy budou moci vůbec chodit do školy. To všechno jsou jistě smutné a tragické příběhy, ale neměli bychom kvůli nim zapomínat na skutečné oběti krize – na hokejisty z KHL. Jen si to představte: máte smlouvu na 10 miliónů Kč, ale protože vás vyplácí v rublech, tak najednou dostanete jen nějakých 5 miliónů. To je tak kruté a nespravedlivé… A svět cynicky mlčí…
Sportovní puch
Tak nějak jsem si vždycky myslel, že sportovní duch znamená respekt k soupeři, uznání porážky, hru bez faulů a že by jím měli být prodchnuti nejenom sportovci, ale i fanoušci, protože bez něj by to pak už nebyl sport. Ale buď jsem špatně pochopil, co to ten sportovní duch je, nebo už vyšel z módy, protože ty výbuchy radosti pokaždé, když soupeři českých sportovců něco zkazili, nebo to zaklínání aby udělali chybu, když zrovna nekazili, to bylo všechno jiné, jen ne úcta k soupeři. Žádné „ať vyhraje lepší,“ ale „ať vyhraje náš, jedno jak.“ A vrcholem všeho bylo nenávistné nadšení nad tím, že Finsko porazilo Rusko v hokeji a ruští hokejisté v turnaji končí. Sport tu někomu zjevně nahrazuje politiku i válku. Jak by potom ale vypadala skutečná válka, když blbou hru berou takhle vážně, nesmiřitelně a vášnivě? Asi už začínám tušit, kde se v každém konfliktu pořád berou ty nesmyslné a zbytečné zástupy mrtvých a umučených.
Jak se co dělá – zimní sporty
Moc pěkná prezentace několika olympijských sportů a jejich techniky od The New York Times.
- Obří slalom.
- Saně.
- Rychlobruslení.
- Skoky na lyžích.
- U-rampa (nebo jak se tomu správně česky říká)
- Slopestyle (tohle snad ani české jméno nemá).
Jsou to dovednosti sice zcela zbytečné, ale naprosto mistrovské. Žádná sranda, i když to tak někdy vypadá.