Tagged: sport

Obligátní pay gap i ve sportu


Dnes se běžel 121. ročník běžeckého závodu Běchovice-Praha (název je mimochodem pěkná ukázka konzervatismu, protože Běchovice jsou dávno součástí Prahy, které končí daleko daleko za nimi). Klobouk dolů před všemi, co vyběhli, a dvakrát před těmi, co doběhli. Mě by to spolehlivě zabilo.

IMG_20170924_120335.jpg

Ale jak jsem si tak četl propozice, tak vidím, že závod je zároveň Mistrovstvím ČR v silničním běhu na 10 km a že borci v mistrovských kategoriích mají nárok na tzv. price money: první muž 10.000,- a první žena 8000,- Ale proč ten rozdíl a je náhoda, že je zrovna těch cca 20%, které představují pay gap mezi muži a ženami v celé společnosti? Vždyť tady není mezi výkonem muže a ženy žádný rozdíl –  všichni uběhnou stejnou vzdálenost a první je prostě první. Lišit se může čas, ale takový rozdíl je vzhledem k tomu, že se jedná o samostatné kategorie, irelevantní, navíc finanční odměna není závislá na absolutním čase, ale jen na pořadí. Paradoxně, kdyby první žena v cíli byla rychlejší, než první muž, bude její odměna nižší! Tady prostě žádný (pseudo)racionální důvod pro rozdílnou odměnu mezi muži a ženami není, ten rozdíl přesto existuje. Proč? Ze setrvačnosti? Je to také svého druhu konzervatismus?

Reklamy

Oběti krize


Rusko je na prahu ekonomické krize a taková krize, to je prevít. Kolikrát způsobí, že lidé přijdou o práci, ba i o domovy, někteří si budou muset utáhnou opasky a někteří budou doslova živořit, těžké časy čekají především penzisty, ale strádat budou i děti, které si už nebudou dovolit školní obědy, pokud tedy budou moci vůbec chodit do školy. To všechno jsou jistě smutné a tragické příběhy, ale neměli bychom kvůli nim zapomínat na skutečné oběti krize – na hokejisty z KHL. Jen si to představte: máte smlouvu na 10 miliónů Kč, ale protože vás vyplácí v rublech, tak najednou dostanete jen nějakých 5 miliónů. To je tak kruté a nespravedlivé… A svět cynicky mlčí…

Sportovní puch


Tak nějak jsem si vždycky myslel, že sportovní duch znamená respekt k soupeři, uznání porážky, hru bez faulů a že by jím měli být prodchnuti nejenom sportovci, ale i fanoušci, protože bez něj by to pak už nebyl sport. Ale buď jsem špatně pochopil, co to ten sportovní duch je, nebo už vyšel z módy, protože ty výbuchy radosti pokaždé, když soupeři českých sportovců něco zkazili, nebo to zaklínání aby udělali chybu, když zrovna nekazili, to bylo všechno jiné, jen ne úcta k soupeři. Žádné „ať vyhraje lepší,“ ale „ať vyhraje náš, jedno jak.“ A vrcholem všeho bylo nenávistné nadšení nad tím, že Finsko porazilo Rusko v hokeji a ruští hokejisté v turnaji končí. Sport tu někomu zjevně nahrazuje politiku i válku. Jak by potom ale vypadala skutečná válka, když blbou hru berou takhle vážně, nesmiřitelně a vášnivě? Asi už začínám tušit, kde se v každém konfliktu pořád berou ty nesmyslné a zbytečné zástupy mrtvých a umučených.