Založíte-li svou morálku na nějakém mytologickém příběhu nebo povídačce – o bohu, o lidských právech a tak podobně – nové vědecké objevy mohou tuto vaši morálku snadno podminovat. Jakmile zjistíte, že bůh či lidská práva jsou jen lidmi vymyšlené fiktivní příběhy, ztratíte základ svého morálního kodexu, a co pak?
Morálka přece může být založena jen na realitě – na realitě utrpení. Samozřejmě, že příčinou utrpení často bývají fiktivní příběhy o bohu, penězích či o národu, ale i pak je výsledné utrpení reálné a stejně reálné je osvobození se od takového utrpení. V mém pojetí morální jednání osvobozuje vnímající bytost od utrpení a nemorální jí ho zvětšuje. A vůbec nezáleží na tom, jak tato bytost vznikla a funguje. Pokud se někdy naučíme sestavovat vnímající roboty, kteří budou cítit bolest, pak bude jednání, jež jim působí bolest, stejně nemorální jako jednání, které působí bolest lidem nebo šimpanzům.
Začnete-li se pozorovat, naučíte se neubližovat jiným bytostem nikoliv kvůli zákazu nějakého boha, nebo proto, že vás potrestá společnost, ale protože když ubližujete jiným, ubližujete sami sobě.
33 komentářů: „Juval Noah Harari (2) – morálka“
Komentáře nejsou povoleny.
Tribun 
To mi připomíná Buddhovo:
-existuje utrpení
-vše co existuje má svůj vznik a zánik
-je tedy možné zbavit se utrpení
On to tedy má ve čtyřech bodech (čtyři vznešené pravdy), ale mě se líbí tato „zhuštěná“ verze ve které je druhá a třetí pravda sloučená do jednoho bodu.
Ve svém učení o činech říká (opět kráceno):
„Než vykonáte nějaký čin položte si otázku: „Nezpůsobí tento můj čin nikomu utrpení?“ Pokud si dokážete s čistým svědomím odpovědět že nezpůsobí – pak ten čin vykonejte.“
A pak že ve starých textech nenajdeme odpovědi. Tyhle odpovědi jsou staré dvaapůl tisíce let.
Jestliže začnete lidskoprávní teorii považovat za jakousi povídačku, která nemá co určovat, jak se chovat k lidem, může se vám stát, že jejich lidskou podstatu přestanete vnímat, přestanete uznávat, že něco cítí, budete v nich vidět buď roboty anebo dobytčata.
Četl jste Vercorsova Nepřirozená zvířata? To je kniha o opačném procesu.
Je to o tom, že morálka nesmí být metafyzická. Vzpomínáte přece na Geona, že ano?
Jestliže se cokoli zaslouží o morálku člověku prospěšnou, pak nezáleží na tom zda je metafyzická či nikoli.
To možná ano, ale s tím metafyzickým fundamentem riskujete morálku, která dovolí cokoliv.
Morálka nemůže existovat bez individuálního svědomí. A to je samo o sobě, přes všechny pokroky vědy, hodně metafyzická kategorie.
To si nemyslím. Nehmotný není přece totéž, co metafyzický.
A co s tím má hmota co do činění?
Že z toho, že si nemůžete na svědomí sáhnout ještě neplyne, že je nějak metafyzické.
Nejde o hmotnost nebo nehmotnost, ale o to, co (zatím) lze a nelze zkoumat běžnými postupy. A otázka, jakým způsobem ¨funguje kategorický imperativ (individuální svědomí) do té druhé kategorie podle mě patří.
Tady jde taky o to, že pohrdavá slova o jakési povídačce jsou vítanou záminkou pro všechny, kterým jsou lidskoprávní fundamenty nepohodlné.
To jsem si všiml. Problém je v tom, že i ty fundamenty jsou vítaná záminka.
Lidskoprávní dokumenty existují především k usměrnění těch, co žádné svědomí a žádnou empatii k jiným lidem nemají. K těm, co sahají po revolveru, když slyší slova jako humanita anebo morálka, abych parafrázovala legendární výrok.
Vy jste zkrátka stále v zajetí toho mýtu, té povídačky, a to tak fest, že k vám žádná pochybnost nepronikne.
Mohu mít pochybnosti o některém způsobu prosazování lidskoprávní agendy, o lidech, kteří se s tím chtějí svézt, ačkoli jejich záměry nejsou čisté, ale proč bych měla mít pochybnost o tom, že každý člověk by měl mít jasně definovaná, univerzálně platná práva?
Protože je to jen lidský výmysl a člověk by měl o svých výmyslech pochybovat.
To mě přivádí k otázce, jak jste na tom vy. Nehodláte přiznat nárok na stejná práva všem lidem?
Nejenom že hodlám, já jim ho i přiznávám. Ale bez těch omáčkových příběhů.
V podstatě jenom nahrazujete spolu s citovaným autorem jeden idealistický pohled na morálku (člověku jsou principy morálky ukládány nějakou nadpozemskou silou) jiným idealistickým pohledem (morálka může být založena pouze na realitě utrpení). Žádná univerzální morálka přitom neexistuje, ať už v čase nebo prostoru. Existuje ale vztah mezi morálkou a právem (něco zůstává ve fromě obyčeje, jiné principy se kodifikují zákony) , což snad dostatečně vysvětluje, proč tolik reálných zájmových střetů se prakticky odehrává v zastřené morální rovině (viz třeba typický morální imperativ: „Dluhy se mají platit!“, bez ohledu na to, jak vznikly; anebo jiná dnešní mravní norma: „Soukromé vlastnictví je nedotknutelné“, bez ohledu, jak se s tím vlastnictvím nakládá). Ono to sice dlouho trvá, než se nějaké mravní normy změní (viz např. to, jak dlouho se v ženské módě musely prosazovat bikiny), ale pokud si myslíte, že ta zpropadená lidská práva se už přežila, tak ty všechny příslušné legislativní normy zkrátka zrušte. Jsem hodně zvědav, jestli ti, kterým to přinese přímý profit, začnou jednat podle té deklarované zásady, že „když ubližujete jiným, ubližujete sami sobě“.
Nesouhlasím. Tak, jak tomu rozumím já, jde o náhradu morálky vnější morálkou vnitřní (svědomím). Pokud se hovoří o utrpení reálném, pak právě proto, aby se z morálního rozhodování vyloučily idealismy, které reálné utrpení mohou legitimovat a také zpravidla legitimují. Co se týče práva a zákonů, tak je podstatné si uvědomit dvě věci: 1. často bývají inspirovány tím či oním idealismem, 2. právo a spravedlnost není totéž. Zákony jsou užitečné a není důvod je rušit, jen nemá smysl hledat v nich morálku.
To mě po těch vašich řečech docela překvapuje.
Takže práva ano, ale nekodifikovat, nechat všechno na novém, mravném, ideálním člověku?
Ne, jen z nich nedělat fetiš, nezapomínat kvůli nim na člověka.
Aha, takže když nahradíte dosavadní vládnoucí model morálky nějakým jiným morálním vzorcem, tak morálka ztratí svůj dosavadní skupinový charakter? To, co nazýváte vnitřní morálkou, je právě ten mechanismus, s jehož pomocí se morálka uplatňuje ve společnosti: Kategorický imperativ, individiální svědomí, vnitřní pohnutka…; lze tomu říkat různě, ale funguje to jinak, než když v případě „kodifikované morálky“ máte před očima možnost zákonné represe. V případě morálních vzorců jsou lidé totiž sami přesvědčeni o správnosti svého jednání, takže se „dobrovolně“ vymezují proti lidem, kteří se hodnotově pohybují v jiné morální soustavě.
Jinak morálka má stejně jako právo svůj dvojaký sociální charakter, takže oba „normativy“ od sebe dost dobře oddělovat nelze. Jednak je důležitá pro chod společnosti, a jednak se používá k nastolování/udržování/změny hegemonie. Morální vzorce vám už od nepaměti říkají, co je dovoleno, co je zakázáno, resp. třeba i to, co má být vykonáno, no aprávo něco z toho v zhájmu společenského zřízení kodifikuje. Pokud chcete čerstvý příklad, tak si zpětně přehrajte debatu o EET, ve které se to morálními imperativy jenom hemžilo.
Váš idealismus je zajímavý v tom, že na jednu stranu zatracujete ideu lidských práv („povídačka“), a na druhou stranu vlastně operujete Kantovým kategorickým imperativem („vnitřní morálka“), přičemž obojí patří bez ohledu na dosažené výsledky do stejné humanistické tradice. Realismus v tomhle případě neznamená to, že utrpení vám (nebo mě a spoustě dalších lidí) připadá v dnešním světě – na rozdíl od deklarovaných lidských práv – jako skutečné. Realistický pohled totiž není v tomhle případě o nějakém novém, lepším morálním vzorci, který se vymyslí, ale v přiznání toho, že morálka je už ze své podstaty antiindividuální, protože plní jasné společenské funkce (viz její tematický obsah, důvod vzniku a reálný původ,v způsob zdůvodňování; ve všech případech stojí na prvním místě nějaká funkční pospolitost). Zjednodušeně a nijak objevně řečeno: Morálka funguje jako odraz vládnoucích společenských vztahů, takže už jenom z toho důvodu se jeví stavění vaší nové „etiky utrpení“ do protikladu s tradiční humanistickou „povídačkou“ o lidských právech jako docela nebezpečný nesmysl. Ale třeba spolu s citovaným autorem znáte nějaký jiný, použitelný recept (mimo oblast základních lidských práv a svobod), jak přimět všechny ty lidské žraloky a predátory k tomu, aby už konečně pochopili, že když prosazují zájmy své třídy nebo sociální vrstvy, tak ubližují „sami sobě“. Mě tedyta citovaná fráze zní spíš jako nějaké nové jedednácté přikázání; ale protože jako pohled na stav společnosti je taky humanistická, tak vám ji určitě nebudu vyvracet.
Klíčový rozdíl je v tom důrazu na nečinění utrpení. Lidská práva sama o sobě ospravedlní i (humanitární) bombardování. K tomu, abyste neházel lidem bomby na hlavy potřebujete chápat, že tím reálně trpí a že proto se to nedělá, i když by se to dalo velmi ušlechtile zdůvodnit.
V idealistických konceptech žádný klíčový rozdíl neexistuje. Pokud si myslíte, že bez těch zprofanovaných lidských práv a svobod můžete prosadit lepší politiku vůči třetímu světu, tak je zkrátka zahoďte. Určitě budete držet prst na tepu doby; viz třeba dnešní USA, kde se po nespopokojencích chce, aby demokraticky srazili patky a svoje protivné názory si nechali až do příštích voleb. Jedna věc je nějaké humanistické přesvědčení, a druhá věc jsou reálné možnosti, byť by se vlastně už jenom hlavně deklarovaly na papíře. Téma ušlechtilosti proto doporučuji nechat na případné koncentráčnické večery, až na cimře budete zdůvodňovat, jak je to úžasné, že ten prohnilý vládnoucí systém se už ani nepřetvařuje. Asi se to blbě vysvětluje, ale ta zprofanovaná lidská práva nemáme zapsaná v ústavách jenom kvůli „vývozu demokracie“ do tzv. rozvojových zemí, ale díky našim prapředkům hlavně kvůli sobě. A protože ta dnešní „papírová deklarace“ stála přitom docela hodně krve, tak by snad stálo za to spíš usilovat o její neplňování a rozvíjení, než se snažit s tou dnešní provařenou vaničkou vylévat i to pověstné dítě.
Jenže to mluvíte o něčem trochu jiném, než pan profesor, řekl bych. Přece kdyby se lidé chovali mravně podle Harariho maximy, tak žádné papíry ani zákony ani ideály pro regulaci své interakce nepotřebují.
Ne, je to pořád dokola. S panem profesorem jste na pozici Kanta, který se už dávno před vámi snažil heteronomní pojetí morálky (klasicky Bůh) nahradit nějakou autonomní verzí, která by byla založena na racionálním jedinci. Oboje představuje idealistickou pozici s tím rozdílem, že zatímco v prvním případě vám hraje hlavní roli klasické nadpřirozeno, tak v tom druhém jde o subjektivismus. Zkrátka jste akorát vyměnili kartu, protože si myslíte, že „etika utrpení“ by na rozdíl od té „povídačky“ o lidských právech (která se zdánlivě vyčerpala), mohla přivodit zvrat v tom, jak se člověk jako jedinec má vztahovat k okolnímu světu. To mi takhle postavené proti sobě připadá fakt hodně absurdní, protože ta zprofanová lidská práva přece potřebujete už jenom k tomu, aby se vaše myšlenka dostala někam ven, získala si své stoupence, stala se součástí nějakého širšího programu, a mohla se tak nakonec prosadit jako nějaká nová mravní zásada.
Když si nebudeme ubližovat, tak žádné mravní zásady nepotřebujeme. Já musím trvat na tom, že ten přívlastek reálné ve frázi reálné utrpení je zcela zásadní a představuje podstatný kvalitativní rozdíl proti morálce konstruované idealisticky. Takto pojatá morálka není idealistická, ale materialistická. Nebo jak by podle vás vypadala neidealisticky založená morálka?
Pro mě „materialismus“ znamená především reálný pohled na morálku jako takovou. Psal jsem to už nahoře: Morální normy se proměňují v čase a i v rámci jediné společnosti je velký rozdíl v morálních zásadách jednotivých skupin. Proč by tedy měla víc zabírat představa reálného utrpení, když rychle na síle ztrácí idea lidských práv, ke které má přitom střední třída historicky tak nějak blíž, protože na ní byla v minulosti založena její emancipace? Vy spolu s autorem nejspíš vycházíte z představy, že myšlenka základních práv a svobod se totálně zdikreditovala v praktické politice, takže se ji snažíte něčím nahradit. Hodně podobný stav si pamatatuji z doby hned po listopadu 1989, kdy P.T. občanstvo všechny třeba jenom trochu socialistické myšlenky hromadně zahazovalo, jako by to byly staré, nepotřebné hračky. Navíc to neubližování máte přece obsaženo i v tom tradičním republikánském hesle: Rovnost, volnost, bratrství. Patřím k lidem, kteří si myslí, že tenhle základ je třeba rozvíjet a překonávat, a nikoli se snažit o nějakou novou racionalitu ve stylu osvícenství. Nakonec sám přece musíte vidět na příkladu většinového vztahu k uprchlíkům, že sázka na „etiku utrpení“ (nemyslím to posměšně) má rovněž svoje evidentní limity. Těžko s tím můžete něco udělat, dokud nepochopíte, že to není absencí nějakého lepšího morálního vzorce, ale zkrátka tím, že ekonomická krize z r. 2008 se přelila do celkové krize kapitalistické společnosti. Tohle musíte vyřešit v první řadě, a pak teprve můžete uvažovat o návratu nějaké ušlechtilejší morálky.
Jinak pro úplnost dodávám, že komentář k dalším autorským ukázkám jsem si raději odpustil. Určitě je to příjemná četba, ale tak nějak mi to vytvářením jednoduchých paralel připomíná dneska jinou populární četbu, která se tematicky věnuje srovnávání přítomnosti se zánikem antických civilizací. Sice se to hezky čte, ale je to zhruba tak významný teorém, jako když někdo v rozhovoru prohlásí: „V lidských společnostech nelze vysledovat korelaci mezi fyzickou silou a společenskou mocí…“ (Kdo všechno to před autorem řekl? Platí to i o starých společnostech? Dá se k tomu vztáhnout i existence moderních armád včetně tzv. jaderných kufříků? No a není od vzniku kapitalismu přece jenom trochu aktuálnější uvažovat spíše o korelaci mezi ekonomickou silou a společenskou mocí?).
Nějak si nedokážeme porozumět… Nejde o to, jestli se lidská práva zdiskreditovala, či nikoliv. Jde o to, že stejně jako všechna ostatní práva, třeba právo vlastnické, nejsou reálná, ale vymyšlená, že představují příběh kvalitativně srovnatelný třeba s takovým neposkvrněným početím. Na rozdíl od utrpení, které reálné je. Zrovna na těch uprchlících je to dobře vidět, protože co nám umožňuje držet je za dráty v mrazu či blátě, nebo klidně přihlížet k tomu, jak se topí na pašeráckých bárkách ve Středozemním moři? Právě to, že jejich utrpení nepovažujeme za stejně reálné, jako to naše.
Co se týče té moci, pokud si dobře pamatuji (už jsem ty noviny vyhodil, takže to neověřím), tak Harari v jiných částech rozhovoru, které jsem neocitoval, tvrdí, že to platí i pro ta nejstarší společenství se sociální diferenciací. Ostatně si odpovídáte sám právě tou poznámkou o ekonomické síle, protože ta je v kapitalismu dominantní, přitom to zcela jistě není síla fyzická. Ani k tomu nošení jaderného kufříku a mačkání červeného tlačítka příliš fyzických sil nepotřebujete.
V tom případě se ale musel mýlit už Rousseau, když napsal: „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech“; anebo když tvrdil, že je zřejmě proti přírodním zákonům, aby hrstka lidí žila v blahobytu, zatímco milióny lidí byly uvrženy do existenční nicoty. Přesně z tohodle obrazu utrpení, který se nijak zvlášť neliší od toho vašeho, totiž vznikla myšlenka těch základních práv a svobod, jak se pak uzákoňovaly po porážce feudálního zřízení. V nadsázce se tak dá vyvodit závěr, že kdyby se kodifikovalo to, co aktuálně považujete za základ morálky, tak by se z toho časem taky stal takový další příběh o neposvrněném početí. Některé morální zásady totiž kodifikovat musíte, protože v reálné společnosti asi ne každý bude souhlasit třeba s tím, že sociálně slabým se má pomáhat, úroky z půjček nemají být lichvářské, zvířata se ani v průmyslových velkochovech nemají zbytečně týrat aj., i kdybyste jim natřikrát ukazoval reálné záběry v TV. Nerozumíme si, protože vy se sice odvoláváte na realitu, ale tak nějak už nechcete vidět, že ve vládnoucí podobě morálky se odrážejí reálné vztrahy ve společnosti.
Je určitě pravda, že kvůli stisknutí červeného tlačítka na jaderném kufříku není třeba chodit do posilovny. Jenom si nejsem jist, k čemu by mohlo být užitečné podobné zjištění. U těch nejstarších společností to nejspíš fungovalo tak, že fyzická síla jednotlivce přerostla ve fyzickou sílu tlupy, a potom dál v sílu knížecí družiny. Aspoň takhle se kdysi vysvětloval vznik vazalského systému, který byl původně založen na tom, že ten silnější bral toho slabšího do ochrany. Řekl bych, že ještě v éře rytířství se dá vysledovat korelace mezi fyzickou silou a autoritou krále, který zkrátka musí vyjet do bitvy, i kdyby byl slepý. Kvalitativní změnu nejspíš přinesl až vznik pravidelných armád, takže tu teď máme lidi, kteří tu posilovnu třeba nikdy ani nenavštívili, a přesto disponují fyzicky hodně ničivou mocí.
Takže když zůstaneme u toho příkladu s uprchlíky, dalo by se klidně tvrdit, že většinová společnost jim odmítá pomáhat, protože je tu ta „povídačka“ – azylový zákon (jenom s tím rozdílem, že oni jej za „povídačku“ nepovažují, ale naopak ho vnímají jako reálné nebezpečí). Jinak s těmi důležitými příběhy to funguje tak, že se nezapomínají, ale naopak se proměňují v tzv. metanaraci; velké vyprávění, které je důležité z hlediska soudržnosti společnosti.
Samozřejmě, že televize přenáší jenom obrázky, ale řada zkušeností je zkrátka nepřenositelná, dokud je nazažijete na vlastní kůži. Vy třeba prožíváte bolest, když třeba jenom čtete o utrpení jiných lidí. Ale přece sám musíte vidět, že celospolečensky tomu tak rozhodně není. A jako na potvoru se to ukazuje u řady témat, jejichž společným jmenovatelem je většinou to, že se dají označit slovem sociální.
No a Harariho premisu bych asi spíš replikoval, kdybych tvrdil, že „V lidských společnostech nelze vysledovat korelaci mezi společenskou mocí a rybařením“. Jednak by to zase historicky nemusela být až tak pravda, ale hlavně nevím, proč zrovna takhle postavený problém by mě mohl pomoci při vnímání politické praxe tak, jak se projevuje v přítomnosti.