Už od včerejška se tu hádáme (viz rekapitulace twitterového flamu níže) o rozhodnutí městského soudu v Praze, který zrušil některá opatření Ministerstva zdravotnictví mající za účel zvládnutí epidemie COVID-19. Já nad tím kroutím hlavou, jako nad absurdní sabotáží snahy o zvládnutí epidemie, moji oponenti to slaví jako triumf demokracie a právního státu. Takže abychom se nehádali o tom, co jedna paní povídala, i kdyby ta paní byla tisková mluvčí toho soudu, našel jsem a přečetl příslušný rozsudek.
Předně musím zopakovat, že nejsem právník. Ani tak vzděláním, jako myšlením. Čili naprosto chápu, čím, jak a proč soud argumentuje, ale přijde mi to místy až absurdní a odtržené od reality. Zejména ta absolutní přednost formy před obsahem, kterou se právnické myšlení vyznačuje. A také předesílám, že až na drobné výjimky nebudu z rozsudku přímo citovat, protože bych ho musel přepsat skoro celý, a většina z toho, nad čím mi zůstává rozum stát, není otázka jedné věty nebo odstavce, ale celkového vyznění.
Inkriminovaný rozsudek má dvě dominantní části: v první se soud vypořádává s přípustností žaloby jako takové, ve druhé pak s věcnou přípustností Ministerstva zdravotnictví napadané rozhodnutí vydat.
Číst první část pro mne bylo utrpením. Ne kvůli množství citací, odkazů, čísel a datumů, ale kvůli tomu, jak při tom trpěla moje víra v nezávislé soudy, právní stát (neplést se spravedlností) a spravedlnost (neplést s právem). Celá tato část na mne působila dojmem, že soud mocí mermo chce žalobu projednat a tak hledá rozličné kličky a skulinky, jak ji připustit. Ba co hůř, měl jsem dojem, jako kdyby soud předem chtěl vydat rozsudek, který vydal, a u kamaráda si objednal žalobu, o které by mohl rozhodnout, přičemž mu řekl, že už nějak vymyslí, jak to udělat, aby jí mohl vyhovět. Jak byla dříve obhajoba součástí obžaloby, tak tady jsem měl dojem, že soud je žalující stranou. Ukotvení soudu v hodnotovém rámci liberalismu je tu evidentní a hraničí až s aktivismem.
Druhá část, ve které soud argumentuje, proč napadená opatření zrušil, resp. proč Ministerstvu zdravotnictví nepříslušelo je vůbec vydat a měla je vydávat vláda, je zcela odlišná. Soud zde argumentuje věcně, konzistentně a v zásadě mě přesvědčil, že rozhodl věcně správně. Vidím tu ale jiný problém: v klíčových bodech (zejména 147, 148 a 149) není citován ani jeden zákon, ani jeden paragraf a argumentace staví čistě na právní teorii a filosofii práva. Věrné a stručné shrnutí nabízí příslušná tisková zpráva.
To samo o sobě není špatně, jen mám problém pak na základě takto postavené argumentace přijmout závěr, že vláda – což je populární mylná interpretace, protože jde o Ministerstvo zdravotnictví – jednala protizákonně. Naopak, soud jasně deklaruje (a tady už budu přímo citovat bod 161: „Soud je srozuměn se skutečností, že rovněž pro odpůrce a výkonnou moc obecně byla nastalá situace výjimečnou, a to též z hlediska práva, neboť v minulosti nečelil takovému nebezpečí ohrožujícímu zdraví obyvatel. Proto také (a i s ohledem na absenci jakékoli relevantní judikatury) mohl být odpůrce přesvědčen o správnosti svého postupu.“ Soud tedy jasně odmítá úmysl vlády, resp. Ministerstva, někomu škodit nebo obcházet zákon, což je druhá populární mylná interpretace.
A pak mám tedy trochu problém s tím, že takto pojaté právo je nedostupné a nesrozumitelné pro laika, který si sice může stokrát přečíst zákon, ale stejně není schopen domyslet, co to pro něj vlastně znamená, protože slova v zákonech nestačí a jsou k nim nutná ještě za z právnických učebnic, které Ústava jako součást právního řádu nezmiňuje, ale soudy je tak evidentně berou. Co nevadí třeba u medicíny, protože nikdo po laikovi nechce, aby si operoval slepé střevo, je velký problém u práva, jehož dodržování se čeká i od laika.
Soudu v důsledku – a sám to jasně deklaruje v bodě 164 („Soud nakonec uvádí, že napadená opatření obecné povahy zrušil ke dni 27. 4. 2020. Vláda bude mít do této doby možnost vydat krizová opatření zákonným způsobem, tj. formou opatření přijatých vládou a nikoli odpůrcem. Takto soud postupoval s ohledem na fakt, že si je vědom účelu, pro který byla přijata předmětná omezení základních práv a svobod.“) – nejde o zrušení opatření a uvolnění režimu, ale pouze o narovnání formální stránky přijetí příslušných opatření ideálnějším (ve smyslu ideálů právní teorie) způsobem.
Další populárně mylnou interpretací je podle mého soudu názor, že městský soud svým rozsudkem otevřel dveře k žalobám o náhradu škody. To však soud vůbec neřešil, naopak v bodě 138 jasně říká: „Z těchto důvodů soud nedospěl k závěru, že by bylo možno napadené právní akty prohlásit za nicotné.“ Tady, pravda, už mohu narážet na meze své právní erudice, ale podle mě to znamená, že v době mezi vyhlášením opatření a zrušujícím rozsudkem nelze na opatření hledět jako na nezákonná a tedy zakládající nárok na náhradu škody (jiná věc je, že poněkud paradoxně tento nárok explicitně zakládá Krizový zákony, který teď musí vláda použít).
Ani oponenti práva vlády přijímat omezení pro celý stát (viz můj nedávný text Záhada zamčené republiky) nenajdou v tomto rozsudku zastání, protože soud opět jasně v bodě 153 říká, že: „Tato
formulace nikterak nevylučuje, že vymezeným územím může být celá Česká republika, naopak a contrario z § 14 odst. 4 písm. h) vyplývá, že zákonodárce předjímal, že takto vláda může omezit svobodu pohybu na celém území státu.“
Podrženo sečteno, nemám osobně ani tak problém z rozsudkem Městského soudu, se kterým nakonec do značné míry souhlasím, jako s jeho (dez)interpretací širokou veřejností. Soud neřekl, že vláda nesmí řídit stát, že nesmí ukládat povinnosti a omezovat svobody, neřekl, že odteď může každý vše, řekl jen a pouze tolik, že když už vláda vyhlásí stav nouze, musí se – i na symbolický důkaz toho, že stát funguje a má situaci pod kontrolou – řídit zákony pro krizové řízení a postupovat formálně úzkostlivě čistě. Radost s justicí posvěcené protibabišovské revoluce a zelené pro dojení státu na žalobách o náhradu škody tak podle mě není vůbec na místě a do značné míry se míjí s tím, co soud judikoval, byť sám soud by s takovým vývojem podle všeho problém neměl.
A nyní slíbená rekapitulace včerejší smrště. Pokud vám některá budou připadat v rozporu s tím, co jsem napsal výše, je to váš problém. Já s tím problém nemám a situace se vyvíjí:
Tribun 
Dobrý den,
mne na celé kause nejvíc udivuje ta strašná až příšerná rychlost.30.3. podáno 23.4. rozhodnuto i s vyhotovením rozsudku! Nuž, zřejmě od doby korony, budou platit jiné rychlosti soudních řízení. Nick512
Holá debilita. To jsou tak zásadní omezení, že musí projít Parlamentem a ne, že si to nějak zaimprovizuje pár vládních papalášů. To samozřejmě povede jedině ke stávajícímu chaosbordelu.
Super nápad. Půlka národa sice bude mrtvá, ale všechno bude košer. Naštěstí soud není téhož názoru, jako vy. Schválně si ten rozsudek přečtěte.
No, slavím, slavim…ale vy jste nepochopil to, co je nutnou součástí LIBERÁLNÍ, opakují LIBERALNI demokracie. Stát může takové opatření na omezení INDIVIDUALNICH lidských práv ve prospěch „společnosti“ přijmout, ale podle zákona, kdy za toto těm dotčeným jednotlivcům na základě individuálních soudních žalob (nebo možná i hromadných, i tento institut v našem právu máme), a teď mi odpusťte to adjektivum ( tato slova bezne nepoužívám, nejsem vittta) ale teď se výjimečně jasné hodí – KUREVSKY zaplatí.
Vy jste zase nepochopil, že liberální demokracie není jediná možná a přípustná forma organizace společnosti, ale trváte helvítsky na jejím monopolu, ergo jste svým myšlením totalitář. Ale také se vás na něco zeptám: Kdo zaplatím lidem, jejichž práva a svobody budou postiženy tím, že stát neomezil práva a svobody jiných? Ale především, proč by měl stát někomu platit kurevsky, a ne přiměřeně? Protože podojit stát, potažmo společnost, je jednodušší, než mít zdravý podnik, robustní byznys plán a rezervy?
Nechal jsi zacloumat táhlé soudcovské blití svým majestátem, Tribune. Klíčové je toto vysvětlení soudu:
„Ten (zákon o ochraně veřejného zdraví) sice vymezuje přehled mimořádných opatření, která je oprávněn nařídit příslušný orgán ochrany veřejného zdraví při vzniklé epidemii nebo při nebezpečí jejího vzniku, soud ale dospěl k závěru, že s ohledem na vyhlášení nouzového stavu byla oprávněna omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze a jen vláda.“
Podle jaké právní normy, principu, ústavy či zákona k tomuto přesvědčení a závěru soud došel, to se nikdo nedozví. Neboli je to čistá soudcovská zvůle, kdy názor tří kavárenských a ideologicky podjatých úchylů v talárech váží víc, než stanovisko vlády i s její divizí právních expertů. A zcela zásadně omezil pravomoc vlády a její svrchovanost v použití právních prostředků k záchraně občanů před epidemií. Kdyby vláda rozhodovala podle krizového zákona a právnická lůza opět žalovala, soud by nepochybně rozhodl, že vláda měla postupovat podle zákona o veřejném zdraví jako podle zákona speciálního, pro tento účel vytvořeného, a opatření vlády by opět zrušil. Kdo chce psa bít, hůl si najde.
Za bývalého výjimečného stavu by senát městského soudu šel ke zdi – a dobře by tak bylo.
To je přece přesně to, o čem píšu: není to nikde v zákonech, je to v teorii. Stokrát to může dávat smysl (a dává), ale je to nepochopitelné mimo právnickou elitu.
Titulek nad článkem na http://www.forum24.cz k soudnímu rozhodnutí:
Překlad pro pana Babiše, aby to pochopil: Vláda chtěla ojebať občany i právo a ojebala sama sebe.
:-D :-D :-D
A to je podle mě přesně to, co v tom rozsudku vůbec není.
Proto je to taky nutno překládat…
Jistě, že to tam je.
Jen to ojebání má méně prvoplánovou formu.
Soud neřekl, že stát nesmí činit opatření pro potlačení čínský chřipky. Soud řekl, že stát má ta opatření činit v nouzovym režimu, tak, jak s tím ostatně v březnu začal. Proč má ten soud pravdu, je zřejmý – opatření maj charakter omezování občanských svobod a dělat takový rozhodnutí by jednoduše nemělo bejt v možnostech běžný agendy jednoho ministerstva.
Konkrétní dopady na konkrétní lidi v konkrétnim případě současnýho Kung Flu shitstormu, jsou podle mýho až druhořadý, byť úspora, kterou by se monoglskej nájezdník Bureš s Klekánicí Ajdou mohli chlubit před příštíma volbama, nejspíš byla důležitou částí myšlénkový konstrukce, na který ten jejich pokus stál.
Když to napíšete takhle, tak by jeden řekl, že je to z vaší strany čistě osobní.
V určitém smyslu to osobní je. Babiše se Schillerovou už nějakou dobu nejsem schopen brát jako názorové oponenty, kteří svět vidí jinak, ale úplně jednoduše jako škodnou. Peníze mi v tom ale neleží. (Tedy mimo těch, který mi stát sebere z výdělku, momentálně proto, aby se měl Bureš lépe. Ty můžeme zanedbat, protože je v podstatě fuk, kterej nýmand přesně je za co projebe…)
Zhruba takhle – lockdown sice dobrý, ale v podstatě všechno, co přišlo potom, buď levárna je, nebo to odkopalo nějakou levárnu starou. Příklad těch starých? EET; Pro podnikatele to zátěž navíc nepředstavuje. Ale teď jim to odpustíme, abychom je zbytečně nezatěžovali (Jinými slovy jsme moc dobře věděli, že EET průser bude, ale kašlali jsme na to). Účtenkovka; pro státní kasu to bude přínos. Ale teď jí zrušíme, abychom ušetřili.
Převod krizových opatření pod běžnou agendu ministerstva zdravotnictví mi pak ve vztahu k lidem aktuálně postiženým krizí vadí proto, že stát těm lidem nařídil, aby ve VEŘEJNYM ZÁJMU zavřeli krám, ale dělá všechno proto, aby na ně VEŘEJNEJ rozpočet mohl udělat dlouhej nos.
To je prostě takový to, když si myslíte, že už jste na dně a najednou se zespoda ozve klepání.
galahad: Jestli se dá za posledních 30 let zobecnit nějaká zkušenost, je to tato: Žádné dno neexistuje.
A to je to jediné, co spoustu lidí drží při životě: že je na tom někdo ještě hůř, než oni, a jestli není, tak by být mohl, případně ho tam rádi skopnou. Kdyby bylo dno, bylo by hodně lidí na dně. Takhle mají ještě naději.
Podle mě se měl soud omezit na konstatování, že vláda vyhlášením nouzového stavu „přepnula“ právní řád do nouzového režimu, v němž se krizový zákon stal vůči zákonu o ochraně veřejného zdraví zvláštním předpisem a musel se použít přednostně, tj. veškerá opatření se měla vydávat podle něho a nemělo se účelově „odbíhat“ do režimu zákona o ochraně veřejného zdraví. Soud neměl laborovat s žádnou „nikoli malou mírou“ zásahu do základních práv (odst. 162), protože tím vykročil z tvrdé právní argumentace do právně-teoreticko-rétorické bažiny, kterou je lepší přenechat ÚS. Soud ale i tak nepřímo vyřešil to, co řada právníků poměrně záhy kritizovala, ale nikdo to nemohl věrohodně tvrdit ani dokázat, totiž že vláda opatřeními podle ZOVZ pravděpodobně kličkuje před náhradou škody podle krizového zákona. Což bylo IMO stejně zbytečné, protože plnou a absolutní náhradu veškeré škody všem by soudy zřejmě nikdy nepřiznávaly, jelikož stát nemůže už podle selského rozumu odpovídat (bez ohledu na to, co říká krizový zákon) za veškeré škody způsobené takovouto pandemií a nikdy nemůže mít prostředky na náhradu veškerých škod všem. Vláda zkrátka měla postupovat férově a vyčuránky přenechat ÚS.
To ostatní, tj. jestli se jednalo o opatření obecné povahy a jestli měl soud připustit změnu návrhu, podle mě nebylo tak zajímavé, ale soud se s tím vypořádal rozumně.
Dezinterpretační emotivní povyk babišovců a antibabišovců nad rozsudkem je nutno ignorovat, to je takový politický folklór.
A nakonec, třeba do toho ještě nějak zásadním způsobem hodí vidle NSS.
NSS to myslím podrží, stejně jako ÚS, jestli to k němu doputuje.
This is a great post thhanks