Expert: Úřady dostaly předem varování. Trhy měly zavřít. Jasné jako facka, no ne? Jenže, které trhy měly zavřít? Ten v Berlíně? Útočník by se přesunul do Drážďan. Takže všechny? Zavřeme trhy, divadla, kina, vyhlásíme zákaz vycházení… a příště už nebudou muset teroristé řešit nějaké logistické a organizační problémy, jak dostat útočníky do země a zakonspirovat je před policií, bude jim stačit jeden tweet odněkud z pouště a Evropa si sedne na prdel, všechno zavře, všechny uzemni a bude čekat, jestli to bouchne. Nerad bych, aby to vypadalo, že zde horuji za lehkovážnost, ale reagovat na každou hrozbu paralýzou podle mě není řešení. Utíkat lze jen do kouta.
Autor: Tribun
Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.
Progresívní amazonizace
Vzdejte se, budete amazonizováni, psal jsem tu před třemi (sic!) lety. A jak dokazuje reportáž Já, robot v Amazonu, amazonizace progresivně postupuje. Amazon, to jsou nízké mzdy (přitom na české poměry prý nadprůměrné!), přísnost na zaměstnance hraničící s nevolnictvím a regulace, regulace, regulace, regulace všeho a všech v míře, které může konkurovat snad jedině stát, a to ještě s odřenýma ušima:
Jemen – pečlivý nezájem
Zatímco je pozornost světa upřena k událostem v Sýrii, v poslední době zejména v Aleppu, odehrává se na Blízkém Východě jiná hnusná a krutá válka – v Jemenu. O ní se ale mluví minimálně, jako kdyby nebyla ani zajímavá, ani důležitá, jako by v ní lidé zase až tak moc netrpěli. Ale oni trpí, zejména děti, vinou války a hladu umírá každých deset minut jedno jemenské dítě na podvýživu, průjem či infekční onemocnění dýchacích cest. Takové malé kolaterální ztráty. Jsou snad jemenské děti méně děti, než ty syrské? Jsou méně hodny zájmu světa, protože jsou chudší, protože nemají satelitní telefon a účet na Twitteru?
Zprávy z Aleppa
Aleppská vina
Neseme díl viny, i když si ji nepřipouštíme, říká k osudu syrského Aleppa ve svém komentáři Martin Fendrych.
Má pravdu.
Mýlí se.
Má pravdu v tom, že na hrůzách v Aleppu máme svůj díly viny i my, kteří se tamní války přímo neúčastníme a jenom ji s malým či menším zájmem z bezpečné vzdálenosti pozorujeme.
Ale mýlí se v zásadně v tom, že jsme vinni nečinností, že naše vina spočívá v tom, že jsme dávno před hrůzami v Aleppu nepřinesli podobnou hrůzu do Damašku ve snaze svrhnout Assada, nebo že jsme málo podporovali džihádisty v boji proti němu. Naopak jsme vinni právě tím, že jsme je přímo i nepřímo, více či méně, materiálně i morálně podporovali. Nejsem vinní tím, že jsme válku nerozhodli ve prospěch jedné strany, jsme vinni tím, že jsme stranili povstalcům a nezajímali se o to co, proč, jak a v čím zájmu dělají.
Rusofóbní perverze
Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.
Submisivní žurnalistika
Žurnalistika by podle mě měla být buď faktografická, tj. objektivně informovat o událostech, nebo investigativní, tj. pokoušející se proniknout pod povrch, v žádném případě by ale neměla být submisivní, tj. přihrávající a přitakávající. Jenže přesně takový byl rozhovor Jana Klesla s končícím izraelským velvyslancem Gary Korenem. Celý rozhovor se nesl v duchu vzájemného notování si v tom, jak jsou česko-izraelské vztahy vynikající, aniž by se dotazující novinář byť jen otřel o téma okupace Palestiny, krádeží palestinské půdy, omezování dodávek vody a dostupnosti zdravotní péče, ohrazování, a lidských a občanských právech Palestinců. Tedy skoro celý. V odpovědi na poslední otázky, aniž by na to byl tázán, se pan velvyslanec ostře až arogantně pustil do Čechů, kteří o postupu Izraele vůči Palestincům pochybují či jej dokonce neschvalují. A submisivní novinář ho nechal, asi slyšel, co chtěl slyšet, jen se na to bál zeptat.
Čtyři dohody
Čtyři dohody, one man show Jaroslava Duška (ve skutečnosti byli na pódiu tři, ale dva jen muzicírovali), jsou scénické zpracování stejnojmenné knihy dona Miguela Ángela Ruize, což je, pokud jsem to správně pochopil, literatura osobního rozvoje. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle její scénické zpracování byla svého času v Praze téměř kultovní záležitost, kterou musel každý vidět a na níž se nedali sehnat lístky. Upřímně, sám bych je ani nesháněl, ale když už jsem je získal v rámci vzájemné korporátní korupce, proč ne.
Angažovaný člověk v tísni
Špioni a korupčníci. Ruská televize chystá útok na humanitární organizaci Člověk v tísni. Čelíme diskreditační kampani, tvrdí Člověk v tísni. Ruská televize ho spojuje se špionáží. Tak i onak (oba jsou to titulky téhož článku) bije Aktuálně.cz na poplach, že se téhle české angažované partičce stane příkoří. A že se stane, o tom není pochyb, protože od Rusu se nic jiného čekat nedá a nesmí. Ale proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože je na tom pěkně vidět, jak volba slov sugeruje čtenářům názor. Po věcné stránce je článek zřejmě v pořádku, donbasským úřadům s Člověkem v tísni podle všeho opravdu došla trpělivost a k ukončení jeho činnosti na svém území se pravděpodobně rozhodli pořídit i příslušné PR. Nic, co bychom neznali od nás. Problém je v tom, že tak, jak je článek formulován, vůbec nepřipouští pochybnost o tom, co a jak Člověk v tísni dělá a že do jsou místní úřady, kdo rozhoduje o tom, kde bude Člověk v tísni působit. Možná je v tom Člověk v tísni tentorkrát opravdu nevinně, ale 1.) na působení na Donbassu nemá ani právní ani morální nárok a 2.) zrovna Člověk v tísni je organizace, která se svojí prozápadní angažovaností nikdy netajila (s někým jako je Šimon Pánek v čele ani nemá jinou možnost) a rozhodně by s tím být „prodlouženou rukou Západu“ neměla problém, pokud by o to sama neusilovala. Pokud by v Aktuálně.cz seděli skuteční investigativní novináři, tak by místo bagatelizace a pacifikace kritiky Člověka v tísni sedli a jali se zjišťovat, jestli náhodou není oprávněná. Pak by totiž i ta jejich protiruská agenda měla jinou váhu.
Slabé argumenty proti EET
Předesílám, že EET vůbec nepovažuji za nejlepší možné a jediné řešení problému daňových úniků při platbách v hotovosti, stejně tak ho ale na druhé straně za nástroj ďáblův a konec svobody a demokracie. Nepochybuji ovšem o tom, že určitě někde existují dobré a silné argumenty proti, nejsou to ale podle mě ty, kterých jsou plné internety.
Tribun 