Přestože Sněhulák vyšel v českém překladu v roce 2012 a jeho filmové zpracování se teprve chystá, troufám si tvrdit, že většina z vás ho již četla i viděla, a to dokonce několikrát. Sněhulák je totiž přímo kanonická detektivka s masovým vrahem a drsným policajtem a téměř všechno je v něm povědomé, už jednou čtené, nebo viděné. Ale to nevadí, na operu také člověk nechodí kvůli originálnímu příběhu. A Sněhulák je napsán přímo virtuózně.
Rubrika: Fučíkův odznak
Svědek Husákova procesu vypovídá
Na dnešek připadá výročí vyhlášení rozsudků v monstrprocesu s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ 27.listopadu 1952 (to pojmenování má svoji perverzní poetiku). K procesu samotnému ani k politickým procesům 50. let nic nemám, ale napadlo mě, že je to vhodná příležitost připomenout jiný proces z té doby – proces s Gustávem Husákem, pozdějším posledním komunistickým prezidentem ČSSR, na který v knižním rozhovoru s K. Bartoškem vzpomíná jeden z Husákových spoluobviněných L. Holdoš. A protože můj referát se během stěhování z Bloguje.cz ztratil, vytáhl jsem jej z archívů a vydávám dnes v obnovené edici.
Prometheus
Prometheus by sám o sobě nebyl špatný film, ale jakou součást volné série o Vetřelcích už tak přesvědčivě nepůsobí. Po vizuální stránce je pořád úchvatný, zejména interiéry krypty, kde jsou uloženy zásoby černého slizu a vesmírná loď strůjců (mimochodem geniální překlad, silnější a výstižnější, než tvůrci či stvořitelé, o konstruktérech/inženýrech z originálu nemluvě), ale od Vetřelce, zejména od toho prvního, který dal celé sérii jméno a otevřel nové horizonty filmové tvorby, se liší v jedné podstatné věci, která jej sráží: zatímco Vetřelec je nedořečený, Prometheus je nedomyšlený.
Žízeň po životě Vincenta van Gogha
Životopisný film Žízeň po životě (USA, 1956) o životě slavného (to ovšem až dnes, za svého naopak opomíjeného) malíře Vincenta van Gogha je podmanivý tím, jak se svým rozvláčným tempem (přitom v něm, až na některé detaily expozice, není nic navíc) a soustředěním do dnešní uspěchané doby nehodí.
Kajínek
Film Kajínek (2010) je českým pokusem o drsnou kriminálku podle skutečných událostí, přičemž podstatné je ono adjektivum český, jež je třeba chápat ve smyslu nevydařený. Češi prostě tenhle druh filmů neumějí a ani Kajínek toto prokletí nezlomil.
Countdown – ruský akční film
České televize se obecně k ruské kinematografii chovají, jako kdyby byla prašivá (což ostatně platí o ruské kultuře v českém prostředí jako takové), takže ruský film v české televizi je vzácnost. A je-li navíc akční, je to vzácnost dvojnásobná a o důvod víc se na něj (samozřejmě ze studijních důvodů, jsme přece nároční diváci) podívat. Například na minulý pátek vysílaný Countdown (2004), v originále Личный номер.
S.S. Prokofjev: Péťa a vlk
Vzali jsme dceru na výchovný koncert, konkrétně na Péťu a Vlka od S.S. Prokofjeva, který se uskutečnil v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Vzali jsme to na sebe, protože při ceně lístků 200,- na osobu asi nelze čekat, že by se podobná akce uskutečnila v rámci školních osnov.
7 FINGERS : La Vie
Jak jsem se zde před dvěma dny ptal, kam se poděl můj dětský úžas, tak už se našel. Byl schovaný v představení La Vie tzv. nového cirkusu kanadského souboru 7 FINGERS. Říkám to hned, přímo a otevřeně: už dlouho se mi nestalo, abych na něco doslova zíral s otevřenou hubou, ale tihle neskuteční borci to dokázali. Možná to bylo jen tím, že jsem něco podobného viděl poprvé, ovšem to, co předváděli s diabolem, ale zejména akrobacie na hrazdě, řetězech či šálách ve výšce… no… dobrých pěti šesti metrů, to bylo něco.
Kam se poděl ten dětský úžas?
Když člověk zjistí, že večer dávají v televizi Sedm statečných, tak si řekne, že to je klasika, dobrý film, který měl rád už jako dítě a už jako dítě se na něj těšil, navíc s výbornou hudbou. A tak se dívá a čeká, kdy to přijde, ten zážitek, ta radost z toho, že se (opět) může setkat s legendou, která nelhala. A ono nic. Ani ta ústřední melodie nezazní celá.
Katyň
Přiznám se, že k filmu Andrzeje Wajdy Katyň (2007) jsem přistupoval poněkud předpojatě v očekávání polské nacionalistické protiruské agitky. Byl jsem proto mile překvapen, že film takový není, paradoxně možná v důsledku polského nacionalismu a antirusismu, který považuje za samozřejmé, že každý dobrý Polák ví, jak to bylo a kdo je nepřítel, a není tudíž nutné komukoliv cokoliv zdlouhavě vysvětlovat.
Tribun 