Agitpropčíci všech režimů, spojte se

Nejlepší komentář ke vznikajícímu Centru proti terorismu a hybridním hrozbám MV, přezdívanému též posměšně i zlověstně Ministerstvo pravdy, napsala, aniž o tom tehdy věděla, již v roce 1975 StB. Objevil ho v článku Bumerang, z něhož jsem si ho vypůjčil, zveřejnil Milan Daniel: x-bumerang

Tak vám nevím, ale buď jsou demokraté stejní hajzli, jako komunisté, nebo komunisté nic špatného nedělali. Osobně se přikláním k tomu, že toto dilema nemá ani etické, ani estetické řešení, neboť moc má svoje pravidla a pěstování loajality skrze informační uniformitu mezi ně prostě patří. Netřeba se pohoršovat, netřeba nadávat, nutno ale vědět a mít na paměti.

Nelze-li věřit nikomu a ničemu, je to pro společnost jistě problém, ten ale CTHH v žádném případě neřeší, ale svým jednostranným zaměřením naopak prohlubuje. Nakonec celé slavné CTHH ovšem nejspíš skončí jako ÚSTR – trafika pro kované demokratické soudruhy na periferii zájmu a významu. Tedy alespoň doufám.

Každopádně se tu stát chystá suplovat, ne-li přímo usurpovat, roli, kterou by v demokratické společnosti měly plnit novináři. Co z toho, že tak nečiní a že se jí chápou represivní složky státu, o míře demokracie české společnosti vyplývá, již ponechám na laskavém posouzení čtenáře.

Intenzivní zážitek přebytkové ekonomiky

Jakkoliv to dělám nerad, i já musím občas do chrámu konzumu. Dnes byl ten den, kdy jsem sebral síly i peněženku a šel shánět, co jsem potřeboval. Povšimněte si prosím slovesa „shánět“, protože je klíčové. Nešel jsem to totiž koupit, musel jsem to shánět. Ty slavné plné regály, které porazili komunismus, jsou totiž paradoxně velmi neefektivní, když dojde na uspokojování potřeb. Velmi dobře fungují v duchu Fordova: „Můžete mí jakou barvu chcete, bude-li to černá,“ jakmile ale máte nějaké trochu specifické požadavky (jako jsem například já, když jsem požadoval, aby mi bunda seděla; povšimněte si prosím, že na slušela jsem rezignoval), zjistíte, že žádná široká nabídka se navzdory desítkám obchodů a násobku značek v nich nekoná – všude mají to samé podle poslední módy. To je ta přebytková ekonomika: můžete nakupovat kdykoliv a kdekoliv, ale co si koupit na výběr nedostanete, jste odkázání na aktuální rozmar trhu. Ber, co ti chceme prodat, nebo si trhni.

Plíživá rekatolizace

Všímám si toho již delší dobu, ale ještě jsem nepostřehl, že by se nad tím někdo pozastavoval, nebo proti tomu dokonce protestoval – českým veřejným prostorem obchází strašidlo plíživé rekatolizace. A nechodí jen tak na špacír, ale pilně se činí. Katolická církev je ve veřejném prostoru stále více přítomna. Představitelé kléru nechybí u žádné významnější státní záležitosti, u těch armádních jsou pak téměř povinní.

V rozhlase, televizi i dalších médiích, nejvíce ale v televizi, jsou náboženství a církve, opět s jasnou převahou té katolické, stále častěji přítomny jako samozřejmá a přirozená součást lidských životů; kritika se nevyskytuje. Tady zpráva o těžce pracujícím faráři (sic!), tam nový kostel, tady modlení, tuhle bohoslužba, o perfidních církevních restitucích ani slovo, zato řada více či méně nápadných náznaků, že bychom si měli církví vážit a že jsme jako společnost nějací divní, když jenom cca třetina populace věří v boha (přičemž jsou důsledně započítávání i všichni satanisté, new-age pomatenci a vegetariáni, aby číslo bylo co nejvyšší a nějaká forma spirituality byla přiřknuta co největšímu počtu lidí.

Vrcholem všeho je pak indoktrinace dětí v dětských (sic!) pořadech, která kulminuje v pohádkách, kde se aktéři modlí jenom pro modlení samo, zcela bez jakékoliv vazby na děj.

Jsem jediný, kdo to vidí? Jsem jediný, komu to vadí?

Sedávej panenko v koutě, teroristi nenajdou tě

Expert: Úřady dostaly předem varování. Trhy měly zavřít. Jasné jako facka, no ne? Jenže, které trhy měly zavřít? Ten v Berlíně? Útočník by se přesunul do Drážďan. Takže všechny? Zavřeme trhy, divadla, kina, vyhlásíme zákaz vycházení… a příště už nebudou muset teroristé řešit nějaké logistické a organizační problémy, jak dostat útočníky do země a zakonspirovat je před policií, bude jim stačit jeden tweet odněkud z pouště a Evropa si sedne na prdel, všechno zavře, všechny uzemni a bude čekat, jestli to bouchne. Nerad bych, aby to vypadalo, že zde horuji za lehkovážnost, ale reagovat na každou hrozbu paralýzou podle mě není řešení. Utíkat lze jen do kouta.

Aleppská vina

Neseme díl viny, i když si ji nepřipouštíme, říká k osudu syrského Aleppa ve svém komentáři Martin Fendrych.

Má pravdu.

Mýlí se.

Má pravdu v tom, že na hrůzách v Aleppu máme svůj díly viny i my, kteří se tamní války přímo neúčastníme a jenom ji s malým či menším zájmem z bezpečné vzdálenosti pozorujeme.

Ale mýlí se v zásadně v tom, že jsme vinni nečinností, že naše vina spočívá v tom, že jsme dávno před hrůzami v Aleppu nepřinesli podobnou hrůzu do Damašku ve snaze svrhnout Assada, nebo že jsme málo podporovali džihádisty v boji proti němu. Naopak jsme vinni právě tím, že jsme je přímo i nepřímo, více či méně, materiálně i morálně podporovali. Nejsem vinní tím, že jsme válku nerozhodli ve prospěch jedné strany, jsme vinni tím, že jsme stranili povstalcům a nezajímali se o to co, proč, jak a v čím zájmu dělají.

Rusofóbní perverze

Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.

Submisivní žurnalistika

Žurnalistika by podle mě měla být buď faktografická, tj. objektivně informovat o událostech, nebo investigativní, tj. pokoušející se proniknout pod povrch, v žádném případě by ale neměla být submisivní, tj. přihrávající a přitakávající. Jenže přesně takový byl rozhovor Jana Klesla s končícím izraelským velvyslancem Gary Korenem. Celý rozhovor se nesl v duchu vzájemného notování si v tom, jak jsou česko-izraelské vztahy vynikající, aniž by se dotazující novinář byť jen otřel o téma okupace Palestiny, krádeží palestinské půdy, omezování dodávek vody a dostupnosti zdravotní péče, ohrazování, a lidských a občanských právech Palestinců. Tedy skoro celý. V odpovědi na poslední otázky, aniž by na to byl tázán, se pan velvyslanec ostře až arogantně pustil do Čechů, kteří o postupu Izraele vůči Palestincům pochybují či jej dokonce neschvalují. A submisivní novinář ho nechal, asi slyšel, co chtěl slyšet, jen se na to bál zeptat.

Angažovaný člověk v tísni

Špioni a korupčníci. Ruská televize chystá útok na humanitární organizaci Člověk v tísni. Čelíme diskreditační kampani, tvrdí Člověk v tísni. Ruská televize ho spojuje se špionáží. Tak i onak (oba jsou to titulky téhož článku) bije Aktuálně.cz na poplach, že se téhle české angažované partičce stane příkoří. A že se stane, o tom není pochyb, protože od Rusu se nic jiného čekat nedá a nesmí. Ale proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože je na tom pěkně vidět, jak volba slov sugeruje čtenářům názor. Po věcné stránce je článek zřejmě v pořádku, donbasským úřadům s Člověkem v tísni podle všeho opravdu došla trpělivost a k ukončení jeho činnosti na svém území se pravděpodobně rozhodli pořídit i příslušné PR. Nic, co bychom neznali od nás. Problém je v tom, že tak, jak je článek formulován, vůbec nepřipouští pochybnost o tom, co a jak Člověk v tísni dělá a že do jsou místní úřady, kdo rozhoduje o tom, kde bude Člověk v tísni působit. Možná je v tom Člověk v tísni tentorkrát opravdu nevinně, ale 1.) na působení na Donbassu nemá ani právní ani morální nárok a 2.) zrovna Člověk v tísni je organizace, která se svojí prozápadní angažovaností nikdy netajila (s někým jako je Šimon Pánek v čele ani nemá jinou možnost) a rozhodně by s tím být „prodlouženou rukou Západu“ neměla problém, pokud by o to sama neusilovala. Pokud by v Aktuálně.cz seděli skuteční investigativní novináři, tak by místo bagatelizace a pacifikace kritiky Člověka v tísni sedli a jali se zjišťovat, jestli náhodou není oprávněná. Pak by totiž i ta jejich protiruská agenda měla jinou váhu.

Jak se Petra Procházková střelila do nohy

Petru Procházkou jistě netřeba představovat, je to známá česká novinářka, či spíše spin-doktorka, zaměřující se na Rusku a na jeho diskreditaci a démonizaci, z jejíchž textů vychází Rusko jako upadající zaostalá diktatura, která disponuje tak masivní materiální, morální a technickou převahou, že se před ním musí celý svět třást hrůzou. To se pak projevuje třeba uštěpačnými poznámkami na adresu jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, které jsou sice možná věcně správné, důsledně při nich ovšem ignoruje dost zásadní fakt, že zastaralý Admirál Kuzněcov, na rozdíl od supermoderních lodí NATO, které ho pronásledovaly Středozemním mořem, k té Sýrii alespoň doplul. Nicméně teď nejde o Admirála Kuzněcova, nebo alespoň ne přímo o něj, ale o její Osobní výběr ze světového tisku v sobotních LN, který byl celý z tisku ruského a v jehož světle ruský tisk vypadá jako všechno možné, jen ne monotónní nekritický tiskový orgán Kremlu, jak jinak Procházková ruská média standardně líčí. Nepochybně i pro svůj obraz totalitního Ruska despoty Putina našla v ruském tisku vhodné příklady, nicméně ty, které vybrala, jsou z mého pohledu velmi kritické až opoziční, přičemž se ale nejedná o žádné obskurní provinční plátky či salónní samizdaty, ale v zásadě o mainstream. Takovéhle profesionální selhání by spin-doktorku formátu Petry Procházkové potkávat nemělo.

Takový je kapitalismus

Nevím, jestli se spíš smát, nebo plakat, když se v mainstreamu objeví článek jako Problém české ekonomiky: Odliv kapitálu je mimořádně velký, ve kterém se píše:

Česká ekonomika musí řešit zásadní problém. Dlouho jsme profitovali z přílivu zahraničních investic. Objem nových přímých zahraničních investic ale v současnosti klesá. Současně roste objem zisků z předcházejících investic, které zahraniční firmy posílají na konta svých mateřských firem.
Zisky se tak v Česku neinvestují ani nepromítají do vyšších mezd českých zaměstnanců. Zemi tak může v budoucnosti hrozit nedostatek prostředků pro zásadní modernizaci a rozvoj průmyslu a modernizaci celé ekonomiky.

To je divení… Proboha, co jste čekali? Tohle je přece ten kapitalismus, o kterém jste tolik snili a kvůli kterému jste zvonili klíčema na náměstí (a můžete si zazvonit zase, tentokrát budíkem). Tohle a nic jiného. Účelem zahraničních investic nikdy nebyl rozvoj Česka a jeho obyvatel, ale vždy pouze a jedině zisk investora. Neděje se vůbec nic zvláštního a neočekávaného, právě naopak, kapitalismus funguje přesně tak, jak byl navržen a k účelu, za nímž byl navržen. Vzniklá situace je samozřejmě vážná až nebezpečná, ale bez reformy systému naprosto neřešitelná. Chcete-li mít kapitalismus, musíte mít odliv kapitálu.