Vláda systematicky odmítá odbory jako relevantního partnera pro jednání s tím, že odbory reprezentují jen zlomek občanů (podle různých (pro)vládních zdrojů to má být cca 500000 či 15% občanů). Takto to vidí vláda, která získala 48% hlasů při 63% volební účasti, přičemž takový mandát považuje za dostatečně silný k tomu, aby mohla provádět radikální, dlouhodobé a hlavně nevratné změny.
Pokračovat ve čtení „Má silnější mandát vláda, nebo odbory?“
Nepíše se mi to snadno, protože s odbory sympatizuji, jejich požadavky považuji oprávněné a rozumné a právo na stávku podporuji, ale při včerejší stávce nedopadly o mnoho lépe, než ti přísloveční sedláci u Chlumce. Nejde samozřejmě o to, že vláda nepadla, to bylo jasné, že kvůli jedné jednodenní stávce se vláda nesloží, tím spíše je-li jako ta Nečasova, která si zakládá na tom, že jedná z pozice síly a na lidi zvysoka& Jde o ten rozpačitý pocit, který stávka zanechala. A stávka nesmí být rozpačitá, protože stávka musí někoho bolet. A když nebolela vláda, bude nutně bolet odbory.
Ohlášená a pak zase odvolaná (zmařená) stávka v dopravě mi připravila novou nečekanou zkušenost. Zatím jsem totiž nikdy neměl tak intenzivní pocit, že jsem sám proti hýkajícímu davu, jako když jsem se postavil na stranu odborů a ústavou garantovaného práva na stávku. Většina se totiž vezla na vlně hysterické militantní averze vůči odborům, urážek a výhrůžek takového rázu, že nebýt jejich terčem odboráři, bylo by to za zvýšenou sazbu.
Text judr. Kateřiny Šimáčkové Nejnespravedlivější rozsudky je nekompromisní kritikou pečlivě pěstovaného českého právního marasmu a praxe údajně právního státu, za který se Česká republika po převratu tak ráda označuje. Snad lze hledat jistou naději v tom, že takto odvážně vystoupil právě někdo z řad právníků, přestože současná situace nejlépe vyhovuje právě těm, kteří jediní mají reálné možnosti ji změnit.
To bylo řečí o tom, jak se vracíme do Evropy, to bylo toužebných pohledů upřených na západ od Aše. A jak to celé dopadlo? Ze západních standardů máme jenom vysoké ceny (v tomto směru jsme západ v některých oblastech už nejenom dohnali, ale i předehnali), ale vše ostatní, platy počínaje a politickou kulturou konče, máme svoje vlastní, nízké a ještě nižší. Ono to vůbec vypadá, jako kdybychom do té Evropy ani nechtěli, tedy alespoň pro to nic neděláme.
Kdo jsou občané druhé kategorie víme: jsou to lidé, kteří jsou k neloajální k vládě a neprojevují ji patřičnou úctu, nepodporují reformy, nechtějí chudnout, aby jiní mohli bohatnout, a mají dokonce tu drzost, že pořádají demonstrace, na kterých dávají své názory najevo. Ale kdo jsou to lidé první kategorie?
Víte, co se děje ve Španělsku? Víte vůbec, že se ve Španělsku něco děje? A děje se tam vůbec něco? Stěžoval jsem si zde na mlhy nad Tuniskem či Egyptem, ale ty byly v porovnání se Španělskem mediálně pokryty ještě poměrně řídké, o tamních událostech se psalo alespoň něco. Přitom ve Španělsku se také masivně demonstruje a sami Španělé po vzoru arabských revolt hovoří o revoluci.
Učinil jsem banální politologické zjištění č.2: soukromé vlastnictví a demokracie nejdou dohromady. Vysvětlení je nabíledni – zatímco demokracie znamená co největší zapojení občanů do rozhodování o veškerém majetku, ochrana soukromého vlastnictví vyžaduje, aby co nejvíce občanů bylo z rozhodování o jiném než vlastním majetku zcela vyloučeno. Jediný způsob, jak demokracii a soukromé vlastnictví skloubit dohromady, je otrokářská demokracie. Pokud tedy někdo v podmínkách vlastnického systému, jakým kapitalismus bezesporu je, hovoří o demokracii, nebo ji dokonce s takovým systémem přímo ztotožňuje (což je případ konveční interpretace kapitalismu), potom nutně hovoří o demokracii otrokářské, přesněji řečeno o demokracii elit.
Metodou ne nepodobnou přílepkům schválili poslanci tzv. malou důchodovou reformu, podle které se 70 procentům lidí se důchody sníží, zatímco 20 procentům nejbohatších se zvýší (říkejme tomu třeba třídní spravedlnost), ale hlavně se bude zvyšovat věk odchodu do důchodu, a to tak, že zcela sjednotit by se měl tento věk v roce 2041, kdy osoby narozené v roce 1975 budou chodit do důchodu ve věku 66 let a osm měsíců. Jenže jak upozorňuje B. Sobotka: Za druhé, zákon dále prodlužuje věk pro odchod do důchodu ze 67 let na fakticky ničím neomezenou hranici. Lidé, narození v roce 2011 tak půjdou podle tohoto zákona do důchodu až v 73 letech!
Sám o sobě zajímavý text Honoring a Fallen Enemy: on the Death of Osama Bin Laden cituje z dopisu Usámy bin Ládina americkému lidu ze září 2002 (celý text), ve kterém vysvětluje důvody útoku na dvojčata a zahrnutí civilistů mezi cíle operací al-Kajdy*): Je to americký lid, kdo platí daně, z nichž jsou financována letadla, která nás bombardují v Afghánistánu, tanky které ničí naše domy v Palestině, armády, které okupují naši zemi v Perském zálivu a flotily, které vynucují blokádu Iráku. Tyto daně jdou Izraeli, aby s jejich pomocí mohl útočit na naši zemi a zabírat ji. Jo to tudíž americký lid, kdo platí útoky proti nám, a je to on, kdo skrze své volené zástupce rozhoduje o tom, jak budou jeho daně využity.
Tribun 