Rubrika: Studovna

Lidstvo je potomstvo blbé a zločinné


K takovému závěru nutně musí dojít každý, kdo si přečte Válečné zločiny od Mojmíra Grygara. Mimo jiné si uvědomí, že válečné zločiny jsou tradiční a standardní metoda západních demokracií, že lidé mají tendenci pohrdat spíše pacifisty, než militaristy, že barbarství světem vládlo, vládne a zřejmě bude vládnout i dál a že jsme vůbec na nejlepší cestě do prdele. Je to poznání stejně nutné, jako je banální a marné. Ale přesto, takhle z odstupu bez bezprostředního uhranutí válkou, je to více patrné a třeba si více lidí uvědomí stupiditu a absurditu násilí a války a (geo)politiky vůbec.

To bylo gestapo


Z recenze Frank McDonough: Gestapo. Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie:

Ve skutečnosti bylo Gestapo velmi malá, podfinancovaná a přetížená organizace, s méně než 15 000 aktivními pracovníky, zabývajícími se veškerými politickými zločiny 66 milionů Němců.

Mučení za hranicí stanovených trestů nebylo nikdy oficiálně schváleno v žádném dochovaném písemném dokumentu gestapa. Ministerstvo spravedlnosti zaslalo příslušníkům gestapa varování s poukazem na přísné trestní postihy, které budou uplatněny, pokud by bylo s vězni ve vazbě špatně zacházeno.

Rozsah mučení je rovněž nesmírně obtížné odhadnout. V nacistickém Německu bylo mnohem méně běžné než na okupovaných územích.

Nejběžnější oficiálně schválený trest bylo bití bambusovou rákoskou. (…) Jiná „neoficiální“ metoda, o níž hovořili ti, kdo přežili, zahrnovala mučení vodou. (…) Podle všeho byl zaváděn elektrický proud do rukou, konečníku a penisu vězňů. K získání informací bylo často používáno drcení varlat lisem podobným lisu na česnek. Mnozí vězni byli zavěšeni na různě dlouhou dobu za ruce, dokud se nepřiznali. Někdy se používalo pálení prstů zápalkami. Tato extrémní opatření byla vyhrazena výlučně pro „sociální outsidery“ a důležité politické vězně, obzvlášť komunisty.

Je jasné, že většinu příslušníků gestapa tvořili kariérní policisté s pravicovými sklony, a nikoli brutální nacističtí fanatici.

Jak je vidět, jde o směs bagatelizace a přiznání nepopiratelné brutality. Otázka je, co si z toho kdo vezme, čemu bude přikládat větší váhu, zda svědectví obětí, nebo absenci formálního příkazu.

Evropský islámský stát


Syrský teolog Najib Georg Awad v rozhovoru pro LN:

– V Sýrii je to jiný příběh. Data nám říkají, že 90 procent členů IS nejsou Syřané, nýbrž cizinci. (…) IS v Sýrii zabil tisíce Syřanů, křesťanů i Kurdů. A i tamním sunnitům příslušníci IS říkali: Vy nejste muslimové. Jejich dovezený islám tedy popíral ten arabský.

– LN Mluvíte o dovezené formě islámu. Odkud přišla?

– Podle mě z Evropy. Měli bychom otevřeně mluvit o evropském islámu, zvláště o francouzském, britském nebo německém. Mají své charakteristiky a své vnímání religiozity, převážně individualistické, což není v souladu s klasickým islámem, který je kolektivistický. A zdá se také, že evropský islám je extrémně násilný. Jako akademik jsem islám studoval a vím, že IS ho opravdu nereprezentuje. A neříkám to kvůli nějaké solidaritě se svými syrskými bratry. Obraz islámu, který IS představuje, není v souladu s koránem, není to ani v hadísech. IS tedy není muslimský fenomén, nicméně používá jazyk islámu, protože věří, že je to přitažlivý nástroj k rekrutování jednotlivců.

Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

Člověk je tvor společenský


Neoliberalismus vytváří osamění, jež trhá společnost na kusy:

Existuje spousta druhotných příčin tohoto [psychického] utrpení, ale základní příčina je podle mého názoru všude stejná: lidské bytosti, tito ultrasociální savci, jejichž mozky jsou nastaveny tak, aby reagovali na ostatní lidi, jsou postupně odtrhováni jeden od druhého. Ekonomické a technologické změny v tom hrají významnou roli, ale totéž platí i pro ideologii. Přestože kvalita našeho života je nerozpojitelně svázaná se životy ostatních, ze všech stran se nám vykládá, že osobní prosperity lze dosáhnout jedině skrze soutěživé prosazování vlastních zájmů a krajní individualismus.

 

Několik fascinujících článků ukazuje, že sociální a fyzickou bolest zpracovávají tytéž nervové obvody. (… ) Experimenty, jejichž shrnutí přinesl před měsícem časopis Physiology & Behaviour, ukazují, že mají-li společenští savci na výběr mezi fyzickou bolestí a izolací, vyberou si fyzickou bolest.

Není tak těžké vidět, jaké asi tak může mít sociální bolest evoluční důvody. Pro přežití jsou u společenských savců důležité pevné vazby na zbývající členy smečky. Izolovaným a marginalizovaným kusům hrozí mnohem větší nebezpečí útoku dravců nebo vyhladovění. Jako nás fyzická bolest chrání před fyzickým zraněním, chrání nás emocionální bolest před společenským zraněním.

Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější. Buď obstojíme spolu, nebo se rozpadneme na kousky.

Donald Trump nastavuje zrcadlo


Těžko hledat otřepanější klišé, než je „nastavování zrcadla“, ale jsou situace, kdy se nic výstižnější nenabízí. Například figura amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který není  zajímavý ani tak sám o sobě, jako reakcí společnosti, tím, jaké obavy, tužby a naděje do něj lidé projikují, či společenská nálada, již katalyzuje. K tomu několik porůznu sebraných postřehů:

Pokračovat ve čtení „Donald Trump nastavuje zrcadlo“ →

Svrchovanost existence


Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:

Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.

V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.

Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.

Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.

Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.

Pozor na dvojakost velmocí


Člověk, který byl přímo v „pekelné kuchyni“, určitě ví, o čem mluví. Tak jako Karel Köcher, údajně jediný sovětský „krtek“ v CIA, když vysvětluje v rozhovoru na DVTV, proč pracoval pro SSSR (což Drtinová není vůbec schopná probrat a pořád Köchera tlačí k tomu, aby přiznal, že byl zrádce a zločinec). Příslušná pasáž začíná na stopáži cca 7:55 a trvá zhruba 3 minuty:

U velmocí existuje podvojnost (rozporná dvojznačnost) mezi domácí a zahraniční politikou. Země, která třeba doma utlačuje opozici nebo porušuje lidská práva se nutně nemusí chovat takovýmto způsobem na mezinárodní scéně. A naopak země, která má na domácí scéně značné demokratické záruky, se může na zahraniční scéně chovat přesně opačně, že potlačuje svobodu jiných národů a zemí. (…) V Sovětském svazu probíhal ten proces, kdy sice doma byl autoritativní režim, ale co do zahraničí se zmírňoval a hledala se dohoda, zatímco ve Spojených státech to bylo přesně naopak.

– Utlačovaly Spojené státy jiné země?
– Strašně. Ale způsobem, který u nás vůbec není znám. Oni to třeba nedělali přímo vlastními vojáky, ale vycvičili místní jednotky, zabijáky, atd., kteří pak likvidovali opozici.

Od těch dob se nic k lepšímu nezměnilo, všechno je naopak ještě horší a intenzivnější.

Zajímavé jsou ovšem i další pasáže, například když mluví o tom, jak za Reagana došlo ke změně americké jaderné doktríny z primárně obranné na čistě agresivní, připouštějící jaderný útok, či když mluví o tom, jak na předání moci Chartě a zvolení Havla prezidentem bylo Gorbačovovo přání a on sám tento vývoj předvídal již v roce 1987.

Jedenáctá lež o syrském konfliktu


Kromě těch deseti již zmiňovaných lží o syrském konfliktu je tu i lež jedenáctá (zdroj):

Válka nezačala, když vláda Bašára Asada na jaře 2011 zakročila proti demonstrantům. Tato verze událostí jsou zamlžovací plané žvásty. Válka začala v roce 2009, kdy Asad odmítnul katarský plán na přepravu plynu z Kataru do EU přes Sýrii. (…) Potrubí Katar/Turecko by mohlo dát sunnitským královstvím Perského zálivu rozhodující dominanci na světových trzích se zemním plynem a posílit Katar, amerického nejbližšího spojence v arabském světě… V roce 2009 Asad oznámil, že odmítne podepsat dohodu umožňující vést potrubí skrz Sýrii „k ochraně zájmů našeho ruského spojence“… Dále Asad rozzuřil sunnitské monarchy v Perském zálivu tím, že podpořil Ruskem schválený „islámský plynovod“ vedoucí od iránských plynových polí přes Sýrii a do přístavů v Libanonu. Islámský plynovod by z šíitského Iránu udělal hlavního dodavatele evropského trhu energií místo sunnitského Kataru, a výrazně by tak zvýšil vliv Teheránu na Středním východě a ve světě…

Tajné depeše a zprávy amerických, saúdských a izraelských tajných služeb naznačují, že v okamžiku, kdy Asad rychle zamítnul katarský plynovod, došli vojenští a zpravodajští plánovači ke shodě, že vyvolání sunnitského povstání v Sýrii ke svržení nespolupracujícího Bašára Asada je proveditelnou cestou k dosažení společného cíle dokončení plynového propojení mezi Katarem a Tureckem. V roce 2009, jak uvádí server Wikileaks, brzy po Asadově odmítnutí katarského plynovodu, začala CIA financovat opoziční skupiny v Sýrii.