Rubrika: Studovna

Geopolitické aspekty syrské krize


Z rozhovoru s Alexandrem Duginem o krizi v Sýrii:

Nejedná se o žádný nový fenomén; jde o pokračování starého geopolitického a geostrategického zápasu. Devadesátá léta minulého století byla dobou velké porážky kontinentálních mocností, v té době reprezentovaných Sovětským svazem. Michail Gorbačov odmítl pokračovat v tomto zápasu. Avšak s příchodem Vladimíra Putina na začátku této dekády došlo k znovuoživení geopolitické identity Ruska jako kontinentální mocnosti. Šlo o začátek nového typu soupeření mezi námořními a kontinentálními mocnostmi. Pokračovat ve čtení „Geopolitické aspekty syrské krize“ →

Rovnost je kategorický imperativ


Většinu rozhovorů zveřejňovaných v „silnoproudých“ médiích tvoří buď plkání všelijakých těch elebrit, VIP a jiného syntetického produktu banality, nebo proslovy politiků a ekonomů papouškujících neoliberální floskule. Výjimkou potvrzující pravidlo je rozhovor (vřelé díky Kojotovi, bez jehož upozornění bych o něm ani nevěděl) bývalým primátorem kolumbijské Bogoty Enriquem Peñalosou Potřebujeme nový druh rovnosti. A i když říká, že komunismus v praxi nefunguje a neuspěl, je evidentní, že se svým důrazem na člověka a na rovnost jednoznačně řadí na levici, víc nalevo, než kam se, pokud je mi známo, odvážila třeba taková česká sociální demokracie.

Pokračovat ve čtení „Rovnost je kategorický imperativ“ →

Solidarismus


O solidaritě slyšel už zřejmě každý (i když většina si ji plete s nějakou perverzní formou charity), ale co je to takový solidarismus?

Slovo solidarismus (z lat. solidum – pevná, tvrdá půda, přen. – pevný celek) označuje snahu po vzájemné podpoře, po soudržnosti, která je založena na vědomí příslušnosti jedinců k nějakému vyššímu celku, pospolitosti. (…)I solidaristické hospodářství má tedy objektivní účel, nejsou jím však finálně peníze, natož obohacování jedné společenské vrstvy na úkor vrstev ostatních, ale právě přírůstek života, zdraví a kultury. (…) V zájmu hospodárnosti sice solidaristická elita přenechává správu soukromému vedení a soukromé iniciativě – přirozeně vyjma strategických odvětví – avšak účinnou kontrolou zabezpečuje uskutečňování svých ideálů.

Vaše peníze vůbec nemusí být vaše


Můžete se utěšovat tím, že to je jen další konspirační teorie, poplašná zpráva, nedorozumění, nebo prostě tím, že to by si politici a bankéři nedovolili, a když, tak to s vámi myslí dobře, takže stejně o nic nejde, ale princip předběžné opatrnosti velí se alespoň zastavit a zamyslet nad tím, na co upozorňuje Exocet ve svém textu na OM, ze kterého za účelem šíření této informace vyjímám:

A tak se nejen v kyperské praxi, ale i do právních systémů globálně se potichu pašuje tenhle bráška jménem REDEFINICE ÚSPOR A VKLADŮ. Kdo by si ho všímal, že. Kolem je tolik zpráv o pěvuli Bartošové a utrpení hvězd showbyznysu, že to jaksi ujde pozornosti.

Redefinice úspor z nás každého dělá VĚŘITELE BANKY. Budete nadále nikoli vkladatelé, na něž se vztahuje teoretická ochrana státu, ale INVESTORY do svojí banky. To je samo o sobě blbé, ale to horší teprve přichází – jste investory 2. řádu – spadáte do kolonky UNSECURED INVESTOR. Spadáte tedy do složky, dámy prominou, „pitomec v prdeli“.

Samozřejmě platí již dnes, že vklad v bance je pohledávkou za bankou, ale to neznamená, že postavení se vkladatele-věřitele nemůže změnit v jeho neprospěch, například tak, že přesunem z kategorie vkladatel do kategorie investor přijde o ochranu z pojištění vkladů. Davy v ulicích jsou hezká věc, ale velké změny se zpravidla připravují mnohem dříve a nenápadně, skryté před zraky veřejnosti.

Václava Bartušku děsí chování Evropy


Václava Bartušku, zvláštní ho vyslance pro energetickou bezpečnost, jsem zde již jednou citoval, a udělám to znova, protože to je evidentně člověk, který má co říci. Tentokrát vybírám z rozhovoru nazvaného Chování Evropy mě děsí. Závěr ať si chytrý udělám sám, nápověda je to dostatečná:

Obrovský prostor, v němž může národní stát hodně udělat, je v oblasti připravenosti země, kraje nebo obce na výpadky. A tato zásadní robustnost, připravenost na to, že někde shoří trafo nebo za tuhé zimy dojde k výpadku dodávek plynu, nám myslím chybí. Když dáte jako jediné kritérium profitabilitu, samozřejmě první, co jde stranou, jsou všechny duplikace a zajištění. Za příklad lze vzít plynovodní strukturu. K pohonu kompresorových stanic, které plyn ženou, se původně používal zemní plyn přímo z plynovodu. První, co RWE po privatizaci udělala, bylo jejich nahrazení elektrickými kompresory, které jsou mnohem účinnější a jejich provoz je levnější. Ostatně s tím začal už stát v 90. letech. Ale plynovodní soustava se tím samozřejmě stala zcela závislou na elektřině. Takže pokud dojde k výpadku proudu, nebude ani plyn. Je to detail, který mnohým může připadat nepodstatný, ale ukazuje to, kam jsme doputovali.

Princip úpadku


Stále zřejmější kolaps ruského kosmického programu ukazuje nejenom na hluboké systémové a strukturální problémy Ruska, ale lze je zobecnit na úpadek (post)moderních a zejména postkomunistických společností obecně, Českou republiku nevyjímaje:

Druhého července startovala z kosmodromu v Bajkonuru raketa Proton-M (…) po deseti sekundách od startu však explodovala. Dobývání kosmu vyžaduje oběti. Těch havárií by ale v krátkém časovém úseku nemělo být příliš. Za posledních dva a čtvrt roku jich v Rusku napočítali přes deset. Nejde totiž o nějakou úzce technickou záležitost, [ruská kosmonautika čelí] systémové krizi v ruském raketovém a kosmickém odvětví, v níž se zrcadlí celkový stav ruské společnosti a společenského systému. Od roku 1978 do kosmu vylétlo 130 Protonů, aniž došlo k nějaké havárii či mimořádné události. (…) Rusko, které bývalo v oblasti dobývání kosmu vedoucí mocností, nyní svým konkurentům ani nestačí vysvětlovat, co je příčinou degradace.

Zlodějskou privatizací došlo k likvidaci vedoucích odvětví průmyslu, a [Rusko] přišlo tak o základnu, na které bylo možné vytvořit moderní technologie.  Stát nedostatečně řídí procesy vývoje. Specialisté vymírají, protože, jestliže pro ně není práce, není poptávka ani po nových kádrech. Ekonomové spočítali, že za posledních 25 let Rusko přišlo o 80 procent základního kapitálu. Rusko má sice vypracovanou Strategii rozvoje do roku 2020, avšak v tomto dokumentu o 400 stránkách není ani zmínka o nějaké státní průmyslové politice. Ekonomika založená na exportu surovin ji zřejmě nepotřebuje. (…) Paradoxem je, že jen za 10 let Rusko od vývozu ropy a plynu vyinkasovalo 1,6 trilionu dolarů, avšak nedokázalo využít tyto prostředky k modernizaci ekonomiky. Při tom sám premiér Medveděv při hodnocení minulých havárií v kosmu mezi objektivními příčinami jmenoval zastaralost výrobní základny, neexistenci moderních konstrukčních materiálů, nedostatečnou základnu elektronických komponentů, nedostatek kvalifikovaných dělníků, vysoký věk vědeckých a výrobních kádrů…

Finanční prostředky, vyprodukované převážně vývozem surovin, se ukládají do Rezervního fondu, který je transponuje na účty západních bank a investuje do amerických obligací, kde průměrná výtěžnost činí 2,66 % v dolarech. Tím se tyto prostředky vyjímají z domácího oběhu. (…) Problém je též v tom, že podle předsedy správní rady Investbanky Konstantina Koriščenka nehodlají do podniků kromě Centrální banky a bankéřů investovat ani jejich vlastníci. Nechtějí riskovat, hlavní zájem spočívá ve snaze co nejrychleji vytlouct z podniků zisk. (…) Nutno vzít v úvahu i to, že i zde působí rakovinová nemoc společnosti a její ekonomiky – korupce a elementární zlodějina.

A co je tedy vlastně oním principem úpadku? Privatizace-marketizace-exploatace-rezignace.

Přijdou ještě větší povodně a my nechceme být připraveni


Rozhovor s geologem Václavem Cílkem na téma povodně jsem již sice inzeroval na Twitteru, ale neuškodí si některá jeho slova poznamenat. A nejde ani tak o jeho varování, že přijdou další a větší povodně a že ty současné jsou díky medializaci dramatičtější, než by zasloužily (s veškerým respektem k  lidem z Mělníka nebo Zbraslavi, pro které jsou reálné až dost), jako o jeho vysvětlení příčin současného stavu:

Zcela eliminovat velké povodně nejde, lze je pouze omezit souborem různých opatření. Ta bývají technická a přírodní. K těm druhým patří zejména to, aby se co nejvíce vody vsáklo tam, kde spadne. (…) málo vody zůstává v krajině. Kolem deseti až dvanácti procent Evropy je dnes vybetonováno a vyasfaltováno, to je jeden z důvodů. Dalším problémem je stav lesa, zejména nepřiměřeně velké množství smrků. Pro zadržení vody by bylo lepší mít daleko více listnatých stromů. Jinak se také obdělává zemědělská půda. Velmi negativní je zastavování dalšího prostoru novými domy, a to i v záplavových pásmech. Nad tím by se měli starostové skutečně zamyslet, co provedli špatně. Nechat si postavit domy v záplavových oblastech a pak křičet o pomoc, to je podivné.

Ještě důležitější je ale jeho vysvětlení naší neschopnosti a neochoty situaci řešit:

Jezuité plánovali na dvě stě let dopředu. V 19. století se uvažovalo na desítky let dopředu. Dnes je naše uvažování v limitech toho, jak daleko umíme odhadnout ekonomický vývoj. To je tak dva, tři, čtyři roky. Maximálně na dobu jednoho až dvou volebních období. Politik má jedinou starost: aby byl zvolen a pak aby byl znovu zvolen. (…) Každý dnes hovoří o rychlém ekonomickém růstu, je to jako zaříkávadlo. Růst přináší zisk, ale i problémy a rizika. Proti klimatickým, ekonomickým či energetickým extrémům lépe působí spíše dlouhodobá stabilita a to, že technokratická řešení omezující přírodní pohromy mohou existovat současně s ekologickým přírodním pohledem na věc a že se mohou doplňovat.

Hrdinové bez bázně a hany, zato s kapavkou


Bandité v uniformách – US Army v osvobozené Francii:

Američtí vojáci válčící ve druhé světové válce jsou obecně líčeni jako čestní občanští bojovníci z té „největší generace“. Nová kniha nicméně odhaluje temnou stránku některých vojáků v osvobozené Francii, pro něž bylo rabování či znásilňování běžné.  (…) Americká propaganda válku vojákům „neprodávala“ jako boj za svobodu, píše Robertsová, ale jako „sexuální dobrodružství“. (…) Po vítězství měli vojáci pocit, že nastal čas vybrat si odměnu. (…) Osvobození Francie byl americké veřejnosti podáváno jako milostný vztah mezi americkými vojáky a vděčnými francouzskými ženami. (…) Američané ale bordely provozovat nemohli, protože se báli, že by se zvěsti o promiskuitě vojáků dostaly až k jejich manželkám doma. Tím spíš, podotýká Robertsová, že mnozí američtí velitelé nebrali stížnosti vážně, protože byli přesvědčení, že mít sex na veřejnosti je ve Francii normální. (…) souzeni byli většinou jen vojáci z řad Afroameričanů a někteří z nich zřejmě na základě falešných obvinění, protože ve francouzské společnosti panoval hluboce zakořeněný rasismus.