První dvě třetiny jsem byl z filmu Interstellar vysloveně nadšený. Tak ambiciózní sci-fi jsem totiž už dlouho neviděl. Vyprávění konzistentní a uvěřitelné, dobře zahrané a precizně natočené, pomalé, vlastně se skoro obejde bez akčních scén, nikoliv ale rozvleklé. Bohužel, ke konci se Interstellar stal obětí notorické nemoci všech filmařů a spisovatelů – nutnosti příběh někdy nějak ukončit. Začnou tak vypadávat některé souvislosti a to, na co člověk od začátku čeká, že bude nakonec vysvětleno, zůstane nedořečeno. A to nemluvím  o tom, že fyzik nebo astronom u takového filmu musí trpět jako zvíře (asi podobně, jako lékař u filmu z nemocničního prostředí), což je ale nezbytná daň za přístupnost a atraktivitu pro širší publikum, než Stephen Hawking a Sheldon Cooper.

Vzhledem k tomu, že v příběhu nejde o nic menšího, než o vyhynutí lidstva., je třeba ocenit, že se tvůrci obešli bez náboženství a bez velkých otázek života a tak vůbec; ne, že by nebyly přítomny absolutně, ale nejsou dominantní a dají se ignorovat. Za zmínku stojí poselství, že člověk buď už odrostl, nebo ještě nedorostl, uvědomění si instinktu zachování druhu, ale když dojde na lámání chleba, tak sobectví zvítězí na rozumem a nad sebeobětováním (takže žádní barvotiskoví hrdinové, další plus), na kterou sice také dojde, ale až v okamžiku, když není jiné cesty a je pozdě vývoj událostí rozumem korigovat; nakonec se tedy ukáže, že to tak stejně bylo nejlepší, protože jinak by se nestalo, co se stát muselo, aby to dobře dopadlo (že by osud?!). Další inspirací k zamyšlení je vztah člověka k technovědě, protože to buď byla technika, kdo lidstvo přivedl do existenčních problémů, nebo k ní alespoň lidstvo ztratilo důvěru a začalo ji považovat za nebezpečný luxus, ale nakonec je to právě věda a technika, provozovaná tajně navzdory veřejnému mínění, co lidstvo zachrání.

Prozření na závěr: singularita je nový deus ex machina.

Sci-fi Na hraně zítřka (ČSFD) je jedním z mála filmů, které bych bez mrknutí oka doporučil každému. Marně přemýšlím, co bych mu vytkl, a nakonec největší lapsus, který mě napadá, je že z uzavřené vojenské základy, ze které se nesmí ani zatelefonovat, lze odletět v invazním člunu. Jinak ale neskřípe takřka nic. Výprava perfektní (nic nevypadá lacině a asi ani nebylo), vyprávění má spád, udrží pozornost, nic neruší ani neuráží, žádná nudná místa, snímek není natahován ke třem hodinám, ale je dlouhý právě tak akorát a když skončí, tak může jít divák domů s čistou hlavou a nemusí mít pocit, že nic nepochopil, nebo že si z něj tvůrci dělají srandu.

Zápletka následuje, takže do ještě neviděl, vidět chce a chce být navíc překvapen, skončí se čtením tady, ostatní mohou pokračovat.

Pokračovat ve čtení „Na hraně zítřka“ →