Tagged: militarismus

Nebezpečný zbraňový populismus


Patřím k lidem, kteří cítí bezpečněji ne proto, že mohou nosit zbraň, ale proto, že ji nosit nemusí. Jsem totiž toho názoru, že jediným smyslem existence zbraní je zabíjení a má-li být normální mít zbraň, potom musí být logicky normální i zabíjet se navzájem. A v tom pokrok nevidím ani nic jiného dobrého, středověk už jsme měli.

Celý příspěvek

Chtěná nebo nechtěná, je to propaganda


O víkendu se přes naše území zase budou producírovat američtí kovbojové, aby trochu zachřestili zbraněmi a ukázali, komu to tady patří. V nejmenované televizi (to nejsou ani ohledy, ani alibismus, prostě si nejsem jistý, která to byla, i když myslím, že Nova) o tom byla reportáž. I když reportáž… samotné věcné sdělení zabralo asi deset vteřin, zbytek do dvou tří minut naplnili nadšené až extatické reakce fanoušků USA a podporovatelů amerického imperialismu (terminus technicus) a jejich prohlášení jako: „Čekal jsem na to celý život“ nebo „Jsou to naši hoši“ (možná tam bylo kluci, už nevím). Ani náznak možné kontroverze, ani náznak, že existuje i nesouhlas a že jiní občané naopak s takovou demonstrací moci, či americkou přítomností v Evropě jako takovou, nesouhlasí. Kdyby to byla jen zpráva o tom, že tudy konvoj opět projede, bylo by to v pořádku, ale vzhledem k tomu, že prostor k vyjádření dostali pouze fanoušci, stala se z reportáže propaganda, která prezentuje americké harašení zbraněmi jako něco normální, žádoucího a obecně přijímaného. A je úplně jedno, jestli se tak stalo na politickou objednávku, či na základě osobních preferencí autora reportáže, výsledkem je proamerická propaganda. Kontroverze kolem demonstrativních průjezdů a militaristických manifestací jsou totiž dobře známé a spor a radar v Brdech je ještě v živé paměti.

Kde je zakopán lev


Ustálené rčení sice zní: „Kde je zakopán pes,“ ale protože bude řeč o armádě a o vojácích, připadá mi lev výstižnější psa. Už jenom proto, že je dražší. Ten lev je zakopán v myšlení lidí, kteří stavějí bezpečnost do protikladu se sociální (sic!) prosperitou a za primární smysl existence státu pokládají zbrojení a přípravu na válku. Velmi dobře je to vidět na tom, co napsal renomovaný publicista věnující se armádě František Šulc:

Toto dilema každého stát se nazývá „zbraně versus máslo“, společenská poptávka určuje, na co bude kladen větší důraz – zda na primární úkol státu. tedy zajištění bezpečnosti, či na sekundární, jako jsou sociální věci, zdravotnictví, ekologie.

Zdravotnictví, sociální zabezpečení, zdravé životní prostředí – a zřejmě i školství, na které pan Šulc zapomněl zřejmě jenom omylem – stojí pro některé lidi v opozici k bezpečnosti, ačkoliv ve skutečnosti jsou její nezbytnou podmínkou. Toto dilema je ale falešné, protože bezpečnost neodvisí od šance na vítězství, ale od šance na mír. A ta je tím vyšší, čím vyšší je sociální prosperita společnosti. Hladové a nevzdělané lidi je jistě snazší navléct do uniforem a nahnat na bitevní pole, aby se následným konfliktem prokázala nezbytnost a prospěšnost zbrojení a definování nepřítele. A nějaký nepřítel definován být musí – a není-li. musí být zkonstruován – protože jinak zvyšování výdajů na zbrojení a omezování investic do sociální prosperity nedává smysl a nelze zdůvodnit.

V myšlení lidí typu Šulce není smyslem státu zajišťovat mír, ale válku, viz následující formulace:

Proto i příprava na válku (korektněji na obranu státu) je věcí veskrze politickou.

Kdo myslí válku, vymyslí – válku.

 

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Celý příspěvek