Tak jsem včera koukal Schimanskiho (neptejte se proč, neumím to racionální vysvětlit), byl to asi druhý nebo třetí nový díl, který jsem viděl, a kromě toho, že tahle německá legenda je už dávno překonaná, jsem si všiml ještě něčeho: Německo, které je vidět v těchto nových dílech je dost jiné, než to Německo, které bylo v těch starých, které tady běžely za „totáče“. Tohle nové Schimanského Německo je zlomené, vybydlené, rozklížené, zchudlé a bez budoucnosti. Vedle něj i ten Bronx z Pevnosti Apačů vypadal jako celkem slušné místo k životu. Tak vám nevím, ale jestli si tvůrci nevymýšlejí a já se nepletu, tak má Německo asi vážný problém. A když má problém Německo, má ho i Evropa.
Štítek: televize
Labyrint
Nebýt Wuova doporučení, asi bych se na nový detektivní seriál České televize Labyrint nikdy dívat nezačal, protože anotace zmiňující „sadistického pachatele vyznačujícího se krutou obřadností a obraz Hieronyma Bosche Poslední soud“ v kombinaci s mnohokrát potvrzenou nedůvěrou ve schopnosti české produkce by mne ke sledování nezlákala. A po pravdě, jen stěží si lze představit větší žánrové klišé, než sériového vraha inspirovaného Apokalypsou. Jenže obsah je jedna věc a forma druhá, a ta je u Labyrintu vysoce nadstandardní. Něco natočeného s takovou bravurou jsem upřímně již dlouho neviděl.
Místo činu Místo zločinu Plzeň
Správně by se měl seriál recenzovat asi až po posledním dílu, ale vzhledem k tomu, že se na další díly nového cyklu kriminálek z dílny České televize Místo zločinu Plzeň dívat nehodlám, odbudu si to rovnou. Jak jste asi právě pochopili, tento počin mě – eufemicky řečeno – nezaujal. A to jsem po Případech prvního oddělení (byl jsem bytostně přesvědčen, že jsem na ně také psal recenzi, a to až do okamžiku, než jsem ji teď nenašel) byl mírně optimistický, že i česká televize (důraz na malé „č“) dokáže natočit obstojnou kriminálku. Případy prvního oddělení byly ovšem evidentně výjimkou, která potvrzuje pravidlo, protože Místo zločinu Plzeň pro změnu dokazuje, že to české televize neumí. A nebo to neumí režisér Hřebejk, ale to je pořád chyba televize, že ho na tu pustila.
Co mi tedy na Místě zločinu Plzeň vadí? Nezajímavé vyprávění postrádající drama, režisérská bezradnost (jak jinak hodnotit samoúčelné záběry obnažených ňader?), šablonovité postavy bez špetky invence (solitér, pracant, alkoholik, doyen) deklamující svoje repliky bez špetky zájmu a konečně polopatické vysvětlování věcí, který i kriminalistický elév musí znát ze školy, natožpak zkušený kriminalista z praxe. Chápu, že to je možná kvůli divákovi, ale pak to musí režisér natočit tak, aby to nebilo do očí a neuráželo. Vedle Místa zločinu Plzeň je „novácká nastavovaná kaše“ Atentát vzor kvality. Suma sumárum, zcela zbytečné Místo zločinu Plzeň se hrubě nepovedlo, což zamrzí dvojnásob kvůli tomu, že se nepovedlo za koncesionářské poplatky. Česká televize by příště měla lépe zvážit, co za své „výpalné“ pořídí.
Zpacifikovaný Hus
I když mi to Česká televize zařazením všech tří dílů na tři po sobe jdoucí večery zrovna neulehčila, tak jsem trilogii Jan Hus poctivě shlédl, protože jsem ji prostě vidět chtěl. Byl jsem zvědavý nejenom na to, jak se ČT s ambiciózním projektem na historické téma popasuje, ale především na to, jakého Husa v časech intenzivní reinterpretace dějin ČT ukáže, jestli proroka, nebo kverulanta. Že ho shodí z piedestalu, kam ho postavili komunisti (protože ho tam stavěli právě oni, jako kdyby První republika se svojí radikálně antiklerikální intenci vůbec neexistovala) bylo jasné, ostatně bourání mýtů je dnes všeobecně uznávaná a praktikovaná tvůrčí metoda, ale otázka zněla, zda ho zadupe do bláta, nebo si zachová respekt. Odpověď zní, že dehonestace se Jan Hus nedočkal, ale zpacifikován byl poměrně efektivně. Kdo by viděl jen tento film, neviděl byl revolucionáře, ale spíše nezodpovědného potížistu.
Česká tabuvize
Česká televize je tabu. Nevěříte? Tak zkuste veřejně zapochybovat o tom, zda dobře plní svoji veřejnoprávní funkci, či podpořit myšlenku, že lidé nespokojení s kvalitou její produkce by mohli mít možnost přesměrovat své koncesionářské poplatky jinam, a hned se dozvíte, že se vašimi invektivami představujícími bezprecendentní útok na nezávislost veřejnoprávní televize tato zastrašit nenechá. A máte to. O České televizi se totiž nepochybuje, Česká televize se nekritizuje, Česká televize je tabu.
A pokud o tom, jak plní své veřejnoprávní poslání pochybujete, tak nerozumíte ani svobodě, ani demokracii, o lidských právech nemluvě, a bůh ví, jestli nakonec nejste nějaký ten Putinův agent. Českou televizi přece nemůže hodnotit nějaká lůza z ulice jenom proto, že si ji platí. Existence veřejnoprávního média financovaného de facto z daní je samozřejmě zcela v pořádku, ale co v pořádku není, to je nekritizovatelnost a nezpochybnitelnost práce takového média.
Přitom jsou to zejména veřejnoprávní média, která by měla být pod přísnou kontrolou veřejnosti. Celé veřejnosti, ne jen několik elitářských rad. A proč by ta kontrola nemohla probíhat třeba zrovna přes ochotu platit koncesionářské poplatky? Kdejaký invalida musí obstát na trhu, jinak má smůlu a skončí v exekuci pod mostem, tak proč by zrovna Česká televize měla být chráněna před nutností obstát v konkurenci? Protože poskytuje veřejnou službu? Ale neměla by to tedy být v tom případě veřejnost, kdo rozhodne o tom, zda ji skutečně poskytuje a v dostatečné kvalitě?
Česká televize potřebuje kritiku jako prase drbání, tedy alespoň v případě, že se nehodlá spokojit s rolí tlampače režimní propagandy, který koncesionářské poplatky potřebuje především na nemravné bonusy pro svého ředitele, protože výroba kritického, vyváženého a pluralitního obsahu ji nezajímá a nikdo ji po ní ani nechce. Ale měl by chtít.
Dvořák v pasti postmoderny
Antonína Dvořáka považuji osobně za největšího světového skladatele klasické hudby a tak jsem se na včera premiérované Americké dopisy celkem těšil, ale „dopadlo to jako vždycky“ a zdaleka nejlepší na celém filmu byla samotná Dvořákova hudba. Ač milovník Dvořákovy hudby, nejsem znalec jeho životopisu a Americké dopisy rozhodně nehodnotím z hlediska historické věrnosti, je mi jedno, jestli to tak bylo, být mohlo, nebo naopak nemohlo ani omylem, zajímá mě vyprávění jako takové. A to bohužel kulhá od samotného začátku, který jako expozice nefunguje, je nudný, diváka spíš odradí a teprve od scény, kde se Dvořák zpije (sic) se Sládkem (básníkem J.V.), se začne dít něco, co existenci Amerických dopisů ospravedlní a diváka za jeho trpělivost odmění.
Expozitura
Český televizní kriminální seriál Expozitura (který jsem po mnoha peripetiích šest let od premiéry konečně dokoukal) je v kontextu světové seriálové tvorby dobrý standard a v kontextu české televizní tvorby počin takřka monumentální. Což není ani tak pochvala Expozitury (která ovšem vyloženě slabá není a podle mě snese srovnání s libovolnou západní produkcí), jako povzdech nad tristním stavem produkce české.
České století – Veliké bourání
Původní českou filmovou a televizní tvorbu již několik let úspěšně bojkotuji, v případě cyklu České století jsem se ale rozhodl udělat výjimku, protože koncept mi přišel velmi dobrý a angažmá Kosatíka se Sedláčkem jako záruka, že to nebude úplná pitomost. Jenže z prvního dílu Veliké bourání o vzniku ČSR v roce 1918 jsem poněkud rozpačitý. Měla to být dokumentární rekonstrukce, nebo dramatizace? Na dokumentární rekonstrukci to bylo příliš útržkovité, na dramatizaci málo podmanivé. Dost pochybuji, že by to nějaký teenager, pokud se na to vůbec začal dívat, dokoukal až do konce, přitom právě teenageři by historickou osvětu potřebovali jako sůl.
Kriminálka pro zábavu, poučení a dobré vychování
Kriminálky a detektivky jsou svým způsobem archetypální příběhy a souboji dobra se zlem. V poslední době, zejména v souvislosti s nástupem televizních kriminálek Kriminálka (doplň libovolné větší město) však lze pozorovat trend, kdy je detektivní práce kriminalisty v terénu stále více nahrazována technikou a zpravodajskou analýzou informací sesbíraných ze všech možných databází, od registru obyvatel přes registr vozidel, katastr a provozní systémy telekomunikačních operátorů až po bankovní účty a kreditní karty, to vše on-line.
Možná se to tak opravdu dělá, ale z hlediska narace je to poněkud kontraproduktivní, protože vysedávání u počítače nedává prostor pro akci, napětí a dobrodružství. Tak proč tento aspekt tvůrci stále více akcentují? Možná je za tím funkce didaktická: je to způsob, jak imprintovat populaci ty „správné“ vzorce chování, v tomto případě vědomí neustálého a totálního dohledu policie. Je to způsob, jak říct: nepokoušejte se o neposlušnost, víme o vás všechno a nikde se před námi neschováte. I když v těch příbězích jde většinou o delikty čistě kriminální, je jasné, že stejně efektivně si policie poradí s každým. Ony ty příběhy totiž nesou ještě jedno indoktrinační poselství: policie a tajné služby nás chrání před nepřáteli, jen díky nim jsme v bezpečí a kdo by pochyboval o jejich metodách, nebo se ptal kdo je nepřítel a proč jím je, tak ten je sám nepřítel. Nebo minimálně podezřelý.
Spartacus
Americký seriál Spartacus bych mohl s klidným svědomím prohlásit za nejlepší seriál, jaký jsem kdy viděl, kdyby takové prohlášení nebylo poněkud nicotné, protože to je jen jeden ze dvou seriálů, které jsem kdy viděl celé (ten druhý je Třicet případů majora Zemana), takže nemám moc s čím srovnávat. A navíc, jak jsem právě zjistil, jsem ho ani celý neviděl, protože tento měsíc by se měly začít vysílat nové díly. To, co jsem doposavad viděl, ovšem za zmínku stojí.
Tribun 