Je to něco zcela naprosto úplně jiného

Analogie, které vidím ve vztahu k uprchlíkům dnes a před 70 lety jsou prý od základu vadné, prý se to nedá srovnávat a je to něco úplně jiného. Tak vám tu tedy ocituji kus z rozhovoru s nordistkou Evou Dohnálkovou v sobotních Lidovkách:

V roce 1930 Fridtjof zemřel a Norsko tak přišlo o hlavního zastánce pozitivního přístupu k židovským uprchlíkům. Pohled na ně se radikálně změnil, norské království pohlíželo na Židy, kteří chtěli do bezpečí, jako na ekonomické uprchlíky. Měli o nich informace hlavně z německých médií a ta samozřejmě referovala jinak, než jaká byla skutečná situace. Obyvatelé Norska se Židů obávali, sami s nimi neměli téměř žádnou zkušenost.

Nechci vám nic vnucovat, ale já tam tu analogii prostě vidím. A také vidím, co následovalo pak a co potom.

Od kvót ke koncentárkům

Teď napíšu něco, na čem se zřejmě shodnu se všemi: kvóty na rozdělování uprchlíků mezi jednotlivé země EU jsou blbost. Tím ale shoda nejspíš skončí, protože je nepovažuji za blbé proto, že by byly nemravné, nebo nespravedlivé, za nemravné naopak považuji nechat všechny uprchlíky na hrbu Řekům a Italům, kteří mají tu smůlu, že jsou po cestě první na ráně, na rozdíl od takového Pobaltí (až budou utíkat Bělorusové nebo Rusové, bude to přesně naopak). Kvóty jsou blbé proto – a teď jen opakuji to, co už mnohokrát padlo v diskusích a čeho si všiml už i ministr vnitra – že naprosto nerespektují přání a vůli samotných uprchlíků, kteří nechtějí prostě někam do Evropy, ale chtějí konkrétně do Německa. A i když i bohaté a silné Německo má nárok na solidaritu zbytku Evropy, kvóty ji nezařídí, protože co udělá člověk dopravený postrkem někam, kde být nechce? Sebere se a půjde tam, kde být chce. A mě je znám jediný způsob, jak mu v tom zabránit: násilím. Pokud Brusel říká „A“, tj. že chce kvóty na uprchlíky, měl by říct i „B“, tj, jak chce jejich naplňování a dodržování vynutit, a to zejména ze strany samotných uprchlíků. A nepůjde jinak, než omezením svobody pohybu a stavbou internačních táborů. Nejprve pro uprchlíky, potom pro každého, kdo nesplní momentální kvóty. S tímhle bych si raději nezahrával, jak to končívá víme všichni.

Hlava XXII, verze s uprchlíky

Nejprve jsme uprchlíky odmítali s tím, že takovou nekvalifikovanou lůzu, co bude jen parazitovat na dávkách, tady nechceme (a kdyby náhodo neparazitovala, tak nám zase bude brát práci). Pak se ukázalo, že ta nekvalifikovaná lůza je syrská střední třída, relativně vzdělaná, dost kompetentní na to, aby si dokázala najít v jízdném řádu vlak z Budapešti do Berlína, a dost bohatá na to, aby si cestu mohla zaplatit. A je to zase špatně, protože takoví lidé pomoc nepotřebují. Je to vlastně geniálně vymyšlené, ale vymyšlené, tohle jsou instinkty: uprchlíky tady prostě nechceme a neexistuje způsob, jak by takový uprchlík mohl splnit naše nároky tak, abychom ho akceptovali. A ještě jsme to dokázali zaonačit tak, že si za to můžou sami.

Anatomie je jen jedna

Vedle skutečně závažných problémů, jako jsou kozy jedné celebrity, rozvod druhé a turbulence spekulativního kapitálu čelí naše společnost i takovým banalitám, jako je sucho či hrozící nedostatek lékařů praktiků a pediatrů. Není ale zrovna tohle problém, se kterým by nám mohli pomoci přistěhovalci? Když naši doktoři (vystudovaní za naše peníze) mohou odcházet léčit do Německa, proč by k nám nemohli přicházet lékaři ze Sýrie? Nebo Ukrajiny? Nebo i té Eritree, vždyť řada z nich pravděpodobně studovala u nás? Možná že neurochirurgie či transplatologie v těchto zemích není na stejné úrovni, jako ta česká, ale anatomie a fyziologie je na barvě kůže nezávislá a na základní úrovni by takoví lékaři mohli podle mě fungovat stejně dobře, jako ti čeští. Ostatně by nebyl žádný problém, aby je české fakulty přezkoušely a atestovaly. Proč jsme vlastně už dávno nepřijali inženýry či lékaře u ciziny, když vlastních máme (i kvůli panující ideologii hédonického individualismu) a teprve budeme mít nedostatek? To mezi uprchlíky a žadateli o azyl nikdo takový není? To mezi nimi nejsou žádní nadaní středoškoláci, kteří by se výměnou za studium a občanství zavázali pracovat v českém zdravotnictví? A pokud nejsou, není to proto, že v takovém Německu nebo Dánsku měli více rozumu a méně předsudků? Protože právě předsudky jsou podle mě tím, co takovému řešení brání nejvíce. Upřímně přiznávám, že neznám ve svém okolí nikoho, o kom by se odvážil tvrdit, že by bez jakéhokoliv zaváhání nechal své dítě léčit černochem, byť anatomie a fyziologie je jen jedna.

Chudoba je politický problém

Když přijde řeč na uprchlíky, tak je kde kdo, křiklounem z hospody počínaje a předsedou vlády konče, začne rozdělovat na „ekonomické“ a „politické“, přičemž těm politickým je ochoten dát alespoň minimální naději na azyl v České republice, ale těm ekonomickým ani náhodou, protože to jsou pro něj jen lidé, kteří chtějí koláče bez práce, chtějí se mít jako prasata v žitě a za tím účelem nás sem chtějí přijít vyjídat a parazitovat na našem sociálním systému.

Pokračovat ve čtení „Chudoba je politický problém“ →

Bod zlomu

Něco se změnilo. Solidarita je definitivně sprosté slovo, soucit je nemravnost, humanita zločin a odmítání násilí vlastizrada. Veřejně a beze studu. Drsných a drsnějších, kteří by každý problém řešili silou, je den ode dne víc. Už nejsme lidé, už nejsme ani Evropané – teď jsme Češi a stojíme na hradbách pevnosti, která má chránit naše hodnoty. Jaké? Na takové detaily není čas, situace je příliš vážná. To, co ještě včera vypadalo jako pevná součást naší identity, je dnes nadšeně zpochybněno a zesměšněno. Kdy se to změnilo? Podle všeho zhruba někdy tehdy, když k hranicím Evropy dorazili první uprchlíci. Ale byl to skutečně ten bod zlomu, nebo jenom katalyzátor, který probudil k životu něco, co zde bylo vždy latentně přítomno, jen jsme to schovávali za maskou svobody, demokracie a humanity? Jsme svědky společenské změny, nebo jen celonárodního „coming outu“? V tom krásném novém světě, který se začíná rodit ze strachu a nenávisti, totiž jak se zdá nebude místo pro všechny. Nikoliv omylem, nebo z nutnosti, ale zcela chtěně.

Paradox bílého muže

Jak tak sleduji stále exaltovanější „diskuse“ o uprchlících z Afriky či muslimských zemí, vypozoroval jsem něco, co jsem si pracovně nazval paradox bílého muže – ambivalentní vztah bílých mužů, zejména těch evropských a českých zvláště, k dominanci založené na síle. Pokud mají pocit, že jsou silnější oni, považují sílu za důvod, proč jsou nadřazeni slabším a mohou jim vnucovat svoji vůli, ale odmítají se přitom smířit s vlastní porážkou v případě, že se silnějším ukáže ten druhý. Držet uprchlíky silou v jejich domovských zemích je v pořádku, ale když se ukáže, že jsou uprchlíci silnější a cestu si prorazí, je to najednou proti přirozenému řádu věcí. Jako kdyby byl nějaký zásadní rozdíl mezi dobytím území díky většímu množství tanků, nebo většímu množství mužů. Bílý muž by si měl konečně ujasnit, jestli na síle založené řešení chce, nebo nechce. Zatím se nedopracoval dál, než staří Římané se svým quod licet Iovi, non licet bovi. Největšího problém bílého muže je v tom, že žije v iluze, že do skonání světa bude Jóviš on a nic jiného není možné.

Vůdce hrdina

Tak se nám pan premiér vrátil z Bruselu a hrdě oznámil, že žádné kvóty na přijímání uprchlíků nebudou, protože necouvl, byl zásadový a odvážný a spolu s ostatními chlapáky z V4 se tomuhle zlu dokázali postavit. Uprchlíci, Řekové i Italové v tom tak zůstali sami. Takže jak je vidět, ono to jde, když se chce, jde se postavit Bruselu. Proč ale zrovna když jde o to někomu (ne)pomoci, a ne při jiných příležitostech? Proti TTIP premiér ani nešpitl, o protiruských sankcích ani nezapochyboval, ale jak jde o uprchlíky, je z něj najednou hrdina.