Jestli v něčem američtí generálové vynikají, tak je to umění doublethinku a newspeaku (pokud tedy nejsou obětí vlastní propagandy). Učebnicovým příkladem budiž gen. Ben Hodges a jeho prohlášení:
NATO ani USA nemají v úmyslu vyvolat konflikt, ale naopak hledají cestu, jak z Ruska znovu udělat odpovědný a mírumilovný národ.
Průjezd americké vojenské kolony přes Českou republiku, ta tzv. Jízda dragounů, by mi v zásadě nevadil, kdyby…
Spolu s tím, jak Kyjevu zase dochází dech a u Delbaceva mele z posledního, v USA sílí chuť vyzbrojit Ukrajinu útočnými zbraněmi. Tomu nelze rozumět jinak, než jako potvrzení toho, že Rusko mělo od počátku pravdu, když tvrdilo, že USA chtějí Ukrajinu zahrnout do své sféry vlivu, a že se při snaze tohoto cíle dosáhnout nebudou USA ohlížet na mrtvé a zraněné, ani na zničené domy a továrny. Když se buduje impérium, na nějakou tu krvavou třísku se nehledí. Místo snahy o příměří otevřená snaha po eskalaci konfliktu. Jenže tento přístup Washingtonu nebude ve svém důsledku znamenat nic jiného, než zelenou pro Moskvu, která už se nebude muset žinýrovat a bude moci rozjet vojentorg na plné obrátky. A tedy další eskalaci konfliktu. A protože ve Washingtonu nemohou být tak hloupí, aby jim to nedošlo, logicky z toho plyne, že právě toho je jejich cílem. A proč? Z tak „ušlechtilých“ pohnutek, jako je hamižnost a touha po moci.
Nesmíme ale přitom zapomínat ani na to, že o dodávkách cepů a sudlic ve Washingtonu určitě nepřemýšlejí, že mají na mysli zbraně mnohem modernější a výkonnější, které je ale zároveň obtížné ovládat a jejich obsluha se musí vycvičit, tedy zbraně, které ukrajinská armáda cvičená v používání zbraní sovětské provenience nebude schopna používat. Co z toho plyne? Že kromě zbraní budou USA muset dodat i personál, který je buď bude přímo používat, nebo v jejich používání bude cvičit Ukrajince. A ať už to bude formou soukromé korporace typu Academi (bývalý Blackwater), nebo servisní organizace z východní Evropy typu Česká republika, Polsko, Litva, v každém případě půjde o přímé zapojení USA do války na Ukrajině, což zpřevodováno přes NATO znamená, že i naše. Můžete se na to dívat zleva zprava, shora zdola, ale pokud jste alespoň elementárně příčetní, nic dobrého na to neuvidíte. Nevím jak vy, ale já nechci ani umírat ani zabíjet jen pro větší slávu Impéria.
Přes půl roku bušil Kyjev do Donbasu jak hluchý do vrat, přes půl roku odmítal jednat a chtěl rozhodnout ve svůj prospěch silou, přes půl roku přitom ničil obytné čtvrti a zabíjel civilisty včetně dětí. Přes půl roku to bylo v pořádku, přes půl roku tím nikdo nebyl ani otřesen, ani znechucen, přes půl roku byli mrtví civilisté jen kolaterální ztráty, přes půl roku za jejich smrt mohli obránci, kteří odmítli vydat město bez boje útočníkům. Pak se situace na frontě otočila, teď je Kyjev pod tlakem a aktivitu převzali povstalci a najednou je všechno jinak. Neústupnost už není ctnost, neochota jednat s nepřítelem je rázem důkazem zavrženíhodných pohnutek, rakety dopadající na obydlené čtvrti jsou najednou aktem hraničícím s válečným zločinem a svět je zabitými civilisty náhle otřesen. Škoda, že až teď, protože kdyby s sebou nechal otřást již před půl rokem, nemusel nikdo umírat ani včera v Doněcku, ani dnes v Mariupolu. Jenže svět si vybírá, jaký status přizná čímu utrpení, kdo bude mít nárok na účast a na podporu a pro koho zbude jenom chlívek ve statistickém výkazu. Jaký pádnější důkaz toho, že pokrytectví zabíjí, byste ještě mohli chtít, než dvojí metr na ukrajinský konflikt? Takže, prosím vás, až se vás teď budou snažit dojmout utrpením civilistů, až vás teď budou mobilizovat proti zlu z Ruska, mějte na paměti, že to je především propaganda, že vlastní vinu nelze smýt obviňování druhých, jen překřičet.
Sledoval jsem včera jakýsi americký dokument o válce v Tichomoří a tak jsem dozvěděl o statečném kapitánu Evansovi, který se sám se svým torpédoborcem vrhl proti mnohonásobné japonské přesile a svým odvážným činem strhl i další americké lodě, které ač výrazně slabší vnesly do japonských řad takový zmatek, že Japonci utekli. Výsledek bitvy je nezpochybnitelné a podíl Evansovy USS Johnston na ní také, jen mě trochu zarazilo, kam se z toho hrdinské příběhu ztratilo těch zbývajících 272 členů posádky Johnstonu? Copak na těch vůbec nezáleželo? Copak dokázal Evans řídit celou loď sám a ještě u toho střílet? Jasně, že ne. Evans možná ostatní strhl (a možná jim to prostě nařídil, protože chtěl pro sebe nějakou pěknou medaili), ale bitvu sám nevybojoval a bez lodní posádky by zůstal sedět na moři jak kačena na rybníce. Hrdinou je ale Evans. Proč? Protože americké příběhy potřebují výjimečného individuálního hrdinu, pro kolektiv v nich není místo. Přitom nejen v tomto případě je evidentní, že slavný hrdina by sám samojediný nic nedokázal, jenže to by pak byl úplně jiný příběh.
Příměří na Ukrajině je zdá se celkem dodržováno, ale jako dobrá zpráva to jenom vypadá, protože podle všeho spíš než o začátek konce války jde jen o konec začátku. Kyjev využívá příměří k přeskupování a posilování svých sil a silná slova z něj na všechny strana vyloženě cákají, bez ohledu na to, že je cugrunt a nemá ani na to, aby v zimě nezmrzl, natož aby si hrál na vojáčky. S NATO za zády se totiž vůbec nemusí žinýrovat, peníze budou, zbraně budou, i ta morální podpora bude. Na to je válka na Ukrajině příliš cenná, než aby se jí NATO vzdalo jenom proto, že Kyjevu došly zdroje. A tak se chystá další kolo „osvobozování“ Donbasu. Na vychodě Ukrajiny již přistávají letadla NATO s nákladem sice tajným, ale snadno představitelným. Na Ukrajině totiž vůbec nejde o Ukrajinu, ale o Rusko, které má být tak či onak zataženo do války, kterou si zatím nechce nechat vnutit, ale ve které ho chce NATO nechat ideálně vykrvácet, nebo přinejhorším alespoň historicky znemožnit. Za cenu, kterou v krvi, životech a bídě zaplatí Ukrajinci, nejlépe ti ruští z východu, ale klidně i ti protiruští ze západu, a třeba i celá Evropa. Proto ta podpora Kyjevu, bez ohledu na to, že ve svých metodách si s Damaškem nebo Tripolisem nezadá a v pohnutkách je snad ještě horší. A padající kurz rublu? To je tak dokonale načasovaná „šťastná náhoda“, že se snad ani nechce věřit, že by mu nikdo nepomáhal, nebo alespoň nemydlil schody. Inu, jak se sice neříká, ale mělo by: chceš-li válku, připravuj válku.
Asi každý si dovede představit, jak traumatizující a stresující musí být pro lidi z Haluzic, Lipové či Vlachovic-Vrbětic opakované evakuace kvůli havárii v nedalekém muničním skladu a snad nikdo jim to nepřeje. Jenže při vší úctě k postiženým, pořád je to spíš otázka nepohodlí, než reálného nebezpečí, protože k explozím dochází v areálu muničního skladu, při jehož stavbě se s možností výbuchu počítalo, a pokud by snad náhodou došlo k zasažení nějakého domu v dotčených obcích, byla by to jen nešťastná náhoda.
Na první pohled to skoro to vypadá, že tématem číslo jedna, které plní zprávy i komentáře, je dnes ukrajinská krize. Ale ač by tomu tak být mělo, protože máloco je důležitější, než občanská válka za humny, tak ve skutečnosti se o Ukrajině mluví velice málo a místo toho se mluví – o Rusku: hrozí se Ruskem, straší se Ruskem, Rusko se posuzuje, Rusko se odsuzuje, proti Rusku se pod záminkou ukrajinské krize vede systematická kampaň. A proč? Možná právě proto, aby se nemuselo mluvit o Ukrajině, o démonech probuzených rámusem Majdanu, o angažmá Západu a o jeho zájmech.
Byli jsme v sobotu s dětmi na Letní Letné a nebyli jsme tam zdaleka sami – i díky hezkému počasí tam byly rodin spousty. A všichni byli tak veselí, spokojení a bezstarostní… bodejť by také nebyli, když největší strach mohli mít maximálně z toho, jestli dobře uvidí na divadlo, a bát se mohli maximálně toho, aby ve stánku se slanými palačinkami nedošel kozí sýr.
Oskar Krejčí: Nehledejte v nové podobě konfliktu žádnou velkou strategii Washingtonu:
Po porážce Sovětského svazu ve studené válce zde zůstala jediná supervelmoc: Spojené státy. Staly se hegemonem. Měly nejvýkonnější ekonomiku a nejsilnější armádu. (…) Dnes je zřejmé, že americké hospodářství nestačí na výkon role hegemona (…) Vznikají nezávislé informační prostory, které nerespektují embarga západních agentur a chápou jinak pořadí významu událostí. (…) Řečeno jednoduše, končí období americké hegemonie. Takovéto změny mohou proběhnout v poklidu, když si je odcházející hegemon vědom své slabosti a dohodne se s ostatními mocnostmi. Nebo se může usilovně snažit o zachování svých privilegií – a to třeba i válkou.
Jenže ti, kdo dnes rozhodují o zahraniční politice USA, se snaží měnit techniky, ale zachovali strategický cíl – udržet hegemonii USA. Žijí uzavřeni v geopolitických stereotypech. (…) Obamovy Spojené státy jsou pak zpětně plny nedůvěry ke spojencům, kteří nepatří k anglosaskému světu. (…) Výsledkem této zmatené unitární politiky USA je narůstající chaos ve světě.
Likvidace sekulárních arabských režimů podpořila fundamentalisty – což nutně komplikuje situaci Západu, Ruska, Izraele, ale i Íránu. (…) Pozoruhodné je spojenectví západních liberálů s feudály proti arabským socialistům, které se opírá o pestré ekonomické motivy: dělení zisku, způsob podnikání, korupci.
Nehledejte v nové podobě konfliktu v Iráku žádnou velkou strategii Washingtonu. Jde především o neschopnost pochopit souvislosti a o prohlubující se nedostatek vlastních zdrojů pro hegemonistou politiku.
Nebezpečí velké války, tedy války, v níž dojde k přímé vojenské konfrontaci mocností, narůstá.
Tribun 