Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Alois Nebel – film


Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Společnost potřebuje vize


Jan Trnka v noticce Chybí nám utopie napsal přesně to, co bylo třeba napsat, a co jsem už dávno chtěl a měl napsat sám:

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.  Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Konec experimentu


Jak jste jistě sami postřehli, experiment s nemoderovanou diskusí skončil. Vedla mě k němu nejenom momentální kapacitní indispozice, ale i snaha ověřit, jestli si mohu dovolit diskuse otevřít na trvalo. Závěry z toho experimentu jsou dva: 1.) diskuse zatím neotvírat (to jste ostatně poznali sami), 2.) deregulace nefunguje a úrovni blogu se potvrdilo to, co lze pozorovat v ekonomice a společnosti obecně – liberalizace není podmínkou, ale naopak překážkou svobody.

Deregulace nefunguje, protože prostor uvolněný liberalizací okamžitě obsadí agresivní sociopati a psychopati, kteří do té doby číhali v záloze připravení začít si okamžitě přivlastňovat to, co mělo být k dispozici všem. V případě diskusního fóra jde v převážné většině o jedince, kteří velmi hlasitě hovoří (až křičí) o svobodě projevu, kterou ovšem nechápou jako svoji povinnost nechat mluvit ostatní, ale jako svoje právo skákat druhým do řeči a nutit jim svůj diskurs. Další početnou skupinou jsou pak ti, kteří se cítí být povolání šířit „slovo boží“, ale nikdo jim nechce naslouchat, a tak parazitují na publiku, potažmo práci a reputaci, těch úspěšnějších.

A já teď nevím, jak dál. Úplně zrušit komentáře? To bych mohl rovnou začít vydávat knihy, blog bez komentářů je mrtvý. Ponechat moderovanou diskusi? To narušuje plynulost diskuse a klade takové nároky na můj čas, které jsem stále méně ochotný snášet. Nechat diskuse zcela volné? To je zase v rozporu z výše popsanou zkušeností a s mým pocitem odpovědnosti za to, jak tento prostor vypadá a co je v něm řečeno (a zaznamenáno). Nebo mazat, co bude přes čáru (moji subjektivní, protože je to můj blog)? To zase znamená, že i na ty největší hlouposti budou muset ostatní alespoň nějaký čas koukat a pokud na ně zareagují, tak jejich diskusní práce přijde vniveč, když to, na co reaguji, smažu.

Už se to tady jednou řešilo a asi to není naposledy,  protože tohle vyvažování je třeba neustále kalibrovat. Narážím pořád na to, že dva blbci dokáži zničit práci desítek lidí, bohužel jakékoliv řešení vždy odnesou ti slušní – slušní ve smyslu že respektují druhé a na žádost už mi nepište zareagují tak, že přestanou psát, a ne že zintenzivní své psaní pod dvěma novými nicky – kteří jsou biti dvakrát: buď jsou vystavení útokům trollů, nebo jsou kvůli ochraně před nimi omezováni.

A i když jsem byl v pokušení dát hlasovat, tohle si musí vyřešit a rozhodnout sám, tohle je moje odpovědnost.

Tři roky natvrdo preventivně


Krajský soud v Plzni v pátek poslal 22letého Jana Silovského, který se podle obžaloby chtěl přidat k Islámskému státu, na tři roky a tři měsíce za mříže. (Novinky.cz)

Toho chlápka neznám, nevím, co je zač, možná je to vážně magor, ale jestli je to magor, tak není v téhle zemi jediný. Zaručeně je to ale první magor, který bude zavřen preventivně. Zatím totiž nic nespáchal, nikomu neublížil, jen blbě kecal. A na všechny takové zatím byla policie vždy krátká. Vždy, když někdo vyhrožoval a děsil ostatní, odmítala se policie angažovat s tím, že dokud se nic nestane, nemůže s tím nic dělat, protože se zatím nestal trestný čin. Zavřít někoho jenom proto, že se ho lidé bojí? To zatím bylo ne že nemožné, ale nemyslitelné. Stačí ale obvinění z terorismu a vše je jinak, nedotknutelné právní zásady najednou padají. Snad abychom v tom jako společnost tedy udělali jasno: buď lze potenciálně nebezpečné lidi zavírat preventivně, nebo Silovský do vězení nepatří. Kritériem ale musí být konkrétní situace, nikoliv kvalifikace potenciálního činu obsahující slovo „terorismus“. Pak je tu ovšem ještě varianta třetí, totiž že se bude jako terorista účelově nálepkovat každý, koho bude chtít stát zavřít. Třeba takový Ševcov, ten k tomu ostatně neměl daleko.

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Nejsem tak chudý, abych mohl platit daně


Zákony neříkají jen co se nesmí a co se musí, vypovídají i o poměrech ve společnosti, o tom, jaké jsou i jaké by být měli. To samé platí o daních, neplní jen funkci financování státního rozpočtu, ale říkají i to, kdo komu vládne, v čí prospěch je společenské uspořádání a je-li spravedlivé. Proto by kupříkladu měla být daň z příjmu progresivní, aby bylo jasně řečeno, že platit daně, tj. financovat společnost, musí především ten, kdo může. Nikde přitom nestojí, že rozdíl pásem musí být 60% a nejvyšší sazba 80%, jde především o symbolickou hodnotu.

Jenže když nyní ČSSD v náhlém a nezvyklém záchvatu levicovosti vyhlásila plán na zavedení progresivní daně z příjmu, reakce byla, no… hysterická a jako vystřižená z manuálu pravicové argumentační konfekce: závist, trestání úspěšných a bla bla bla…chybělo už jenom volání po „spravedlivém“ degresivním zdanění či „spravedlivé“ dani z hlavy, ale to jsem možná jenom přeslechl.

Ti, kterým se progresivní daň nelíbí, protože se jich dotkne, i když bolet je nebude, se totiž umí a mohou ozvat, na rozdíl od těch, které bolí současný stav. Je to přesně jako v tom bonmotu, který jsem nedávno někde zahlédl, snad dokonce v angličtině a namířený proti Trumpovi, a který zněl zhruba takto: „Copak jsem chudý, abych platil daně“?

Konstrukce daňového systému je úhelný kámen společenské soudružnosti, na něm se nejlépe ukáže, kdo je kdo, kdo dokáže přijmout osobní odpovědnost za svět, v němž žije, a kdo se chce jen sobecky svést, pokud možno se slevou na úkor těch, kteří nemají tak silnou vyjednávací pozici, aby si nějakou vymohli.

Zkušenost ukazuje – a já očekávám, že se to potvrdí – že nejhlasitěji proti progresivní dani z příjmu budou ti, kteří o odpovědnosti mluví nejčastěji. Ti si totiž pod odpovědností vždy představují odpovědnost těch druhých, která je zbavuji povinností, nikoliv tu svoji, která jim povinnosti ukládá.

Základy informačního boje


Politici strategicky využívají omezené pozornosti voličů, aby utopili negativní zprávy v moři irelevantních informací. (…) Politici jsou odpovědní do míry, s jakou je o jejich počínání informována veřejnost. Bez dohledu informovaných voličů politika degeneruje do korupční hry, v níž si zájmové skupiny odklánějí zdroje a manipulují právem a státními institucemi. (…) Vedle médií, která se nebojí konfrontovat státní moc nepříjemnou pravdou, je však informovanost veřejnosti závislá i na schopnosti občanů informace zpracovávat. V informačním nadbytku není problém informace najít, ale poznat důležitost určitých zpráv vůči informačnímu šumu. Kdykoliv totiž lidé diskutují o nějakém tématu, znamená to, že k jinému tématu mlčí.

(Jak utopit pravdu. Válka podle mediálního kalendáře)

Jak logické. Jak prosté. Jak snadno využitelné. Stačí jen plánovat akce, u nichž je pozornost nežádoucí, na dny, kdy lze očekávat masivní mediální provoz či jiná atraktivní témata, nebo využít jiné aféry k zakrytí té vlastní. Jaké z toho plyne poučení pro občana? Když vás něco zaujme, zbystřete a položte si otázku, jestli vás to zaujmout nemělo, abyste přehlédli něco jiného?

 

Demokracie bez dému


V nejmocnější zemi, která bude mít hlavní slovo při rozhodování o budoucnosti světa, probíhala prezidentská kampaň – a nejpalčivějším otázkám, jakým kdy lidstvo čelilo [vážná hrozba jaderné války s ekologická katastrofa], se naprosto nevěnovala pozornost. (…) Podle mě tu jde o jakousi nepsanou dohodu, že by se do fungování demokratického systému neměli zapojovat lidé. Není to jejich parketa, zabavíme je něčím jiným, třeba konzumem, obscénními poznámkami o ženách, čímkoli, jen od těch nejpalčivějších problémů je musíme udržet dál. Nemyslím si, že jde o rozhodnutí vědomé, ale spíše implicitní, podvědomé, o jakési elitářské chápání toho, jak by měl fungovat svět.

(Noam Chomsky: „Nejpalčivější problémy dneška nikdo neřeší“)