Posun od rádobyvtipného:“Nejsem rasista, ale…“ k vyloženě nebezpečnému: „Jsem rasista a jsem na to pyšný“ je v české společnosti čím dál patrnější, viz čerstvá aféra s černochem v reklamě. Na první pohled se zdá, že tento posun, v jádru živený rostoucí frustrací ve společnosti, akceleroval s uprchlickou krizí. Ale co když je to trochu jinak? Zhruba ve stejné době totiž došlo i k válce na Ukrajině a anexi Krymu a s tím k masivnímu výlevu protiruské propagandy, s níž přišlo i přesvědčování, že je normální a žádoucí mít nepřítele a bát se ho. Přesvědčování úspěšné ve své podstatě, ale, zřejmě z historických a možná i sentimentálních důvodů, se zcela míjející cílem. Lidé se ve větší míře skutečně začali bát a začali hledat a nalézat nepřítele – nikoliv ale v Rusech, nýbrž v černoších a muslimech.

Jakkoliv to dělám nerad, i já musím občas do chrámu konzumu. Dnes byl ten den, kdy jsem sebral síly i peněženku a šel shánět, co jsem potřeboval. Povšimněte si prosím slovesa „shánět“, protože je klíčové. Nešel jsem to totiž koupit, musel jsem to shánět. Ty slavné plné regály, které porazili komunismus, jsou totiž paradoxně velmi neefektivní, když dojde na uspokojování potřeb. Velmi dobře fungují v duchu Fordova: „Můžete mí jakou barvu chcete, bude-li to černá,“ jakmile ale máte nějaké trochu specifické požadavky (jako jsem například já, když jsem požadoval, aby mi bunda seděla; povšimněte si prosím, že na slušela jsem rezignoval), zjistíte, že žádná široká nabídka se navzdory desítkám obchodů a násobku značek v nich nekoná – všude mají to samé podle poslední módy. To je ta přebytková ekonomika: můžete nakupovat kdykoliv a kdekoliv, ale co si koupit na výběr nedostanete, jste odkázání na aktuální rozmar trhu. Ber, co ti chceme prodat, nebo si trhni.