Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Interstellar


První dvě třetiny jsem byl z filmu Interstellar vysloveně nadšený. Tak ambiciózní sci-fi jsem totiž už dlouho neviděl. Vyprávění konzistentní a uvěřitelné, dobře zahrané a precizně natočené, pomalé, vlastně se skoro obejde bez akčních scén, nikoliv ale rozvleklé. Bohužel, ke konci se Interstellar stal obětí notorické nemoci všech filmařů a spisovatelů – nutnosti příběh někdy nějak ukončit. Začnou tak vypadávat některé souvislosti a to, na co člověk od začátku čeká, že bude nakonec vysvětleno, zůstane nedořečeno. A to nemluvím  o tom, že fyzik nebo astronom u takového filmu musí trpět jako zvíře (asi podobně, jako lékař u filmu z nemocničního prostředí), což je ale nezbytná daň za přístupnost a atraktivitu pro širší publikum, než Stephen Hawking a Sheldon Cooper.

Vzhledem k tomu, že v příběhu nejde o nic menšího, než o vyhynutí lidstva., je třeba ocenit, že se tvůrci obešli bez náboženství a bez velkých otázek života a tak vůbec; ne, že by nebyly přítomny absolutně, ale nejsou dominantní a dají se ignorovat. Za zmínku stojí poselství, že člověk buď už odrostl, nebo ještě nedorostl, uvědomění si instinktu zachování druhu, ale když dojde na lámání chleba, tak sobectví zvítězí na rozumem a nad sebeobětováním (takže žádní barvotiskoví hrdinové, další plus), na kterou sice také dojde, ale až v okamžiku, když není jiné cesty a je pozdě vývoj událostí rozumem korigovat; nakonec se tedy ukáže, že to tak stejně bylo nejlepší, protože jinak by se nestalo, co se stát muselo, aby to dobře dopadlo (že by osud?!). Další inspirací k zamyšlení je vztah člověka k technovědě, protože to buď byla technika, kdo lidstvo přivedl do existenčních problémů, nebo k ní alespoň lidstvo ztratilo důvěru a začalo ji považovat za nebezpečný luxus, ale nakonec je to právě věda a technika, provozovaná tajně navzdory veřejnému mínění, co lidstvo zachrání.

Prozření na závěr: singularita je nový deus ex machina.

Sněhová královna


Tentokrát prozradím pointu hned zkraje: balet Sněhová královna ve Státní opeře je nádherný a vřele doporučuji. A teď podrobněji. Sněhová královna je konzervativní v tom dobrém slova smyslu: žádné postmoderní experimenty, žádný scénografický minimalismus, ale naopak scénická i kostýmní ilustrativnost, která podle mě musí zejména dětem velmi dobře pomáhat k pochopení; obzvláště kostýmy jsou velmi vydařené. Prim ovšem hraje famózní hudba Sergeje Prokofjeva. Krásná, přitom, na rozdíl od jiných baletních partů, málo známá, která se fenomenálně snoubí s choreografií; tak geniální souznění hudby a tance jsem ani v baletu snad ještě neviděl. Představení je i nezvykle dlouhé – tři dějství a dvě přestávky, to už jsem dlouho nezažil – přitom ale rozhodně není nudná a pokud se chce člověka spát, tak je na vine především vydýchaný vzduch, známá bolest Státní opery. Zatímco první dějství mi přišlo poněkud polopatické (což zejména s dětmi nemusí být vůbec na škodu), druhé bylo z mého pohledu vrcholem tanečním a tření vrcholem hudebním. Sněhová královna je krásný, povedený a velmi dobře čitelný balet.

Furt to samé, i na Haiti


Četl jsem posledním čísle NG moc pěknou reportáž z Haiti a v ní falší učebnicový příklad toho, jak kapitalismus, resp. imperialismus, negativně ovlivňují až devastují lidi a celé společnosti. Český překlad jsem sice nenašel, ale zato jsem našel anglický originál, takže příslušné pasáže ocituji z něj:

[Dictator] Baby Doc was just 19 when he came to power, a pudgy teenager with a taste for the fast life. Most Haitians assumed his tenure would be mercifully short-lived. But the U.S., which had been sending up to $3.8 million a year in aid when Baby Doc took over—as a reward for the country’s anticommunist stance—hiked that figure to $35.5 million in 1975, because of Baby Doc’s pledge to continue his father’s anticommunist ideology and because the son was more blatantly sycophantic to U.S. business interests.

Ten months after Baby Doc left, the International Monetary Fund loaned Haiti $24.6 million. In return the Haitian government was required to reduce tariffs on imported rice and other agricultural products. A trade liberalization push in the mid-1990s—championed by President Bill Clinton, a longtime visitor to Haiti and a self-proclaimed supporter of its people—pried open Haiti’s markets even more, and rice tariffs were lowered from 50 percent to 3 percent. Heavily subsidized U.S. rice flooded the Haitian markets, much of it from Arkansas, Clinton’s home state. Haitian farmers’ rice couldn’t compete with the cheap and donated imports.

Two months later the senate passed a nonbinding resolution calling for a moratorium on mining. To get around the deadlock, Haitian government officials invited the World Bank to redraft the mining law, which it did, in close consultation with mining-company officials. (…) that Haitians had been left out of World Bank–funded efforts to draft new legislation intended to attract foreign investors to finance extraction of Haiti’s gold and other minerals. (…) Some Haitian activists see the World Bank’s cozy relationship with foreign mining companies and disregard for the concerns of Haitian civil society groups as an exhausting repetition of the disastrous arrival of cheap U.S. rice.

Otcův duch a jiné pohádky romských autorů


Sbírku romských povídek a pohádek Otcův duch (ke stažení zde) jsem přečetl s velikou chutí a radostí, protože je to čisté a přímočaré vyprávění bez kudrlinek a slepých uliček moderní literatury, a protože většina vyprávění je tak důvěrně známá, a přitom jiná. Asi proto, že Romové vlastně nikdy žádnou svoji literaturu neměli, neměli tedy ani modernu, vůči níž by se museli postmoderně vymezovat a romský spisovatel, který chce zaujmout, si vystačí s dobrým vyprávěním a nemusí za každou cenu experimentovat. Více pak vynikne, jak jiné i stejné jejich příběhy jsou. Například Popelku či Svatební košili musí poznat každý, i když se jmenují jinak, přesto jsou v něčem trochu jiné, než jak je známe, a to něco bych definoval jako vášeň, naléhavost a zemitost (ve smyslu prastaré magie), než naše staletími obroušené formy.

Pokračovat ve čtení „Otcův duch a jiné pohádky romských autorů“ →

Demokratický rasismus


V neděli uplynulo 65. let od popravy Williho McGee za pohlavní styk s běloškou. Stalo se tak ve Spojených státech v 50. letech 20. století, už tehdy údajně nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemi a je jen malá naděje, že šlo o exces, jak ukazují i další případy, byla to tehdy spíše norma. Toto je ve stručnosti celý, dodnes velmi poučný příběh:

Celý tragický příběh začal pro Williho McGee v listopadu 1945, kdy byl zatčen na základě udání Willametty Hawkinsové z městečka Lauren ve státě Mississippi pro podezření z jejího znásilnění. Začal první soud, během něhož stačilo porotě složené výhradně z bělochů pouhé dvě a půl minuty na to, aby McGeeho shledala vinného a odsoudila ho k smrti.

Po tomto dalším neúspěchu se McGee a obhájci rozhodli udělat něco, čemu se snažili celou dobu vyhnout, protože byli přesvědčeni, že vyjít s tím ven by jejich šance přesvědčit bělošskou porotu okamžitě srazilo na nulu, zato by to rozbouřilo emoce na celém Jihu. Nyní ale už nebylo co ztratit, a tak se právníci CRC obrátili na vyšší mississippský soud s odvoláním, že nebylo prokázáno, že v případě McGeeho styku s Hawkinsovou šlo o znásilnění, což znamenalo de facto připustit, že mezi nimi proběhl dobrovolný sexuální styk.

Úplnou pravdu, jak se věci odehrály, se v tomto případě již nedovíme, zato však historii zůstal cenný důkaz o panující úrovni (ne)svobod v jižanských státech USA té doby a o děsivé míře v jaké rasismus prostupoval všemi póry mississippské společnosti. V ostře zamítavém stanovisku vyššího soudu k odvolání bylo totiž doslova napsáno toto:

„Pokud věříte, nebo naznačujete, že si jakákoliv bílá žena na Jihu, která není skrz naskrz zdegenerovaná nebo štětka, může něco začít s černochem, nejenže vůbec nevíte, o čem mluvíte, ale také tím urážíte tento soud a celý Jih. Neznáte Jih a nechápete, že něco takového nemůžeme brát v potaz; že o něčem takovém se u soudu vlastně vůbec nemůžeme bavit.“

Hitler byl celkem vzato nevinnej


Hitlerovi muži, Hitlerovy ženy, Hitlerovy zbraně, Hitlerovi generálové, Hitler sem a Hitler tam, Hitler kam se podíváš. Hitler táhne, Hitler fascinuje, Hitler je ale zároveň ztělesněním zla, synonymem nacismu a Druhé světové války, archilotr, masový vrah, válečný zločinec a strůjce holokaustu. Řekne se Hitler a tohle všechno se nám hned vybaví. Jenže on to nebyl Hitler, kdo vypálil Lidice a Oradour-sur-Glane, nebyl to Hitler, kdo obléhal Leningrad, nebyl to Hitler, kdo pálil širou Rus, nebyl to Hitler, kdo provozoval koncentrační tábory… nic z toho by se nestalo, nebýt tisíců Hitlerových stoupenců. Řada z nich pojmenovaná, řada z nich potrestaná, ale naprostá většina bezejmenná a zapomenutá, jako kdyby nikdy nebyli. Ve skutečnosti to ale byli právě oni, kdo v Hitlerově jméně a Hitlerem inspirován konal, kdo to všechno spáchal a kdo nese skutečnou odpovědnost, ne ten neduživý histrión, jehož jméno se stalo synonymem zla o němž se mluví tak často a hodně, až se zapomíná na ty, kteří to vše reálně spáchali. Menší část s vlastní iniciativy, větší poslušně, se svědomím ochromeným slušností, poslušností a povinností. Druhý Hitler už nepřijde, ale slušní lidé s vědomím povinnosti vůči národu jsou zde stále.

Kde je zakopán lev


Ustálené rčení sice zní: „Kde je zakopán pes,“ ale protože bude řeč o armádě a o vojácích, připadá mi lev výstižnější psa. Už jenom proto, že je dražší. Ten lev je zakopán v myšlení lidí, kteří stavějí bezpečnost do protikladu se sociální (sic!) prosperitou a za primární smysl existence státu pokládají zbrojení a přípravu na válku. Velmi dobře je to vidět na tom, co napsal renomovaný publicista věnující se armádě František Šulc:

Toto dilema každého stát se nazývá „zbraně versus máslo“, společenská poptávka určuje, na co bude kladen větší důraz – zda na primární úkol státu. tedy zajištění bezpečnosti, či na sekundární, jako jsou sociální věci, zdravotnictví, ekologie.

Zdravotnictví, sociální zabezpečení, zdravé životní prostředí – a zřejmě i školství, na které pan Šulc zapomněl zřejmě jenom omylem – stojí pro některé lidi v opozici k bezpečnosti, ačkoliv ve skutečnosti jsou její nezbytnou podmínkou. Toto dilema je ale falešné, protože bezpečnost neodvisí od šance na vítězství, ale od šance na mír. A ta je tím vyšší, čím vyšší je sociální prosperita společnosti. Hladové a nevzdělané lidi je jistě snazší navléct do uniforem a nahnat na bitevní pole, aby se následným konfliktem prokázala nezbytnost a prospěšnost zbrojení a definování nepřítele. A nějaký nepřítel definován být musí – a není-li. musí být zkonstruován – protože jinak zvyšování výdajů na zbrojení a omezování investic do sociální prosperity nedává smysl a nelze zdůvodnit.

V myšlení lidí typu Šulce není smyslem státu zajišťovat mír, ale válku, viz následující formulace:

Proto i příprava na válku (korektněji na obranu státu) je věcí veskrze politickou.

Kdo myslí válku, vymyslí – válku.

 

Vliv paralelních vesmírů na osud člověka


Tak se to sešlo, že jsem se díval na nějaké pokračování Terminátora, snad čtyřku, snad sedmičku, co já vím, číslo to nemělo, jen podtitul Genysis (a dědulu Arnieho v hlavní roli, samozřejmě). Zkraje to vypadalo jako remake jedničky, což mi přišlo jako velmi neotřelý nápad a kdyby se to podařilo divákům prodat, tak i ve své podstatě geniální, ale nakonec to bylo trochu jiné, hlavně hodně časových smyček a paradoxů. Tyhle časové paradoxy jsou svým způsobem také geniální, kam se na ně hrabe deus ex machina, protože s nimi nikdy nevíte, na čem jste, a můžete cokoliv, takže vás jako autora divák nikdy nemůže nachytat na švestkách (a jestli se o to pokusí, tak se z toho zblázní). Nakonec jediný způsob, jak se s těmi časovými paradoxy nějak rozumně vypořádat, jsou paralelní vesmíry. A tady přichází ta klíčová otázka: jaký má smysl se Skynetem bojovat a vracet se do minulosti ve snaze změnit budoucnost, když v nějakém paralelním vesmíru Skynet vždy vyhraje a v jiném nikdy nebude existovat?