Tož asi tak


Barack Obama před třemi lety k situaci v Libyi:
„Vládní moc použila armádu proti vlastnímu lidu, proto musí civilizovaný svět zasáhnout.“

Barack Obama před měsícem k situaci na Ukrajině:
„Vláda má právo použít armádu proti lidu k udržení pořádku v zemi.“

(převzato)

Ono by to šlo, jen kdyby se chtělo


Včerejší zpráva pod titulkem Chovanec chce zdrogovaným řidičům zabavovat jejich auta, v níž se píše: „Řešením by bylo zabavit jim nejen řidičáky, ale také auta. Budu se to snažit prosadit,“ je zajímavá především tím, že opakuje u policistů, politiků a obecně úředníků rozšířený stereotyp, že něco nejde, a aby to šlo, tak se musí něco udělat, nejlépe změnit nebo přijmout zákon. Že se tím zapleveluje právní řád, který se tak stává nesrozumitelný a neuchopitelný i pro odborníka, natožpak pro laika, a právo se tak stává pro běžné občany nedostupné, cizí a nepřátelské, už politici neřeší. Přitom přinejmenším v tomto případě není třeba o nic usilovat, stačí prostě konat v mezích stávajícího Zákona o policii č. 273/2008 Sb.

Pokračovat ve čtení „Ono by to šlo, jen kdyby se chtělo“

Rozumět Rusku


Základní chyba, kterou Západ ve vztahu Rusku (aktuálně na pozadí ukrajinské krize) dělá, je že odmítá – či přímo není schopen – připustit, že to, co z perspektivy Západu vypadá nějak, může z perspektivy Ruska vypadat zcela jinak. Můžeme s ním polemizovat, ale měly bychom ho brát vážně, protože popírání, zesměšňování a zakazování nemůže vést k ničemu jinému, než k nemožnosti domluvy a ke konfrontaci, kterou si přinejmenším Rusové nepřejí, ale cítí se k ní být povinováni, protože vlastní pozici vnímají jako čistě defenzivní. Ruský pohled, přinejmenším pohled ruský politických elit, objasňuje kremelský prominent V. A. Karaganov:

Pokračovat ve čtení „Rozumět Rusku“

Pýcha demokratizace


Ve stínu bulvárních orgií nad smrtí jedné nešťastné ženské dnes poněkud zapadla zpráva o tom, že od chudoby dělí mnoho lidí jen stokoruny a v ní nejméně dvě pasáže, které by měl každý rozumný (slušnosti se už dávno nedovolávám) člověk vnímat jako alarmující:

Ekonomičtí experti Českomoravské konfederace odborových svazů ale současně upozorňují, že řadu lidí od oficiálního začlenění do pásma chudoby dělí příjem vyšší o pár desetikorun.

Jinými slovy, reálně chudých je významně více, než vykazují statisticky sledující formální chudoby. Mimo jiné to znamená i to, že vláda může snadno úpravou metodiky vykazovanou míru (rizika) chudobu výrazně snížit, aniž by se v reálu cokoliv změnilo.

Určitou absurditou je, že do pásma chudoby se dostávají i lidé pracující za minimální mzdu, která je v současnosti nižší než hladina příjmu pro pásmo chudoby.

Je tohle opravdu společnost, kterou bychom měli chtít? Je tohle společnost, která má perspektivu a která není pro část svých členů vězením, ale nabízí svobodu a důstojnost pro všechny? Je tohle jediný výsledek dvaceti let demokratizace a budování kapitalismu?

Vyspělost společnosti a kvalitu života nelze posuzovat podle toho, jak bohatí jsou ti nejbohatší, či kolik svobody mají predátoři, ale vždy pouze a jedině podle toho, jak dokáže nabídnout podporu, důstojnost a participaci i těm nejslabším a nejchudším. V tomto směru Česká republika nejenom že žalostně selhává, ale nic ani nenasvědčuje tomu, že by česká společnost měla ambici s tím cokoliv dělat a změnit Klondike pro šmejdy v domov pro všechny.

Šest set osmdesát tři odepsaných duší


Egyptský soud vynesl 683 rozsudků smrti za podíl na násilných demonstracích a útoku na policejní stanici, při kterém padl 1 policista (zpráva). Dlužno dodat, že šlo o nepokoje v důsledku protestů proti sesazení prezidenta Mursího, který byl sice zvolen demokraticky, ale za „špatnou“ stranu. A asi i proto Západ teď pokrytecky mlčí. Nebo kde je smršť protestů proti porušování lidských práv a apelů na jejich dodržování srovnatelná s tou, která se snesla na Rusko poté, co přijalo zákon podmínečně omezující veřejnou prezentaci sexuální orientace, tedy něčeho ze své podstaty ryze soukromého? Těžko říct, co jsou ti v Egyptě odsouzení vlastně zač, možná jsou tu skutečně pěkná kvítka, ale průmyslový způsob vynášení trestů, notabene trestů smrti, by snad minimálně pochybnosti, když už ne protesty, vyvolat měl! Tak proč teď západní politické, novinářské a kavárenské elity mlčí? Přece jde o univerzální lidská práva, nebo ne? Proč se Západ zajímá více o pohodlí několika výtržnic v Rusku, než o život stovek Egypťanů odsouzených k drakonickým trestům ve velmi pochybném procesu?

Jak se co dělá: novinářský šunt


Pod bombastickým titulkem Pouštní hrob vydá miliardový poklad uveřejnili Novinky.cz banální a informačně bezcennou zprávu o plánu na nalezení starých kazet s neprodejnou počítačovou hrou vyhozených kamsi do pouště, kterou autor píšící pod šifrou mif uzavírá: „Sběratelé se nezdráhají v internetových aukcích utratit za titul určený pro konzoli Atari 2600 klidně i více než 1700 korun. Více než milión kazet pohřbených v poušti tak může mít hodnotu přesahující miliardu korun.“ Já se tedy nepovažuji za kdovíjak erudovaného ekonoma, ale není náhodou cena libovolného statku určena jeho vzácností, což se učí již v prvním semestru mikroekonomie? Pokud tedy budou na trh vrženy statisíce nových kusů, vzácnost klesne a s ní i cena a realizovaný výnos tudíž nebude ani zdaleka odpovídat počtu nových kusů krát současná cena.

Lze si snadno domyslet, jak pokřivený obraz o světě si lidé odkázaní na konzumaci „profesionálního“ obsahu „seriózních“ médií vytvoří. A takhle je to se vším. Ať už je to krize v Řecku, krize na Ukrajině, ekonomická krize nebo zahraniční politika velmocí, kde vzít jistotu, že obraz předkládány sdělovacími prostředky je alespoň elementárně a v mezích možností pravdivý, když standardní novinářská práce vypadá takhle? Každý nemůže rozumět všemu a novináři mají proto značnou odpovědnost za to, co lidem říkají. Nebo by alespoň měli mít, jenže je k ní nikdo nežene, protože lidé se chtějí bavit, ne myslet, a vládnoucí třída je v tom ochotně podporuje.

Vrozená smrtelná nemoc neregulovaného kapitalismu


Z článku Důkaz, že dnešní kapitalismus ohrožuje civilizaci:

Kdokoliv, kdo má možnost vlastnit bohatství v éře, kdy profit z něho převyšuje mzdy a výkonnost ekonomiky, rychle disproporčně a stále více zbohatne. V takové situaci je v ekonomice daleko atraktivnější být rentiérem, než riskovat jako podnikatel. Bohatí nemusejí riskovat inovace a ani nemusejí investovat do výroby: jediné, co potřebují, je hromadit svou rentu a své daňové úlevy. Všechno ostatní pro ně udělá úrok. Bohatí umějí nesmírně efektivně ochránit své bohatství před zdaňováním a daňové břemeno nyní nesou jen lidé se středními příjmy. V důsledku toho nesou břemeno plateb za veřejné služby, jako je vzdělání, zdravotnictví a bytový fond jen průměrní daňoví poplatníci, kteří ale nemají dost peněz na financování těchto veřejných služeb. Nerovnost bohatství se tak stává receptem pro zpomalující se rentiérské ekonomiky, které nemají zájem o ekonomické inovace.