Český televizní kriminální seriál Expozitura (který jsem po mnoha peripetiích šest let od premiéry konečně dokoukal) je v kontextu světové seriálové tvorby dobrý standard a v kontextu české televizní tvorby počin takřka monumentální. Což není ani tak pochvala Expozitury (která ovšem vyloženě slabá není a podle mě snese srovnání s libovolnou západní produkcí), jako povzdech nad tristním stavem produkce české.
Rubrika: Fučíkův odznak
Terminátor – poslední příběh
Starý dobrý Terminátor jednička. Teď zase běžel v televizi. Prvoplánová, syrová, žánrově čistá záležitost, která nikomu nic nedá, pokud nepočítáme radost z nízkoprahového řemesla (nenáročného, ale poctivého). Pro mě – a předpokládám, že i pro mnohé další zpoza „železné opony“ – má ovšem zcela unikátní postavení jednoho z posledních příběhů předávaných ústně (dalším je například Vetřelec). Dnes jej může vidět každý kolikrát chce, ale v době svého vzniku byl u nás dostupný pouze s mizerným rychlodabingem v kopích kopií na VHS, kterou si ovšem nemohli přehrát zdaleka všichni. A tak ho ti šťastnější spolužáci nám ostatním vyprávěli. A ono to šlo a ono to fungovalo. Patřím podle všeho k poslední evropské generaci, která si příběhy předávala vyprávěním. Dnes se šíří už jen konzumací.
Čarokraj
Rodinná operní expedice (slovy programu) Čarokraj v Národním divadle je pastva pro oči (slovy jedné z recenzí), výjimečný zážitek fantasie a divadelní kreativity, hravý a nespoutaný, přitom ale poctivý. Ač formálně opera, dominantní je stránka visuální a inscenační, ale to nevadí, podstatné je, že je to dobré divadlo.
Čarodějův učeň
Čarodějův učeň v Národním divadle je baletním zpracováním známé lužickosrbské legendy o Krabatovi (u nás proslavené animovaným filmem Karla Zemana), vyznačující se především mistrně navozenou temnou atmosférou a dobře čitelnou moderní choreografií. Scéna je spíše divadelní, než baletně minimalistická, intenzivně se pracuje se světlem a filmovou projekcí. Rovněž hudba je moderní (taková ta moderní klasika); podle mého laického soudu by takto nějak mohla znít mikrointervalová hudba nebo nějaké ty alikvotní stupnice nebo tak něco, přesně nepoznám co, jenom vím, že Prokofjev ani Čajkovskij to není (je to Zbyněk Matějů, ale mě jde spíš o styl, než o jméno). Každopádně hudba Krabatův příběh ilustruje velmi dobře. Čarodějův učeň v Národním není ani pozérsky vyumělkovaný, ani prvoplánově polopatický, prostě dobré divadlo, kterého by se nemusel bát ani ten, kdo se jinak na balet dívá skrze prsty. Viz též recenze Petra Fishera v HN).
Markéta Lazarova
Film Františka Vláčila Markéta Lazarova [CSFD] (všude se píše Lazarová, i v názvu literární přílohy, ale v titulkách to stojí krátce a dává to i lepší smysl, protože jde o Markétu, dceru Lazarovu) předchází pověst cenami ověnčeného snímku (seznam zde), včetně vítězství v anketě filmových kritiků o „nejlepší československý hraný film století“, a to mu paradoxně škodí, protože očekávání jsou příliš vysoká a divák pak pořád hledá „To Něco Výjimečného,“ až snadno přehlédne, že to je skutečně moc dobrý film. Dobrý, ale nejlepší? Mě osobně přijde mnohem lepší Údolí včel [CSFD] (které údajně bylo natočeno jenom proto, aby se ještě nějak zúročily drahé rekvizity z Markéty), které je naléhavější, více zneklidňující a lépe dovyprávěné.
Markéta Lazarova je melancholická, zádumčivá a opatrná, jako kdyby nechtěla či nevěděla, co má vlastně říct kromě toho, že život v raném středověku byl těžký a krutý a bolest a smrt všudypřítomná, a přesto – nebo právě proto? – se lidé svých životů drželi a nevzdávali se jich snadno a radovali se více z toho, co mají (pokud zrovna něco měli), než aby plakali nad tím, co jim někdo vzal (protože jim pořád někdo něco bral). A byli v tom sami, protože umírající pohanství již nemělo sílu jim pomoci a přicházející křesťanství si ještě nebylo jisté samo sebou.
Arthur C. Clarke: Kladivo boží
Klasická sfi-fi a vůbec ne špatná, jak ostatně slibuje již jméno autora. Možná tím, že Kladivo boží patří mezi mladší Clarkova díla, je jiné i jazykově a strukturně, jako kdyby Clarke při vědomí toho, že už má svoje napsáno, zkoušel mírně experimentovat jak s jazykem, tak s reáliemi (např. sexuální a sociální chování budoucích lidí), takže vedle seriózního Měsíčního prachu či známé Vesmírné odysey působí Kladivo boží moderněji, což je opět ke cti autorovi, který se nespokojuje s těžbou renty ze zavedené značky, ale nebojí se experimentovat a pracovat na sobě.
Námětem Kladiva božího je hrozící srážka Země s asteroidem (to je to „kladivo boží“, které dostane jméno Kálí po indické bohyni zkázy) a jak se jí lidstvo, nakonec s trochou štěstí úspěšně, čelí. Kladivo boží je, vedle Clarkových fabulací jak bude budoucí lidstvo vypadat a fungovat, zajímavé hlavně tím, že bylo publikováno ještě předtím, než se rozšířila a byla obecně přijata hypotéza o extraterestriální příčině vyhynutí dinosaurů v důsledku srážky Země s asteroidem, čili to, co bylo v době psaní „sci“, je z dnešního pohledu „fi“. O roli sci-fi a postavení A.C. Clarka jako mostu mezi vědou a fikcí svědčí i to, že v Kladivu božím zmiňovaný projekt na sledování potenciálně nebezpečných asteroidů Vesmírná ochrana je převzat od NASA (původní Spaceguard Survey Report, nyní pokračuje jako NEO – Near Earth Objects), která je vytvořila podle – Clarkovy starší knihy Setkání s Rámou.
Polidšťování soudruha
Nejnovější díl Českého století nazvaný poněkud expresivně Zabíjení soudruha byl tematicky věnován politickým procesům z 50. let. Ideální příležitost k prvoplánové protikomunistické agitce, ke které se naštěstí tvůrci nesnížili a laťku celého cyklu, který je díl od dílu zralejší, posunuli opět o něco výše.
Kriminálka pro zábavu, poučení a dobré vychování
Kriminálky a detektivky jsou svým způsobem archetypální příběhy a souboji dobra se zlem. V poslední době, zejména v souvislosti s nástupem televizních kriminálek Kriminálka (doplň libovolné větší město) však lze pozorovat trend, kdy je detektivní práce kriminalisty v terénu stále více nahrazována technikou a zpravodajskou analýzou informací sesbíraných ze všech možných databází, od registru obyvatel přes registr vozidel, katastr a provozní systémy telekomunikačních operátorů až po bankovní účty a kreditní karty, to vše on-line.
Možná se to tak opravdu dělá, ale z hlediska narace je to poněkud kontraproduktivní, protože vysedávání u počítače nedává prostor pro akci, napětí a dobrodružství. Tak proč tento aspekt tvůrci stále více akcentují? Možná je za tím funkce didaktická: je to způsob, jak imprintovat populaci ty „správné“ vzorce chování, v tomto případě vědomí neustálého a totálního dohledu policie. Je to způsob, jak říct: nepokoušejte se o neposlušnost, víme o vás všechno a nikde se před námi neschováte. I když v těch příbězích jde většinou o delikty čistě kriminální, je jasné, že stejně efektivně si policie poradí s každým. Ony ty příběhy totiž nesou ještě jedno indoktrinační poselství: policie a tajné služby nás chrání před nepřáteli, jen díky nim jsme v bezpečí a kdo by pochyboval o jejich metodách, nebo se ptal kdo je nepřítel a proč jím je, tak ten je sám nepřítel. Nebo minimálně podezřelý.
Richard D. Evans: Conan a Krvavá hvězda
Kam do konglomerátu příběhů volně spřízněných postavou hlavního hrdiny barbara Cimmeřana Conana zařadit Krvavou hvězdu věru nevím a vlastně je mi to jedno. Nejsem Conanův fanoušek a ke Krvavé hvězdě jsem se dostal víceméně náhodou, ale přečetl jsem ji s chutí, protože má to zvláštní kouzlo přímočarého dobrodružství bez literárních ambicí. Prostě poctivé řemeslo, ze kterého čiší pečlivě odškrtaný checklist: nebezpečí – splněno, kouzla – splněno, souboje – splněno, krásné ženy – splněno, etc.
Krvavá hvězda je zcela jiná, než prapůvodní Barbar Conan (kterého znám jenom jako – proč se za to stydět – geniální filmové zpracování Johna Milliuse s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli), a přitom je tak stejná, až jednoho napadne, že série o Conanovi má svůj vlastní kánon, pokud nejde přímo o archetyp „sword & sorcery“. Conan někam přijde, někoho potká, s někým se popere, něco ukradne, někoho zabije, někoho přepere, rozdá si to s kouzly a kouzelníky a mezi tím pravidelně souloží (krve ovšem proteče nepoměrně více, než semene).
Ano, je svým způsobem úplně pitomý brak, ale má svoji specifickou kvalitu, a pokud si člověk nesplete, co to vlastně čte, tak je to nakonec lepší literatura, než ukoptěné pokusy o moderní umění.
Jo Nesbø: Netopýr
Snad kombinace mé spokojenosti s Nesbøvým Sněhulákem a bezradnosti mých bližních co mi koupit za knihu, kterou ještě nemám, tomu chtěla, že jsem dostal Netopýra, první knihu ze série o detektivu Harry Holym, v níž je Sněhulák sedmý v řadě. A bylo to zajímavé srovnání. Překlad je vyrovnaný (tj. kvalitní a čtivý), vypravěčské řemeslo dobře zvládnuté, a přesto je Netopýr svým stylem úplně jiná kniha. Zatímco Sněhulák je thriller, čistá akce od začátku do konce, Netopýr je více detektivka, osobní příběh detektiva, jeho tápání, hledání a osobních problémů (a proč to tak neříct – běsů) na pozadí vyšetřování vraždy norské dívky v australském Sydney. Netopýr není tak sofistikovaný, jako Sněhulák, zato je lidštější a ústřední postava v něm není jen prostředkem rozehrání efektního děje, ale sama je osou příběhu. Při srovnání Netopýra se Sněhulákem je vidět, jak Nesbø hledal svůj styl až k vypravěčské a – proč to zastírat – komerční efektivitě.
Tribun 