Interstellar

První dvě třetiny jsem byl z filmu Interstellar vysloveně nadšený. Tak ambiciózní sci-fi jsem totiž už dlouho neviděl. Vyprávění konzistentní a uvěřitelné, dobře zahrané a precizně natočené, pomalé, vlastně se skoro obejde bez akčních scén, nikoliv ale rozvleklé. Bohužel, ke konci se Interstellar stal obětí notorické nemoci všech filmařů a spisovatelů – nutnosti příběh někdy nějak ukončit. Začnou tak vypadávat některé souvislosti a to, na co člověk od začátku čeká, že bude nakonec vysvětleno, zůstane nedořečeno. A to nemluvím o tom, že fyzik nebo astronom u takového filmu musí trpět jako zvíře (asi podobně, jako lékař u filmu z nemocničního prostředí), což je ale nezbytná daň za přístupnost a atraktivitu pro širší publikum, než Stephen Hawking a Sheldon Cooper.

Vzhledem k tomu, že v příběhu nejde o nic menšího, než o vyhynutí lidstva., je třeba ocenit, že se tvůrci obešli bez náboženství a bez velkých otázek života a tak vůbec; ne, že by nebyly přítomny absolutně, ale nejsou dominantní a dají se ignorovat. Za zmínku stojí poselství, že člověk buď už odrostl, nebo ještě nedorostl, uvědomění si instinktu zachování druhu, ale když dojde na lámání chleba, tak sobectví zvítězí na rozumem a nad sebeobětováním (takže žádní barvotiskoví hrdinové, další plus), na kterou sice také dojde, ale až v okamžiku, když není jiné cesty a je pozdě vývoj událostí rozumem korigovat; nakonec se tedy ukáže, že to tak stejně bylo nejlepší, protože jinak by se nestalo, co se stát muselo, aby to dobře dopadlo (že by osud?!). Další inspirací k zamyšlení je vztah člověka k technovědě, protože to buď byla technika, kdo lidstvo přivedl do existenčních problémů, nebo k ní alespoň lidstvo ztratilo důvěru a začalo ji považovat za nebezpečný luxus, ale nakonec je to právě věda a technika, provozovaná tajně navzdory veřejnému mínění, co lidstvo zachrání.

Prozření na závěr: singularita je nový deus ex machina.

Sněhová královna

Tentokrát prozradím pointu hned zkraje: balet Sněhová královna ve Státní opeře je nádherný a vřele doporučuji. A teď podrobněji. Sněhová královna je konzervativní v tom dobrém slova smyslu: žádné postmoderní experimenty, žádný scénografický minimalismus, ale naopak scénická i kostýmní ilustrativnost, která podle mě musí zejména dětem velmi dobře pomáhat k pochopení; obzvláště kostýmy jsou velmi vydařené. Prim ovšem hraje famózní hudba Sergeje Prokofjeva. Krásná, přitom, na rozdíl od jiných baletních partů, málo známá, která se fenomenálně snoubí s choreografií; tak geniální souznění hudby a tance jsem ani v baletu snad ještě neviděl. Představení je i nezvykle dlouhé – tři dějství a dvě přestávky, to už jsem dlouho nezažil – přitom ale rozhodně není nudná a pokud se chce člověka spát, tak je na vine především vydýchaný vzduch, známá bolest Státní opery. Zatímco první dějství mi přišlo poněkud polopatické (což zejména s dětmi nemusí být vůbec na škodu), druhé bylo z mého pohledu vrcholem tanečním a tření vrcholem hudebním. Sněhová královna je krásný, povedený a velmi dobře čitelný balet.

Otcův duch a jiné pohádky romských autorů

Sbírku romských povídek a pohádek Otcův duch (ke stažení zde) jsem přečetl s velikou chutí a radostí, protože je to čisté a přímočaré vyprávění bez kudrlinek a slepých uliček moderní literatury, a protože většina vyprávění je tak důvěrně známá, a přitom jiná. Asi proto, že Romové vlastně nikdy žádnou svoji literaturu neměli, neměli tedy ani modernu, vůči níž by se museli postmoderně vymezovat a romský spisovatel, který chce zaujmout, si vystačí s dobrým vyprávěním a nemusí za každou cenu experimentovat. Více pak vynikne, jak jiné i stejné jejich příběhy jsou. Například Popelku či Svatební košili musí poznat každý, i když se jmenují jinak, přesto jsou v něčem trochu jiné, než jak je známe, a to něco bych definoval jako vášeň, naléhavost a zemitost (ve smyslu prastaré magie), než naše staletími obroušené formy.

Pokračovat ve čtení „Otcův duch a jiné pohádky romských autorů“ →

Malý princ

Není to tak dlouho, co jsem byl na francouzském filmovém zpracování, a už je tu další inscenace inspirovaná Malým princem, tentokrát v pražském Národním divadle. Alespoň tedy mohu srovnávat a i když se jedná o dvě zcela odlišné múzy, tak srovnání možné je. Zatímco se totiž francouzský film držel v zásadě lineárního vypráví příběhu, čerstvé divadelní zpracování (premiéra 1. dubna t.r.) je mnohem rafinovanější; alespoň tedy pro mne jako pro dospělého, dětem to možná ani nepřišlo.

Pokračovat ve čtení „Malý princ“ →

Modrý pták

Děti byly z Modrého ptáka nadšené, já ale trochu na rozpacích. Což o to, po inscenační stránce nemám co vytknout, scéna byla sice opět minimalistická a statická, ale práce s ní perfektní, a herecké výkony dobré, až na Václava Postráneckého, který tak šumloval, že mu nebylo rozumět, naopak Pavel Batěk v roli Psa by vynikající. Co mi tedy vadilo? Moralizování – řekl bych protestantské moralizování – kterým byl Modrý pták prodchnut a které bych shrnul to maximy: „Nepřemýšlej nad tím, proč u sousedů vyhazují koláče, když vy nemáte ani na chleba, buď rád, že jsi mamince ještě neumřel.“ Poselství, které já jsem v Modrém ptáku četl, nebylo o pokoře, ale o smíření. A nedodalo mi ani nahlížení na člověka jako na pána tvorstva, stejně jako představování vůči člověku devótního Psa jako kladného hrdiny a skeptického kocoura jako záporného (ne že by kočka mohla být kladným hrdinou). Ale jinak opět dobré a těší mne, že „Zlatá kaplička“ dělá dobré divadlo a není jen divadelním muzeem.

Modré stíny

Na další z detektivních počinů ČT (poslední dobou je chrlí nějak ve velkém) Modré stíny jsem se původně ani nechtěl dívat s tím, že to bude určitě blbost, ale pak jsem narazil hned na dvě recenze, které o nich psaly v dobrém až výtečném, a tak jsem si řekl, že jim dám šanci. Popravdě řečeno, vyložená blbost to nebyla, přesto ale byla moje intuice blíž tomu, co jsem nakonec viděl, než ony recenze (škoda, že už nevím, které to byly, link by se teď hodil).

Pokračovat ve čtení „Modré stíny“ →

Na hraně zítřka

Sci-fi Na hraně zítřka (ČSFD) je jedním z mála filmů, které bych bez mrknutí oka doporučil každému. Marně přemýšlím, co bych mu vytkl, a nakonec největší lapsus, který mě napadá, je že z uzavřené vojenské základy, ze které se nesmí ani zatelefonovat, lze odletět v invazním člunu. Jinak ale neskřípe takřka nic. Výprava perfektní (nic nevypadá lacině a asi ani nebylo), vyprávění má spád, udrží pozornost, nic neruší ani neuráží, žádná nudná místa, snímek není natahován ke třem hodinám, ale je dlouhý právě tak akorát a když skončí, tak může jít divák domů s čistou hlavou a nemusí mít pocit, že nic nepochopil, nebo že si z něj tvůrci dělají srandu.

Zápletka následuje, takže do ještě neviděl, vidět chce a chce být navíc překvapen, skončí se čtením tady, ostatní mohou pokračovat.

Pokračovat ve čtení „Na hraně zítřka“ →

Harold Pinter: Zrada

Přihodila se mi návštěva inscenace Zrada v Činoherním klubu a přiznám se vám hned a bez mučení, že jsem nebyl unesen. Retrospektivní příběh milostného trojúhelníka, ve kterém je každému všechno tak nějak jedno a nikomu nezáleží na ničem, ani na přátelství, ani dětech, ani manželce a vlastně ani na tom šukání, se minul s tím, co bych chtěl vidět. Ani láska, ani nenávist, jen setrvačnost. Netvrdím, že je to špatné divadlo, možná se mi nelíbilo právě proto, že je dobré a ukazuje něco, co bych raději neviděl, ale dívat se na lidi, kteří netečně bloudí životem, prostě není pro mě.

Největším nepřítelem policie je zákon

Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Pokračovat ve čtení „Největším nepřítelem policie je zákon“ →

Zulu

Drsná kriminálka z Kapského města Zulu mě až zaskočila svojí – drsností a syrovostí. I když totéž, či ještě horší věci, byly ukázány i v jiných filmech, v těch ostatní jsem je vždy bral s rezervou jako autorskou licenci, u Zulu na mě ale působily až děsivě autenticky. Tím neříkám, že nebyly smyšlené, nebo dokonce přehnané, ale že byly uvěřitelné. Možná i kvůli tomu, že děj Zulu se odehrává v Jižní Africe, což je ve srovnání s (klišé) New Yorkem nebo Las Angeles prostředí neznámé, které snese všechno.

Pokračovat ve čtení „Zulu“ →