Pokud heslem demonstrací v roce 1989 bylo Už jsme tady, heslem dnešní demonstrace proti vládě a jejím reformám by mohlo být: Ještě jsme tady. Tak by mohl znít vzkaz demonstrujících vládě: Vy jste si možná mysleli, že už to máte jisté, že už vám republika patří a že vás při vládnutí a rozkrádání už nikdo rušit nebude, ale my jsme ještě tady a chceme zpátky moc, kterou jsme vám propůjčili, protože jste neschopní, zkorumpovaní a nebezpeční. Ještě jsme tady a ještě se umíme vzít za svoji věc.

Pokračovat ve čtení „Ještě jsme tady!“ →

Známé přísloví sejde z očí sejde z mysli v případě bestie A. Breivika zřejmě neplatí. Spolu se zprávami o soudním procesu s tímto masovým vrahem se zejména v internetových diskusí přihlásili o slovo jeho obdivovatelé. I když to zní to absurdně a perverzně, aby měl masový vrah obdivovatele, je to tak.

Pokračovat ve čtení „Jedna, dvě, Breivik jde, Breivik si jde pro tebe“ →

Nedávno utekly – nebo byly vypuštěny – zase nějaké odposlechy a na to konto vypuklo pozdvižení na vsi, jaké hrozné věci se to u nás dějí, všichni jsou najednou pohoršení a vyděšení, jako kdyby to bylo něco nového a překvapivého, a že se s tím musí zažít něco dělat, že to s tou korupcí, nepotismem a rozkrádáním státu už opravdu takhle dál nejde, a jako houby po deští začaly růst obrodné občanské iniciativy.

Pokračovat ve čtení „Čemu se všichni tak diví?“ →

Tak máme za sebou další vládní krizi. Na těch uvozovkách trvám, vždyť spíše než krize to bylo jen takové divadélko, kdy bylo od začátku jasné, že panstvo se nakonec dohodne, protože kapři, jak známo, si rybník nevypustí.  Co se vlastně stalo? Věci veřejné pohrozili, že opustí vládní koalici, pokud premiér Nečas nesplní jejich požadavky, na což premiér reagoval tím, že je nechá ve vládě, když ony splní požadavky jeho. Výsledek všichni známe: Věci veřejné na premiérovy podmínky přistoupily a vládní koalice tak byla opět slavně zachráněna.

Pokračovat ve čtení „Nečasovy soukromé Věci veřejné“ →

Abych musel doplácet na daních, tak to se mi ještě nestalo. Samozřejmě, že zaplatím, stejně jako jsem platil vždy a stejně jako zaplatím i příští rok, vyjde-li to opět tak, a o žádné chytráctví, jako je tzv. daňová optimalizace (no není to krásný eufemismus pro daňový únik?)se pokoušet nebudu. Ale stejně mě to štve. Ne proto, že mám platit, ale proto, komu mám platit.

Pokračovat ve čtení „Dejte nám daně, dali jsme si na ně“ →

Dovede si představit, že by se ruzyňské letiště jmenovalo Letiště Klementa Gottwaldova? Dost děsné, že. Ale Letiště Václava Havla se jmenovat bude. Navíc v totálně paskvilní podobě Pražské letiště – Václav Havel. Ta neúcta k českému jazyku a k lidem, kteří jím mluví, je příznačná, je to ovšem i svým způsobem praktické: každý návštěvník hned při přistání už ze jména letiště pozná, že přistál mezi pitomci v Kocourkově, hlavním městečku Absurdistánu.

Pokračovat ve čtení „Jména hloupých na všech sloupích“ →

Mají politici vůbec nějak zodpovědnost, nebo jsou nedostižitelní a nepostihnutelní? Asi takhle: odpovědnost samozřejmě mají, ale jde o to, komu se zodpovídají. Zodpovídající se občanům, nebo svým stranám, jejich sponzorům, různým kmotrům, či tzv. trhu?

Pokračovat ve čtení „Odpovědnost politiků, odpovědnost za politiky“ →

Sobotní LN si vzaly na paškál Romana Týce a jeho projekt raději vězení, než absurdní pokutu. Příliš pochopení Týce u diskutujících nenalez, asi proto, že se vymezil vůči současnému režimu, a ne vůči tomu minulému, a ještě přitom sáhl na majetek (že města, a ne soukromé společnosti Eltodo, je už podle všeho pod rozlišovací schopnost zúčastněných*).

Pokračovat ve čtení „Knížák šlape a Peňás mu fedruje“ →

K rodinné bitce došlo po té, co syn přivedl ukázat rodičům nevěstu a babička utrousila, že to je pánbůh trestá za to, že se nemodlí. Tak na tento citát z jakéhosi vyšetřovacího spisu, zpopularizovaný zpívajícím právníkem Ivo Jahelkou, tedy přesněji na jeho pointu, jsem si vzpomněl při čtení rozhovoru, který premiér Nečas poskytl sobotním LN. Proč zrovna my musíme mít takového premiéra, říkal, jsem si, a pak mě napadlo, že to nás asi pánbůh trestá, že se nemodlíme.

Pokračovat ve čtení „To nás asi pánbůh trestá, že se nemodlíme“ →

Rok 2012, další z těch, ve kterých má nastat konec světa, je v plném proudu. Tentokrát ale apokalypsu nepředpovídá nějaký zpovykaný evangelikál, nýbrž konec Mayského kalendáře. Osobně bych to ovšem nepřeceňoval, a pokud si vzpomenete na tzv. Y2K, jistě mi dáte za pravdu, že dosažení limitů partikulární technologie konec světa ještě neznamená.

Pokračovat ve čtení „Spásná apokalypsa“ →