Mirek Topolánek udělal to nejlepší, co v dané situaci udělat mohl – odstoupil z funkce předsedy ODS. Je to nejlepší pro něj, protože ho tak nikdo nebude moci považovat za Nečasova poskoka, ale je to nejlepší i pro ODS, která tak získala příležitost odhodit zdiskreditovanou tvář, pro kterou ztrácela podporu už i mezi svými skalními příznivci, a začít předstírat, že je strana zcela nová, obrozená, s novými lidmi, novými nápady a novou energií.

Pokračovat ve čtení „Přetvářka, čili výměna tváří“ →

ODS našla nový předvolební hit – starost o pracovní místa a zaměstnanost. Žádná jiná strana neslibuje, že zařídí tolik nových pracovních míst (proč nevznikají již teď, pokud je tolik práce potřeba, samozřejmě nevysvětluje), žádná jiná strana nemá tak jasno v tom, že nezvítězí-li ona, budou pracovní místa hromadně zanikat. ODS, která ještě nedávno měla pro lidi, kteří o práci ani nezavadili, výbornou hraběcí radu: začněte podnikat," najednou projevuje o pracovní místa a tedy zaměstnance a tedy dělníky větší starost, než Dělnická strana s KSČM dohromady. 

Pokračovat ve čtení „Dělnická demokratická strana“ →

Bývá dobrým zvykem, že na uctění památky obětí událostí, jako byl ranní teroristický útok v moskevském metru, je držena minuta ticha. Je to většinou to nejlepší, co lze v podobné situaci udělat, protože se jen těžko hledají slova, která by rány ještě více nejitřila. Moskvané si tu minutu ticha plným právem zaslouží, ale ve skutečnosti ale potřebují pravý opak – aby někdo hodně hlasitě zakřičel: I mrtví z Moskvy jsou oběti. Skutečné oběti skutečného terorismu, žádné kolaterální ztráty, žádný materiál pro senzacechtivý infotainment, ale lidé, na kterých byla spáchána krutá nespravedlnost!"

Pokračovat ve čtení „Minuta křiku za Moskvu“ →

Ihned poté, co předseda ODS Mirek Topolánek rezignoval na post volebního lídra, začali novináři spřádat teorie o tom, jak kampaň ČSSD, ale například i TOP09, vyšumí do ztracena, protože je postavena na trefování se do antihrdiny Topolánka. Což o to, Topolánek je, či spíše byl, vděčný a laciný cíl, ale jeho odchod ze scény v žádném případě není tak fatální, jako by byl odchod Jiřího Paroubka, protože kdyby ODS Paroubka neměla, musela by si ho napískat.

Pokračovat ve čtení „Kdyby ti Paroubci nebyli“ →

ODS se zachvěla v základech, když na své funkce v čele strany nejprve rezignoval její nejvýše postavený ústavní činitel, předseda Senátu Přemysl Sobotka, a posléze na pozici volebního lídra rezignoval dokonce předseda strany Mirek Topolánek, který ovšem zůstal (zatím) předsedou strany. Sice to bude velmi pravděpodobně prezentováno jako důkaz demokratických mechanismů uvnitř strany, vnitřní plurality a schopnosti napravit své chyby, ale to nemůže nic změnit na faktu, že ODS krátce před volbami prokázala, že si neví rady sama se sebou. A taková strana chce vyhrát volby a spravovat stát? Děsivá představa!

Pokračovat ve čtení „ODS v časech schizmatu“ →

Už i ODS začala po troškách odhalovat svůj volební program. Asi si od postupného dávkování slibuje, že tak lépe udrží pozornost voličů. V jejím případě ovšem na programu stejně zase až tak moc nezáleží, protože v případě ODS platí, že volební program je pouhá kulisa či formální doplněk k hlavnímu trumfu v boji o mysli a srdce voličů – ke strašení komunismem. 

Pokračovat ve čtení „Postrašit! Vystrašit! Zastrašit!“ →

Předseda ČSSD Jiří Paroubek takřka dokonale vygumoval z novin i televize veškerou politickou konkurenci. Jeho rivalové, když už se ve zprávách objeví, tak většinou jen v souvislosti s ním, když jej kritizují, pomlouvají, nebo se vůči němu jinak vymezují. Jiří Paroubek za to ovšem nevděčí ani svému charismatu, ani osudové přitažlivosti program ČSSD, ale dobře zvládnutému politickému řemeslu v kombinaci s posedlostí jeho osobou ze strany médií.

Pokračovat ve čtení „Guma Paroubek“ →

Čeští novináři trpí obsedantní potřebou titulovat Karla Schwarzenberga kníže", ač zrušení šlechtických titulů bylo jedno z prvních opatření, které nově vzniklá Československá republika přijala. Přestože titul kníže" má dnes stejný význam jako tituly hurvínek" nebo magor", používají ho novináři velmi důsledně. Budeme-li předpokládat, že novináři musí vědět o tom, že Český republika je republika, potom je třeba se ptát, je k používání šlechtických titulů vede.

Pokračovat ve čtení „Arogantní záliba v protiprávním používání šlechtických titulů“ →

Jak ukazují zkušenosti Slovenska, platí v případě zásahů do fungování penzijního systému více než kdy jindy osvědčené dvakrát měř a jednou řež; v  případě reformy penzijního systému pak není od věci měřit raději třikrát. Každá taková reforma je totiž ryzí sociální inženýrství a hra s osudy lidí, kteří jsou nuceni snášet důsledky okolností, které nemohli ovlivnit. Při diskusích o penzijní reformě je rovněž třeba být ve střehu a dávat pozor na to, kdo a co říká, protože těmi, kteří nejrozhodněji (a často i nejsvůdněji!) za jeho reformu plédují bývají penzijní podnikatelé, jejichž zájmem je na penzijním systému a jeho reformách vydělat (kořistit zisk), a nikoliv zajistit důchody jeho účastníkům.

Pokračovat ve čtení „[LINK] Slovenská penzijní lekce“ →

Západní Evropou probíhá vlna stávek. Není to povodeň, není to tsunami, ale není to ani bouře ve sklenici vody. Jsou to skutečné stávky, kterými odbory jasně říkají: Nebudete rozhodovat o nás bez nás." I v České republice se nyní objevila hrozba stávky v dopravě. Původně byla plánována na pondělí, později odložena na čtvrtek, ale pořád je to – na rozdíl od jiných míst v Evropě – jen plán. Přesto je reakce českých médií, ale i části veřejnosti, poměrně jednoznačná – je jí údiv nad tím, kde odbory vzaly tu drzost hájit své vlastní zájmy. Prosazování vlastních zájmů je u nás totiž – asi v důsledku postkomunistické poruchy – vyhrazeno jen podnikatelské elitě a exaltovaným individualistům.

Pokračovat ve čtení „Stávka mluví jasnou řečí, které nikdo nechce rozumět“ →