Na realitě záleží

Kolega Wu, který píše moc pěkné a pečlivé ~~recenze~~ poznámky z četby, v té nejnovější cituje z knihy Václava Cílka, a mě ten citát zaujal natolik, že z něj kus ocituji i já:

Navrhuji, že přirozený svět se nedá poznat z knih ani televize, ale jenom ze zkušenosti a práce. Včelaři nehrají na burze a pěstitelé jabloní se nepředhání kvalitou svých mobilů. Jeskyňáři a horolezci, ba ani rybáři nepotřebují počítačové hry. Jsou na nějaké jiné síti, která se mění jen velmi pomalu. Na této síti naproti tomu většinou nejsou ekonomové, politici a novináři. Čím výš ve své profesi dorostli, tím víc se vzdálili goethovského ‚ducha skutečnosti‘. Myslím si, že nejméně polovina potíží naší doby má svůj původ v odtržení od běžné reality života, ke které se lze přiblížit snad jenom sázením stromů, sbíráním šišek na podpal, jablek na podzim nebo lisováním vína, stavbou kamenných zídek a péčí o krávy na pastvě

Na jazyk by měl být zbrojní pas

Emeritní profesor češtiny Dušan Šlosar v rozhovoru pro sobotní LN říká:

Jazykem se dnes rozhodují ty největší bitvy o moc vliv. Ekonomické souboje se odehrávají v textu uzavíraných smluv. O správu města, kraje nebo celé země se bojuje jazykem. Kde se za středověku vedly souboje mečem a kordem, tam nastoupilo slovo. (…) Tak, jak dříve bylo důležité zacházení s mečem, je dnes důležité přesvědčivé zacházení se slovem.

Nikdo nepochyboval o tom, že zacházení s mečem není přirozená dovednost, a tedy že je nutné se tomu naučit. U jazyka se ovšem víc spoléháme na pouhé odpozorování.

Podstatou politického jazyka je programová neuchopitelnost. Není pro politika nic horšího, než říct něco, s čím může být později konfrontován.

„Odklonit“ je takový čítankový příklad slova, které má širší rozsah, než by bylo pro dané použití záhodno. A ten širší rozsah zbavuje mluvčího odpovědnosti za to, co řekl. (…) Praotcem tohoto vyjadřování je Josef Goebbels. Vytvořil sofistikovanou teorii, že když nějaký nepříznivý jev pojmenujeme nadřazeným synonymem, tak to najednou není tak drastické a vlastně to není ani napadnutelné. Protože ten nadřazený pojem v sobě to svinstvo – mimo jiné! – obsahuje.

Nejsme chudí, lidé tu nemusí umírat na ulicích

Z novinového rozhovoru chartistky, disidentky a kandidátky na ombudsmana Anny Šabatové, ve se ohrazuje proti tvrzení, že když v nějakých tabulkách a statistikách OECD vychází, že je u nás nejméně lidí ohroženo chudobou a jsme příjmově nejvíce rovnostářský stát, tak nikdo nemůže mít důvod ke stížnostem a všichni musí být spokojeni:

Chudý v Česku je na tom hůře, než chudý v Norsku nebo Německu. Chudý Němec má důstojnější existenci, než chudý Čech. (…) Tlak na příjmově nejslabší vrstvy je mnohem silnější, než na ostatní skupiny.

Když jsem v devadesátých letech pozorovala, kolik lidí v Moskvě umrzne na ulici, říkala jsem si, že jsem ráda, že žiji ve společnosti, která nic takového nepřipustí. A teď umírají lidé na ulici i u nás. Naprosto zbytečně. Nejsme chudá společnost, ale připustili jsme to.

Jednou z klíčových věcí je neexistence sociálního bydlení. Jakmile nemáte střechu nad hlavou, tak se dostáváte do opravdu velkého ohrožení. A druhá věc: v devadesátých letech se stát ještě jakž takž snažil, aby tou záchrannou sítí nikdo nepropadl, ale v posledních letech dělá všechno proto, aby lidi z podpůrných systémů vyhodil.

Všechnu moc korporacím

Cílem dohody bude snížit bariéry pro vstup amerických firem na evropský trh a evropských firem na americký odstraněním či změnou právních předpisů, ale možná i právnických principů a přístupů, které tyto firmy vnímají jako nežádoucí.

Údajně socialistická EU nám hodlá tvrdě naordinovat echt neoliberální medicínu, po které nás mají čekat jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale mnohem spíše náš čeká jen další snižování sociálních a enviromentálních standardů, omezování vlivu veřejnosti, prohlubování demokratického deficitu a oslabování vyjednávací pozice nositelů práce.

Jaké je současné Rusko?

Několik postřehů o současném Rusko od bývalého velvyslance v Rusku a USA Petra Koláře (kterého rozhodně nelze podezřívat z nějaké nekritické rusofilie):

Aniž bych chtěl příliš generalizovat, tak platí, že Česko není pro Rusy místem pro dělání byznysu. Česko je pro ně fajn zemí k žití. Je to roztomilé, příjemné místo, kam jezdí rádi na dovolenou, do lázní nebo na pivo. Kde s rodinami nakupují. Kam někteří přestěhovali své rodiny. Ale velký byznys tu moc nedělají.

Co nominace takového člověka na ten konkrétní post [Vladimíra Remka] vypovídá o nás jako o zemi. Totiž že jsme ne úplně dobře přečetli a pochopili současné Rusko, kde je komunistická strana v opozici. Pokud se dobře pamatuju, tak Zjuganov byl jediný Putinův protikandidát, který s ním po volbách odmítl jít na kafe.

V zásadě je můj vztah k Rusům pozitivní a otevřený. Nicméně mám-li generalizovat, Rusové podobně jako Američani mají syndrom velkého národa, což většinu lidí irituje, ale mně je to sympatické. Mají nadhled, nad určité věci jsou trochu povzneseni.

Oni takových invazí [jako do ČSSR v roce 1968] zažili hodně, naposledy v Gruzii, předtím v Afghánistánu, to není nic nového. Rusko navíc v dějinách často expandovalo, jeho hranice se často měnily. My to prožíváme určitě intenzivněji, ale oni se na to dívají i tak, že za to nová generace ani nemůže, takže vlastně neví, proč se tím zabývat. Myslím, že jim příliš nedochází, že s nimi máme nějaký problém. Většinový Rus to neví.

Ta země nezaslouží, abychom na ni nasadili stereotypní šablonu, protože tady o ní většina lidí neví vůbec nic. Rusové ocení, když se s nimi mluví na rovinu, ale ne povýšenecky, mentorsky. I oni sami vědí, že musejí některé věci zásadně změnit. Současné Rusko má mnoho podob a my o nich víme žalostně málo. A moc snadno pak soudíme.

Většina Rusů stojí zatím za svým prezidentem a on dobře ví, co se od něj doma čeká. Ale i Rusko se mění a vyvíjí. A má obrovský potenciál, který není v ropě a plynu, ale především v lidech.

Útoky ve Volgogradu jsou podlým teroristickým činem, a to i přesto, že plynou z čirého zoufalství. Jsou nesmyslné. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Samozřejmě, že atmosféra v Rusku je tím ovlivněna. Všude jsou policisté, bezpečnost je nyní na prvním místě. Ale kdo alespoň trochu zná Rusy, tak ví, že se něčím takovým nedají zastrašit. Spíše se zatvrdí a semknou. Je to hrdý národ, navíc zvyklý trpět. Pokud se bojí, tak sami sebe, své vlastní vrchnosti, ale vnější nepřítel je spojí.

Podstata krize

Všichni žvaní o krizi, ale mlčí o skutečné příčině krize: jestliže příjmová polarizace ořezala pro 90% populace přístup ke zdrojům, nemůže fungovat společnost založená na spotřebě.

Soumrak svobodné vůle

Svobodná vůle, svobodný jedinec, osobní odpovědnost – to všechno jsou velké a vznešené myšlenky, které tvoří osu, kolem níž se některým lidem točí svět (a kolem níž by jím chtěli otáčet druhým). Bohužel, poslední výzkumy ukazují, že jsou to pohříchu jen ty idee, které se poněkud míjejí s realitou. Jaký vliv na chování savců, a tedy i člověka, má prvok toxoplasma gondii, již nemohou ignorovat ani ti největší zastánci bagatelizace vlivu vnějších podmínek na chování a rozhodování člověka, nyní se ale ukazuje, že tento prvok není jediný, kdo může ovlivňovat lidské chování na (neuro)chemické úrovni:

Bakterie [lidského mikrobiomu, pozn. red.] produkují široké spektrum molekul a tyto látky se přes střevní stěnu mohou dostávat do tkání a orgánů, jež na ně reagují změnou funkcí. V poslední době byly předloženy studie, podle kterých tyto látky ovlivňují dokonce centrální nervový systém. Je tedy možné, že při duševních chorobách, kdy je narušena rovnováha mezi molekulami regulujícími činnost mozku, může být příčinnou i změna v zastoupení bakterií v našem trávícím traktu.

(Jan Borovička, sloupek Aseptický svět v sobotních LN)

Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství

Občas člověk nevidí to, co má přímo před očima, dokud mu to někdo neukáže. Takovým ukázáním může být i dobře formulovaný text, například ten od Davida D. Caina nazvaný Váš životní styl už nalajnovali jiní:

S odstupem času mám pocit, že jsem to takhle dělal vždycky, když jsem měl dobrou práci — v obdobích „prosperity“ jsem vesele utrácel. Po devíti měsících života baťůžkáře bez příjmu si tento fenomén uvědomuji mnohem víc. (…) Myslím, že to dělám, protože mám pocit, že jsem znovu získal jistý status, teď když jsem opět dobře placeným pracovníkem. Zdá se, že mi to dává nárok na jistou úroveň plýtvání. Když utratíte pár dvacek bez vteřiny zamyšlení, dá vám to zvláštní pocit moci.

Pokračovat ve čtení „Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství“ →

Bohatí nás nespasí

Postřeh Patrizia Cipolliniho, ředitele jednoho florentského hotelu:

A kdo utrácí peníze? Ne ti opravdu bohatí, ti nejbohatší. Ale ti, co jsou za nimi. Bohatí lidé se snaží peníze vydělat, ti je neutrácejí. Utrácejí je ti méně movití, ti mají rádi život, chtějí cestovat do zahraničí, užívat si. Ovšem když je krize, tak jsou méně ochotní utrácet.

Jinými slovy, společnost tvořená hrstkou velmi bohatých a zástupy chudých, což je přesně ten model, ke kterému pomalu ale jistě pod praporem boje proti socialismu, přerozdělování a regulaci směřujeme, nikdy nebude jako celek bohatá a prosperují. Chceme-li se mít dobře, nepotřebujeme hrstku bohatých a masu chudých, potřebujeme co nejvíce lidí žijících v dostatku. Už to začíná docházet i lidem, kteří spíš než k revolucionářům patří k servisním elitám. Asi to bude tím každodenním kontaktem s realitou.

Mýtus líných socek

Z eseje Petra Houdka Kdo má málo, tomu bude ještě vzato uveřejněné v tištěných Lidových novinách:

[Na ulici převažuje názor, že chudí si za svoji situaci mohou sami, protože jsou líní a hloupí]. Nový výzkum behaviorální ekonomie ale naznačuje, že příčina a následek mohou v tomto případě stát přesně v opačném gardu – že totiž chudobu neplodí prostota ducha, nýbrž naopak.

Pokračovat ve čtení „Mýtus líných socek“ →