Losováním k demokracii

Pro nahrazení voleb losováním pléduje Jan Bíba:

Předně, losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby, jelikož lidé nemají stejnou šanci být zvoleni, ale mají stejnou šanci být vylosováni. Losování na rozdíl od voleb také zajišťuje poměrné zastoupení. (…) Pokud je ve společnosti je 50 procent žen, ve vylosovaném tělese by jejich počet víceméně odpovídal realitě – losování je proto účinnější než kvóty. Dále, výsledek losování na rozdíl od voleb neovlivňují žádné předsudky, fake news, koncentrace mediálního vlastnictví a ani marketingové a PR agentury. A nakonec, vylosovaná osoba by za svůj výběr nevděčila žádným prostředkům na volební kampaň, žádnému oligarchovi, žádným předsudkům, rasismu, sexismu a podobně.

Klasický argument proti losování zní, že losování svěří moc do rukou nekompetentních. Jenže to je nutné odmítnout ze tří důvodů: jednak tento argument jde proti demokracii samotné, neboť předpokládá, že vládnout může jen menšina, která „ví, co je dobré“. A pokud jistý úřad či pozice, které jsou předmětem losování, vyžadují zvláštní odborné kompetence, je možné zahrnout do osudí pouze ty, kteří tyto kompetence mají. A nakonec, je omyl tvrdit, že vítězové voleb jsou kompetentní k vládnutí, protože jedinou kompetenci, kterou dosud prokázali, je schopnost vyhrát volby.

Nedává to dokonalý smysl? Proč se tedy losování neujalo? Protože ohrožuje oligarchické struktury, klientelistické sítě? Protože omezuje možnosti manipulovat voliči prostřednictvím marketingu a neurolingvistického programování? Protože eliminuje výhodu kapitálu? To všechno jsou přece důvody pro, nikoliv proti!

Zbývá tak jen poslední otázka: jaký přívlastek by taková demokracie dostala? Hazardní, nebo stochastická?

Vlastnictví není přirozené

V jinak pohříchu poněkud zmateném textu A. Votruby Podstata vlastnictví je kolektivní je zajímavá úvodní pasáž:

Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Kde se bere popularita libertariánství

Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

Proletariát, kolektivismus

Ještě dva postřehy z již citované eseje M. Škabrahy:

V principu však kolektivismus není řešením socialistickým, nýbrž fašistickým; socialistické je chápat člověka jako bytost v síti vztahů.

Proletariát není jen jiný název pro dělnickou třídu. Proletariát má především představovat tu část společnosti, na kterou nejvíce dopadá systémové vykořisťování; je to takové specifické místo v sociální struktuře, z něhož je možné pravdivě, bez ideologických falší nahlédnout temnou a krvavou podstatu celého uspořádání.

Marxismus pro ekology

Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby.

Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. (tedy ideální svoboda vs. reálné řízení a nucení, pozn. T.)

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků.

Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“.

(zdroj: Martin Škabraha: Marx to říkal)

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti

Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Pokračovat ve čtení „Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti“ →

Proč lidé více soucítí se psy, než s jinými lidmi?

Už mnohokrát jsem si říkal, jak je to možné, že opuštění psy a kočky dokáží vzedmout takové vlny solidarity a zajistit (si) peníze i ve společnosti, ve které jde de facto o luxus, protože v ní materiálně, sociálně a emocionálně strádá i mnoho dětí i dospělých? Jak to, že lidé tak špatně snáší ubližování zvířatům, ale ubližování lidem jim nevadí? Evidentně nejsem jediný, všimli si toho i vědci a udělali výzkumy, z nichž vyplývá následující (zdroj):

V očích většiny lidí jsou psi zranitelní na stejné úrovni jako lidské děti, ne-li výše. S logikou to často nemá co dělat. Máme pocit, že se psi nemohou sami ochránit. (…) Psi obvykle bezvýhradně poslouchají své lidské pány, což lidem samozřejmě imponuje a mají pak tendenci psy považovat za zranitelné. Mnoho plemen psů jsme si také podvědomě vyšlechtili tak, že připomínají lidské děti, jak vzhledem, tak i chováním. A jak se poslední dobou ukazuje ve výzkumu, psi nás dovedou svými výrazy a chováním dost úspěšně manipulovat.

Pro začátek dobré, ale pořád to nevysvětluje, jak to, že někteří lidé dokáží mít soucit se psy, ale k lidem slabým, zranitelným a závislým, ba i přímo poslušným – a to včetně dětí! – se dokáží chovat velmi krutě, a to kolikrát i programově.

Teror, který nepohorší

Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Dobrá rada pro levici

Tak přeci jenom ještě jedna douška k volbám, tentokrát od Kateřiny Smejkalové:

Musí být znovu zřetelné, že protivníkem prekarizovaných lidí z českým maloměst není syrský uprchlík, ale zaměstnavatel porušující zákoník práce a zároveň odmítající zvýšení pracovní mzdy nebo exekutor bránící kvůli svým ziskům současný systém exekucí.

Tečka

Zatím asi nejlepší komentář komentář k výsledkům voleb napsal M. Balaštík a já myslím, že s tím bychom mohli s pohoršováním se nad jejich výsledky skončit, protože k tomu není moc, co dodat:

(…) přese všechen nesouhlas se nestalo nic jiného než to, co je v demokracii obvyklé: vyhrála strana, která dostala nejvíc hlasů. Důvod k hysterii, emigraci ani nenávisti vůči těm, kdo jí dali hlas, to není. Pokud se cítíme být součástí státního společenství, kde vládne demokracie a hodnota člověka není odvislá od jeho názorů, příjmů, společenského postavení nebo inteligence, nemáme jinou možnost než to přijmout jako fakt. V opačném případě musíme otevřeně připustit (…) že demokracie není vhodný způsob řízení dnešní společnosti a začít se poohlížet po jiném.

Není nic jednoduššího, než přistoupit na to, že za stěnami naší bubliny je jiný svět, se kterým se nedokážeme domluvit, který má jiné hodnoty, jiné autority a taky jiné dějiny a jinou představu o budoucnosti. A že nás tím ohrožuje. Je to z hlediska myšlení pohodlné a z hlediska sebeprožívání svůdné (…) Utvrzujeme-li se vzájemně jeden před druhým o své oddanosti demokracii, evropským hodnotám či Václavu Havlovi, vysmíváme-li se hlouposti a lžím Andreje Babiše či Tomia Okamury, nejde o žádnou hlubokou myšlenkovou aktivitu ani se tím nestáváme lepšími. Jde pouze o rituální tance, které nás mají stmelit. A v tom je další nebezpečí: Tím, že si přivlastňujeme určité hodnoty a činíme je předmětem nekritického kultu provázeného zvláštními rituály a vlastním jazykem, uzavíráme k nim přístup těm, kteří jsou mimo bublinu nebo nejsou ochotní přistoupit na to, že jde o nezpochybnitelné fetiše.